SNĚNÍ.
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
V života číši, rmutem jež se pění –
co básník má, než zlatou kapku snění?
Ó, blahé mžiky samoty a ticha,
kdož by k vám nelnul?... Každý, každý snad
i v trpké chvilce útěchu z vás dýchá
a hlavu stápí v lůně vašich vnad,
98
kde všecko tone v lazurové mlze
a říše pohádek je ukryta – –
až zapomene na své horké slze
i na bolest, jíž hruď je rozryta...
V té bouři světa, která přelud není –
což mám i já, než zlaté svoje snění?
Toť keř je růží, který obsypává
mou duši stále svými poupaty,
v něm pro mne kvete jaro, štěstí, sláva,
jím ve své bídě přec jsem bohatý
tak, jako nikdo z lakomých těch lidí,
již s usmíváním moje verše čtou,
však za jich tvůrce před světem se stydí
a jedva podají mu ruku svou...
A zpívám dál, a kupci kol se mění,
a dál jim za groš prodávám své snění.
99