JARNÍ NEDĚLE.
Ráno je, a vítr svěží
chladným dechem s pole běží,
zbouzí lesy v šum;
všecka země skví se v rose,
jedva slunko vyhouplo se
nad zamlžený chlum...
Koroptev si tíkla v luhu – –
perlatou je vidět duhu
na osině trav;
červánků plam na východě
v rybníka se rozlil vodě
jako zlatohlav!
Jitřenka juž kvapem hasne,
z bílé páry nebe jasné
modře svítí ven,
všade cítit po vůkoli
hlinovatou vláhu rolí –
bude krásný den...
63
Mír a ticho vzduchem pluje.
Div to! nikdo nepracuje
v širém lánu dnes!
Prázdno, kam se oko dívá,
jako v snění odpočívá
role, sad i ves...
Po cestách kol nehlomozí
ani pluhy, ani vozy,
mlýn dnes nemele...
Za to v dálce zvony znějí
hlasněji a líbezněji –
je dnes neděle!
Znějí plně, slavným ruchem,
velebně se nese vzduchem
každý jejich ráz...
V daleké až zvoní kraje
z malé vsi, jež ukryta je
v tmavých lesů hráz.
A jak v jitřním tichu bijí
a vítěznou melodií
zvučí dokola:
ze samot i po dědině
pantáty a hospodyně
hlas jich vyvolá!
V poli časnou dobou ranní
po pěšinách venkovani
do kostela jdou;
skřivan vylét’ z teplé skrýše
a je pozdravuje s výše
něžnou písní svou...
64
Krajina, jež pusta byla,
najednou se oživila,
v roli stal se div:
svěží barvy dívčích šatů
houpají se v pestrém chvatu
nad zelenem niv.
Panenky to – na mou duši! –
Bože, jak jim pěkně sluší
malebný jich šat!
Každá v rukou knížky nese
a jen cestou zamihne se,
nechtíc zameškat...
K jedinému všechny cíli
od domovských krbů pílí
z dálky přes pole,
a ten cíl juž vidět zblízka
nad lesy, kde zlatem blýská
kříž a kupole!
Umlklo již zvonů znění,
času není k prodlení –
dívky zašly v háj...
Pouze jedna z jejich řadu
zpozdila se chvíli vzadu –
líbezná, jak máj!
Prostovlasá, v chudém kroji
na pokraji lesa stojí,
zapomněvši spěch;
do šípkových keřů sahá – –
v tom jí zavzněl výkřik blaha
na úsměvných rtech!
65
Jarní vůně, jak se hnula,
od země k ní zadychnula
houští rozpletlou...
A panenka bez okrasy –
fialku z ní utrhla si
prvně vykvetlou!