IV.
Do dálky.
Teplé hnízdo v Praze osiřelo –
jiřičky mu odletěly v dál,
vůni květin, kterou v sobě mělo,
jakby náhle podzim odevlál!
Tesklivo je v útulném tom bytu,
kde Jste dlela ještě před týdnem,
bez azurných Vašich oček svitu
jakby tměl se v šeru nevlídném.
Zato v dáli, na venkovské nivě,
kde Jste nyní letním domovem –
jak být musí veselo a živě
v krásy Vaší kouzlu májovém!
Slunko plá tam na skráň Vaši bílou,
ruměnou v ni dýchá svěžestí,
šeré lesy zvou Vás svojí vílou,
vzdálena Jste chmur a bolesti.
Však tím blíže našemu Jste lidu,
jenž má ryzost ve svém původu,
svědkyní jsouc jeho snah i klidu,
milujíc s ním jednu přírodu!
Máte smysl pro dobro a krásu,
máte dívčí, ušlechtilý cit:
ó, zda chcete pro svých bratrů spásu
také malou oběť zasvětit?...
Chcete hrdě znát se k lidu tomu,
v jehož kruhu dlíte jako host,
sdílet se s ním na roli v domu
věrně o bědu i o radost?
Neděste se drsných jeho rukou,
52
jimž je věnem radlice a cep!
Vždyť z jejich tepen česká srdce tlukou
a z jich potu dobývá se chléb!
Jsou to srdce bratrů, sester Vašich,
s kterými Vás jedna pojí zem;
Bůh snad méně dal jim statků dražších,
jednu řeč však stejným odkazem!
Přijdou-li k Vám o pomoc neb radu,
neodvraťte plaše od nich líc,
ale vždy, jak růžné jitro v sadu
s úsměvem jim vycházejte vstříc;
slyšte sdílně touhy jich a přání,
a kde možno nějak prospěti –
tam pomozte ráda, bez zdráhání
jak laskavá sestra dítěti!
Přejte chudým, povzbuzujte bídné,
sijte blaho dlaní Svou i rtem,
věnujte jim soucit, slůvko vlídné –
buďte sladkou těšitelkou všem.
Každý z nás má jiný v světě úkol,
za jiné tu cíle bojuje –
ale všechny, jako bratry vůkol
jedna láska k vlasti spojuje!
To dnes v listě toužil jsem Vám říci,
tuto lásku jsem Vám přáti chtěl,
pro niž neznám uzardění v líci,
jíž bych nikdy zapřít neuměl!
Její heslo čestno jest a vděčno
stejně pro muže i pro ženy –
ó, té lásce obětujte, slečno,
také Vy Svůj souhlas nadšený!
S její hvězdou, nad vše povýšenou
53
cesta v život není zpozdilou:
s ní budete dokonalou ženou
v stejné míře – jako spanilou...