NA SLATINĚ.
Nelze dále. Z kapradin a klečí
stezka náhle ztratila se v močál;
pes tvůj stanul, větře nebezpečí –
čas již, brachu, abys návrat počal!
Kam’s to zabloudil? Zde není lidí,
ztad ni hlásku neozve se kolem,
pláň jen táhlou oko tvoje vidí
na šumavském vrchovisku holém...
Kraj to prázdný, koutek beze jména,
darmo pátráš aspoň po květině –
44
jenom voda, divně zabarvená
rozlita je v jamách po slatině.
Z hloubi tůní šáchory a sítí
nad povrch se kypře vysouvají,
pod jich trsy bublin perle svítí
a jak duhou v záři slunce hrají...
A jak časem lehký větřík vane,
vody zčeří, vlnkou po nich těká:
v šíř i dál jak okno malované
bludná slať se třpytí do daleka!
Tichost hrobu zdá se viset na ní,
smutkem pouště mlčí její pláně –
sem jen skonat šel by do ústraní
jelen štvaný, cítě kuli v ráně...
Tesklivo tu, až se srdce chvěje,
v němé hrůze samota zde vládne,
všady pouze rmutný močál zeje,
ostřic les a pod ním bahno zrádné.
Na kaluži, zrovna před tvou nohou
smutně plave motýl utopený – –
zahynul tu, marně pod oblohou
hledav cíle pro směr vytoužený!
Vánek zvolna odhání ho v močál
v klané vodě travou nad ním vrtí –
vrať se nazpět, odkud’s cestu počal,
nech jej spáti! – je to symbol smrti...
45