O DUŠIČKÁCH.
I.
I.
Na hřbitov nejdu, když tam lid se valí
ne, aby uctil mrtvých památku,
leč, aby jedni chlubně naříkali
a druzí zableskli se v pozlátku...
Já nevěřím v ten okázalý smutek,
jenž práhne po obdivu živoucích:
onť frásí dneška, které chybí skutek
a která nemá plodů budoucích!
Ty slavné panichydy za vlastence,
flor na křížích a černé šaty dam,
ty slzy, svíce, modlitby a věnce –
co vše to víc, než licoměrný klam?
93
Ten žal a stesk, ta lítost bez úlevy,
ta laciná i skvoucí nádhera –
jen mimikou jest, o níž srdce neví,
a k ní se neskloní má důvěra!
Ba, líp,líp než já,já to rovněž asi vědí
ti mrtví pod zemí a horlí též...
A v mlčení jich dost je odpovědí
k fanfarám živých, na tu světskou lež!
Dnes tisícové nad nimi pnou dlaně
a třeba z daleka k nim váží krok...
Ale juž zítra zapomenou na ně
a jistě nepřijdou zas celý rok!
II.
II.
Já na zesnulé myslím ve dny jiné,
za chvílí všedních věru jsou mi blíž,
tu hrob jich častokrát má bytost mine
a v úctě zbožné značí na něm kříž...
Ó, dlím zde rád a cítím se,se jak doma,
když jsem tu sám a vzdálen od lidí,
tu svaté lásky cit mi chvěje rtoma,
tu modlím se, když nikdo nevidí...
Nech farizejci ve svém hlučném řadu
mě pohřeší, nech nazvou necitou:
což jest jim po tom, na hrob-li sem kladu
jen kytku, z prostých květů uvitou?...
94
Já víru mám, že otec můj i matka
přec zachvějou se blaze pod zemí,
že vděčnost syna pře jim bude sladka,
byť nekrášlil jich mohyl růžemi...
Ach, já si myslím, že mne objímají
aspoň jich jasné duše zlehýnka,
že z těch mých květů tichou radost mají,
že jest jim svatou moje vzpomínka!
A požehnání cítě na svém čele,
v myšlenkách vážných navracím se zpět...
Mír s vámi buď, mí drazí trpitelé,
chci jak vy žít, a chci tak dotrpět!
III.
III.
Jsou hřbitovy, jsou truchlá pole svatá,
kam návštěvou dav lidu nechodí;
jsou hroby jar, jež byla srdci vzata,
a na nichž ani květ se nerodí..
Jsou hřbitovy, jež sami v prsou nesem,
a o nichž neví nikdo, kromě nás;
jsou vyvršeny nad mladosti plesem,
zmar tají květin, které spálil mráz...
Jsou hroby lásky, blaha, utrpení,
nemají rovů ani znamínek,
nad nimi leda v plachém rozechvění
bludičky krouží našich vzpomínek!
95
Však, co v nich spí – ty zbytky citu tklivé –
to zcela neumírá, nikoli!
Jak se jen dotknem –hroby ty jsou živé,
a z hlubin jich to znova zabolí...
Ó, hroby moje, proč mi není dáno
té síly mít, bych na vás zapomněl?
Proč tolik štěstí do vás pochováno,
že pro ně lká i po letech můj žel?...
Za každou naděj’, která do vás padla,
já vzpomínku dnes rozsvěcuji v tmách,
zas minulosti patřím do zrcadla –
a pláču pro ni o svých „dušičkách“...