OBLAKA.
Oblaka bílá se zlatými kraji
po nebi plovou lehce, jako dým,
a jejich stíny jako vlny hrají
v zeleném háji mezi březovím.
Jak ptáky oblohou je vítr nese,
a často zmizí slunce za nimi:
tu z nenadání chlad zavane v lese,
jakby se vracel z jara do zimy...
Do smavých strání šero převalí se,
jakoby clonu spustil najednou,
paseka v dolu sesmutní a stmí se,
a něžné břízy v jasu poblednou...
Však za soumrakem šlehne příval světla
a do široka les kol zalije,
že každá větev zdá se, jak by kvetla,
a každý peň je čist jak lilije!
Tu píseň svoji, neskončenou ještě,
kos na výsluní rázem obnoví
a vesel skáče v jasných kapkách deště,
jež mlázím střásá větřík májový!
A vzduch zas plá a zlatým prachem hoří,
a obloha je modrá, bezmraká,
a v hloubi jejich výsostí jak v moři
beze stop hasnou bílá oblaka...
46