Z RANNÝCH POTULEK.
Rád chodím v lese, dokud nemá stínu,
dokud jej zevšad světlo proniká,
rád cítím vonět mech i čerstvou hlínu,
kdy zem svá prsa jaru odmyká!
71
V lehounkých vlnách čistý vzduch se třese,
prohříván teplem jasných paprsků –
jakobys ambru dýchal kolem v lese
a víno lokal v smrčin okrsku!
Habry a duby ještě šaty mají
od lonska zbylé, s barvou rezavou,
v hlubinách strže posud ledy tají
a slunko pije závěj mokravou...
Leč v pasekách už jásá píseň ptačí
a z rokle šumný pramen klokotá,
a z listů, tlících na zemi, se tlačí
podléštka modrá vděkem života!
Osyky halí sivých jehněd hříva,
jilm do růžova v květ se obalí,
po vršku skalin rejdí kos a zpívá
romanci jara, kterou v zimě snil...
Oblity jasem stráně v slunci stojí,
keřům se na nich lesknou pupence...
Les jakby čekal na milenku svoji!
Přijde-li v náruč svého milence?...
Čarovný lese, nemáš ještě stínu,
tím však jsou krasší tvoje nedbalky –
vždyť lepá vesna dřímá juž ti v klínu,
a s jejích ňader voní fialky!
72