Ó, zvonku hořce, líbezný a smavý,
jak srdce moje vždycky zaplesá,
když vzpomínku mi pošleš, která praví:
„Je čas, už kvetu – přijď k nám do lesa! –“
Tu lichotně, jak hebká dívčí ruka,
předtucha vábná na čelo mi ťuká,
že darmo nespatřím tvůj modrý květ,
že štěstí moje vrátí se s ním zpět
a blíže stanu u svých tužeb nebe – –
i nechám všeho a jdu hledat tebe...
To v srpnu bývá, nebo časně v září,
kdy na pasekách růžovatí vřes,
kdy slunce plamem stlumeným juž září
na řidnoucí a zabarvený les;
žaludů plny na dubech jsou číšky,
a v lísek houšť se derou za oříšky
vesnické děti s křikem veselým:
k nim přidružit i já se osmělím,
sám velké dítě, ale touhou jinou –
tvé zvonky mít, než uvadnou a zhynou!
I prosmykám se ostružím a mlázím,
a bludná stezka krok můj nezmate,
až náhle s výšin do průseku scházím
k dolince známé v mýti travnaté:
zde v pozdní době hasnoucího léta
ó, zvonku hořce, nejkrásněji zkvétá
tvůj čtyrlist vzácný, barvy blankytné
a pod kapkami rosy průsvitné
tak usmívá se, jako žil by zcela,
ba, jakby zem kol modré oči měla!
A pro ty modré, živé oči země
ni klopotných já nelituju cest,
z jich pohledů se dívá radost ke mně,
a píseň moje snoubena jim jest;
když u jich vnady poklekávám nízko –
tu srdce mé je přírodě tak blízko,
že dýchat slyším jejich prsou dech,
že rety její cítím na svých rtech – –
a tenkrát věru vím to nejjistěji,
žeť ona mou a že jsem básník její!
Ó, kvítku hořce, musím tě mít, musím,
i když tvá oblast je mi vzdálenou;
ať pouti únavou i trny zkusím –
vše nahradí mi sladkou odměnou
tvůj něžný kalich, mocně čarující,
on víru dá mi v srdce milující,
on skonejší mou touhu vášnivou,
když zoufám si pro lásku blouznivou,
jež vysokostí zářivého cíle
do prachu deptá mého klidu chvíle...
I chodím trhat modré vděky tvoje,
jak za chlapectví jsem to činíval,
kdy život ještě bez slzí a boje,
pln půvabů se na mě usmíval;
a když má ruka do snopku tě vije,
rád zapomínám v dojmu poesie
na nízký rod svůj, na svou chudobu,
na svoji vlastní, drsnou podobu –
a zřím jen ji, tu krásku bledých lící,
již miluju, ač nesmím jí to říci...
Co před ní jsem?... Druh mladosti jen známý,
jenž hrával si s ní, ještě s maličkou,
však dnes tu před ní – jako zjevem dámy –
v rozpacích stávám se svou kytičkou...
Zdaž ona zamyslí se nad tím kvítím,
proč jí je přináším a co k ní cítím?
Či hrstky jeho, málo umělé,
jen přijímá, jak dary přítele
a zříc jen krásu, která se v nich jeví,
o kruté bouři v prsou mojich neví?...
Ne, ona netuší, jak pro ni samu
bolestný spor svých citů konejším,
jak pro klid její vlastní srdce klamu
lží chladnosti a mírem zevnějším –
leč nadarmo! – neb vůle má se zmate,
jak od ní zaslechnu jen slůvko zlaté,
jak znova popatřím na její líc,
když vlídně, s úsměvem mi vyjde vstříc – –
i musím znova milovat ji, věda,
že srdce mé si zakazovat nedá...
Ó, kvítku hořce, podzimní ty skvoste,
kéž bez pohrom tě domů donesu!
Zůstaň mi svěžím, ať má naděj roste,
ať nebloudil jsem darmo do lesů!
Vím, dobře vím o jedněch ručkách malých,
jež rády přijmou blankytný tvůj kalich,
znám jedny oči, v kterých je můj svět
– a ty jsou modřejší i nad tvůj květ! –
a z nich mi svitne celé teprv nebe,
až darem lásky přinesu jim tebe!