Venku a doma (1893)

Verše, 1887-1892, Alois Škampa

Diplomatická verze Ediční verze
VENKU A DOMA.
VERŠE
ALOJSA ŠKAMPY.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA J. OTTO NAKLADATELSTVÍ 1893.
[1] (1887–1892.)
Veškerá práva vyhrazena.
[2] SVÉ ZLATÉ MATIČCE
POSVĚCUJE TUTO KNIHU
vděčný syn.
[3] VSTUP.
[5]
Píseň.
Než díla, krásou’ dokonalá a hymna s rytmem vítězným – jak mnohdykrát jen píseň malá tu hlouběj’ pohne srdce tvým! Snad nemá na svých křídlech záři a nechce budit žas a ruch, však věrně zajde ku čtenáři, když nejvíc hledá družný sluch... Jeť volna tak a vždycky prosta, nic nespoutána okovy, a v komkoli zde najde hosta, vše ozvěnou zaň vypoví. Sni o kráse, neb miluj čistě, mři touhou, pracuj, neb se truď: vše v písni časem najdeš jistě, čím překypuje tvoje hruď! Přilétne ona jako ptáče, když osaměl jsi v neštěstí – – a hned máš v očích plno pláče, však v duši hned míň bolesti! [7] A v milování, sladká tíha když hlodá na tvém úsměvu, – tu líp a snáz, než moudrá kniha, dá píseň zas ti úlevu... Ať kazatel se mračí přísně a slyšet nechce veršů zpěv: jen sloku rci mu dobré písně – a mžitkou sleví na úsměv! Ať učení a staří páni nade vše hájí vědu svou: přec pohnutí se neubrání, když tajně doma verše čtou... A proč se tento zázrak děj, že z neumělé skladby slov i v chladná prsa jaro hřeje a něhou taví jejich kov? Proč malé písně chudým zjevem lze vtělit ples i bolesti? Ó, neptej se, a jejím zpěvem radš volně dej se unésti! Jeť pod ním víc, než prázdné slovo, než klamné fráse hluk a třpyt: jest pod ním srdce básníkovo a jeho vroucí, velký cit... 1892.
8
I.
V PŘÍRODĚ.
[9]
U Labe v září.
Krajinu vábnou od mladosti znám, která mne víže k sladkým vzpomínkám, tam zpola mize v rámec sadů svěží – na břehu Labe Starý Kolín leží... V dáli se tratí drobné vesnice, tmavý chlum Kaňku, výspa Týnice, pod nimi dole v pestrobarevné směsi střídá se niva, lučiny a lesy. Kam kolem patříš – jedna rovina, sem tam se bělá dvůr neb dědina, vysoko nad ně v záříjové kráse nesmírný blankyt jasně prostírá se. Z rozlehlých plání jako na dlani vidět je brázdy, meze postranní, bohaté lány čekanky a prosa i řepoviště, všecka zlatorosá. Do jejich pásu místem zapadá bílá nit cesty, plot i zahrada, hlídačův boudy, můstek nad potokem, studánka polní se stříbrným okem. [11] Za nimi záze, v středu krajiny malebných stromů pnou se skupiny: černavá olše, vrby světlošaté, i lip a dubů hlavy rozsochaté. Slunko je líbá zlatem paprsků, vítr si hraje po jich okrsku, v zeleném listí na každém topolu stín je i záře od shora až dolů. Pod hustým loubím šumných jejich střech hluboko k vodám naklání se břeh – klikatým tokem proniká tam řeka jak lesklý had a mizí do daleka... Sem, v těchto samot pohostinný kout rád jednou za rok jdu si oddychnout, zde zas mi klidem srdce pookřívá a zrak můj třebas hodiny se dívá – jak je kol krásně, jak tu domovem lednáček těká v houští vrbovém a lapá rybky na mohutném Labi, přes které vánek honí léto babí... 1891.
Villa v jeseni.
Park je opuštěný, s keřů padá listí, smutně plíská u zdi starý vodomet, zasypaný bassin nikdo neočistí, na záhonech jíním vadne pozdní květ. 12 Průlinami stromů šikmo dolů svítí odpolední slunce v mlhu stříbrnou, slabé jeho střely v hustých větvic síti pavučinu šera sotva rozhrnou. V písku zvlhlých pěšin krok již neozve se, prázdně trčí lávky kolem bludných cest – je tu všady teskno, pusto, jako v lese, cítíš ve svém srdci, že tu podzim jest! Z vábné krásy léta, jež tu jednou žila, dávno ani stopy vůkol neuzříš; sama prostřed parku ční tu hrdá villa, zlacenými hroty zvídá v modrou výš... Spuštěny jsou dolů všecky žalusie, uzamčena vrata – nikdo nedlí tam, po lidech teď října snivá poesie našla si zde asyl místo vnadných dam! Kadeřavé trsy divokého vína rozplétá kol na zdech, krov jím ovíjí, plazivými stonky pavlan obepíná, jenom bílé rámy oken pomíjí. Jako žhavé oči blýskají se tato v ostré záři slunka, jež sem prokmitá, šarlat révy plané obmyká jich zlato, celá villa tone pod ním zakryta. Rumělkou i mědí listy všade planou, kouzlo sytých barev podzim na ně vtkal, vidíš celou stavbu jako malovanou, červánkový oheň dokola ji vzňal... 13 Nádherna tu stojí v parku tmavé hloubi jako zlatý zámek z pohádkových let, samota a ticho bezděčně se snoubí s nimbem její krásy v jeden luzný svět! Všecek očarován patříš na tu vnadu, opíjíš se snivě dlouhým pohledem, cítíš, jak tu náhle v opuštěném sadu hnul se v tobě život starým pod ledem... Upomínka sladká ozve se ti v skráni, a jak tato villa s mrtvou velebou – před očima duše v bájném zadumání, vlastní tvoje mladosť stojí před tebou! Dětství blahá píseň k srdci se ti hlásí, myslíš na svůj osud, ptáš se ve snění: zda on bude míti tolik pro tě krásy, kolik měl jí v jaru – také v jeseni? 1888.
Poslání sv. Martina.
Opět na svém bílém koni svatý Martin jede k nám, z mračen háv mu bedra cloní, vichr vlaje, kam ho skloní – k lesům, polím, dědinám! Velký svátek jeho jména slaví v tanci každá ves, 14 jeseň pouze, stará žena prchá před ním ustrašena, jde se ukrýt v dálku kdes... Vítají ho malé děti od záhrobně chýžek svých, radují se, kterak letí z jeho pláště drobné smetí – ach, to už je první sníh! V šatě dlouho nebývalém září náhle každý krov, chumelí se v městech valem, svatý Martin ale cvalem dále pádí na venkov... Jako přízrak jede v šeru, sám jsa v kraji docela; ohlíží se – na mou věru! – juž tam za ním na severu jeseň všade zmizela! Zastavil se, půdu zkouší – daleký má ještě cíl! Přál by si mít na bělouši křídla, jak ti chocholouši, které jízdou vyplašil! Však, co dole cestu hledá – s hůry zatím se všech stran rozlila se chmura šedá, a z ní s křikem v let se zvedá černé hejno lačných vran... 15 Nevidět kol ani v pravo, ani v levo, ani v zad, všecko pusto, všecko tmavo, zvíře frká nedočkavo – minuli se dráhy snad? Světec sáhl po svém meči, na jeden ho dobyl ráz: ťal jím před se jako v seči – a juž ve tmách jasno věčí prosvitlo, a sviští mráz... Jako divem tichne v pláni chumelice bouřící, mžitkou slábne vichru vání – kůň se dal zas do klusání po ztracené silnici. Slunce tryská z mlžných moří, blankyt svítá oblohou – jezdce líc jak nachem hoří, v taktu zvoní jeho oři zmrzlá země pod nohou... Rozhalil se obzor celý, bude krásný, jasný den! Nad závěje třpytnou bělí jako dech se pára dělí, z úvalů se tratíc ven. Aj, tu jezdci v temném oku bleskla pýcha – ruče stisk’ ostruhami koně v boku – a jak vichr náhle z kroku v šílený se pustil trysk! 16 Letí – letí – jako ptáče, jen se vznáší nad zemí, mžikem celé míle skáče, Meluzina za ním pláče, zima hvízdá roklemi. A div na div, kamo vbíhá okřídlený jeho kůň: jinovatka s křů se míhá, stříbrného ledu tíha kvapem spíná brod i tůň! Sady, luka, nivy, lesy – vše se kryje v bílý šat, cukrem planou skalin lesy, rampouchy své hrozny věsí, ku střechám i k oknům chat... Z hor už jedou první sáně, jásá cinkot rolniček, sněžnou kápí v širé pláně kostelů se jiskří báně ze vzdálených vesniček. – Den se zvolna ve hrob chýlí, slunko shaslo – večer jest, ale svatý Martin pílí dál a dále k svému cíli, všade hlásá zimy zvěst! Jede v noci, jede ve dne, stále k předu, nikdy zpět, meč jen třímá v ruce jedné, v zad se ani neohlédne – musí objet celý svět! 17 Nechť si trvá cesta dlouze, mnoho nocí, mnoho dní – svatý Martin ve své touze neumdlévá, dychtí pouze, spatřit hvězdu vánoční! Až tu jednou v pozdním šeru na východě uzří plát jako symbol svatvečeru – velkou, zlatou hvězdu věru, na niž myslil tolikrát! A než pomní – oř mu stane v malé, chudě dědině: chaty kol jsou zapadané, ale z chrámu světlo plane o půlnoční hodině... Z úzkých oken tmou se lijí proudy záře v sněžný lán, zvony slavným hlasem bijí, z varhan slyšet melodii: „Narodil se Kristu Pán!“ Svatý Martin ssedá s koně, na umrzlý kleká sníh, díky šeptá, hlavu kloně – dostih’ cíle bezúhonně, dočkal se dnů vánočních! Zimu přines’ celé zemi – jeho pouť se končí dnes; před chrámu teď veřejemi neviděn jsa, s lidmi všemi, křesťanstva tu sdílí ples... 18 Klečí, slouchá, jak tam s kůru nepřestává hudba znět, obě ruce vzpíná vzhůru hvězdné noci do azuru, za celý se modlí svět! „Hossanah buď Pánu!“ zpívá – a v tom náhlým zázrakem hustá mlha jako hříva mimo něj i oře splývá neproniklým oblakem... Juž je mši. Od oltáře lid se z chrámu tlačí ven: nikde nic – jen v noční páře zableskla se nad ním záře, a kdes kohout hlásí den... 1889.
Červen.
Ztemněly sady, květem bílé v máji, kukačky hlahol odmlká se v háji, na šírém poli, v dusnu horkých lad, jak vzácný přítel vítán teď je chlad... Co den plá slunko na blankytu výše, prameny v lukách zurčí jenom tiše, mdlý časem vánek padne v obilí a do vln čeří klasův mohyly. 19 Utuchla v kraji sladká vůně fijal, juž měsíc růží vládu nad ním přijal, a z každé stráně šípek nachový tě ve stín vábí kouzlem pohovy! Však raděj zbloudí kroky tvoje k lesu – tam paseka se modrá květy vřesu tam bez ustání ptáčat slyšet hvizd a vajíček je plno každé z hnizd... Dumně tu houká vrkot holubičí, v korunách sosen pestrá sojka křičí, na kmenu jedlí datlík se žluvou ťukáním v koře hledá pastvu svou. Tu z nenadání o poledním čase v průseku potkáš dítě zlatovlasé: má dívčí hlásek, pomněnkový zrak, a vzdušnou chůzi, zrovna jako pták! V hliněném džbánku jahody si nese, čarovným smíchem radosť budí v lese, kam něžným prstem na mžik pokyne – vše vůkol jásá v písni nevinné! Jak lehkým krokem po stezce se snáší – s borovic za ním skvoucí pyl se práší, paprsek slunka rozplašuje stín a zlatem vniká šerých do hlubin. Jde stále dál a sladkým hlasem plesá, již prošlo mýť a ven se béře z lesa do žírných polí, v smavých lučin střed – a nevíš proč, a pílíš za ním v před! 20 A slyšíš náhle, kterak s jeho hlasem se v souzvuk lány šumným pojí klasem, a lípy zkvétat vidíš kolem cest, a poznáváš – to dítě červen jest! Kam po lukách tvůj pospěch za ním chvátá, tam rudne slez a medem voní máta a nad potokem, který v horku ztich’, lednáčkův jasný rozléhá se smích... Na každé mezi třpytných čmelů roje provodí ke vsi bludné kroky tvoje, skřivánků trilek zvoní nad zemí a ploty zahrad dýšou růžemi... A v štěstí chtěl bys objímati všecko: nebe i zem i líbezné to děcko, jež sterou vnadou obdařilo svět – – však toho nelze více uvidět! Kam zmizelo, zda pouhý přelud je to – dále nepátrej! – vždyť přineslo sem léto, a kdo je ztratil, nic se netrudí, když jeho sled – má aspoň ve hrudi! 1888.
Na Komorsku.
Jak cesto drahá mezi lesy já dlouho tebe neviděl! Ach, často v dáli, prostřed smíchu mně zastesklo se po tvém tichu, 21 že ptával jsem se: Kde jsi, kde jsi? – a zpět si přál ty sladké chvíle, v nichž denně po tvé stuze bílé můj kročej chvatný tudy šel! Když ve mladosti ranném čase mě osud zavál ve tvůj kout, já hvozdů tvojich pod křídloma se cítil tady hned jak doma, a k nim, jen k nim sem pílil zase, bych po studijních klopot roji zde míru dopřál duši svojí a volně moh’ si oddychnout! Ó, cesto bílá mezi lesy, jak vroucně jsem tě miloval! Tvůj klid mým touhám ráje značil, tvůj obzor malý dost mi stačil, bych čerpal pod ním vše ty plesy, jež básník ve svém jaru žije, když Bůh sám číši poesie až ke rtu zde mi schyloval! Teď po létech zas na to štěstí si živě v duchu vzpomínám: zřím kapraď, vřes a mechy skalin, dech jahod ssaju, čerstvých malin, a za průsekem na rozcestí už zjevujou mi vršky chvoje ty známé, sladké stíny tvoje – – zas blížit se ti počínám! 22 Hoj, uniknul jsem všedním pracím a nově vcházím do tvých stop! Zas obmyká mne tvoje sláva, ó, vítej mi, ó, buď mi zdráva, vždyť z ciziny se k tobě vracím jak domůdomů, dítko zabloudilé, jak večer na své hnízdo milé jde z dálné stepi plachý drop! Jsi krásna dosud, jak jsi byla, a stejně vábí pel tvých vnad: zas alejí mi kyne zdlouha s Brd modravých tvá bílá prouha, zas rázem jsi mne opojila, že svatosť cítím jako v chrámě a z lesů kol že ovívá mě duch pravěku a báje snad... Jdu prolukou tvých jedlí tmavou a lokám čistý, horský vzduch, ret cvrliká si dumku prostou a v myšlénkách mi křídla rostou až tam, kde v dáli nade hlavou se letních nebes koba šírá jak mocná řeka rozevírá u blankytný a skvoucí pruh... Jdu v paseky a slunné stráně, jež pentle tvoje probíhá, jdu v rokle, plné drv a klestu, a srna skáče přes mou cestu, 23 a motýl, trysknuv nad mé skráně výš po větvích, jež ambrou voní, jak paprslek se v šeru honí a zlatým křídlem komíhá. Ples loveckého slyším rohu, an zahlaholil z mýti kdes, hned vánek šoumá v blízkém smrčí, hned po kamenech bystřeň hrčí – ach, všecko se tu modlí k Bohu tím povědomým, známým hlasem, jenž mohutně, jak dávným časem i ve mně sám se vzbouzí dnes! A hlas ten hloub mě láká v lesy a v kyprou zeleň horských luk, a pryč je náhle tíha bolná a hruď má se tak cítí volna, jak ptákem byl bych pod nebesy, když nadšení své slunku zpívá: mně s přírodou tu v jedno splývá i vlastní mého srdce zvuk! *** Ó, cesto bílá v Brdském hvozdě, jak žehnám tvoje hlubiny! Když asyl tvůj mne v sobě hostí – hned k výši prchám ze všednosti, hned vím, že dosud není pozdě, bych navrátil se v duše skrytu zas k ryzosti svých dobrých citů a zřídlům dětské neviny! 24 Tu s knížkou bloudě po tvém pásu rád zapomínám hlučný svět, tu v míru tvém a božském tichu zas čist se cítím ode hříchu, tu znova chápu lad a krásu, a v otrlé a pusté hlavě roj zpěvánek mi klíčí smavě jak ve tvých lesích pozdní květ! I neželím juž, co jsem ztratil tam venku, v bouřích života, kde zápas o chléb každodenní rve ideály mého snění a z veršů chce, bych daň mu platil: než konejším se zas jak děcko, že stokrát mi to vrátí všecko – tvé kouzlo a tvá samota! 1889.
Listopad.
Vzácno teď patřit na strniště holé, všade jen prázdná černají se role, v blízku i v dáli – kde byl jaký lán – ostrým je pluhem dávno zaorán! Mrazivou dumku listopad si zpívá, bodlákem vichr na rozcestí kývá, svadlé mu květy chladem zavírá: poslední čmelák na nich umírá... 25 V sychravé mlhy stopena je louka – nemá již vážky, motýle ni brouka, zašlou jí krásu jedva obnoví ocúnu kalich bledě růžový. V divokém skoku nad mezemi víří smetánek pozdních rozervané pýří, vysoko vzduchem krouží listů směs, o které jeseň zvolna loupí les! Všady je stáří, kde byl život mladý, teskně se díváš na lada i sady, jasný zor duše kalí se ti tmou, pochmurná bázeň chvátí mysl tvou... Zdali v té zhoubě, která vše kol drtí, i do tvých prsou zavane dech smrti a pohrobí tam zlatých zpěvů květ, jenž opozděn se chtěl teď rozvíjet? 1888.
Nejmenšímu tkalci.
Pavoučku, který v jeseň tkáš lehounké sítě na svět náš – pověz mi, odkud jsi přišel? Spadl jsi s nebes najednou, nebo jsi připlul s noční tmou, aniž tvé kroky kdo slyšel?... 26 Včera tu ještě na pohled po tobě nebyl ani sled, a dnes kol všade jsi pánem: jako když přízi rozhrne, plá tvoje vlákno stříbrné celičkým, dalekým lánem! Všade tě plno v okolí, po lukách, u cest, na poli, nad řekou, chlumem i strží, tisíce malých bratrů tvých spouští se travou, po větvích, za bílé nitky zem drží... Vlnivě, zticha, bez ruchu plují tvá pásma ve vzduchu s líbezné pohody vzkazem – kdož by ti bránil? – pluj si, pluj! – dřív ale přijmi pozdrav můj za vše, co nosíš nám na zem! Jak jsem se dlouho načekal, abych tě do svých veršů vzal, až se nám v jeseni zjevíš; jak jsem se těšil vzpomínkou na tvoji bytosť malinkou – pavoučku, ty ani nevíš! Každého jitra, vstávaje, zíral jsem v dálku, do kraje, zda už tvé kouzlo se blíží... Jedině dnes jsem zaspal jen – a hle! – už práh můj zapředen hustou a skvoucí tvou mříží... 27 Vycházím – nitky pavučí věsí se po mé náruči, do vousu, na vlas i čelo – už jsi mě, šotku, překvapil a do své sítě polapil, sotva mé oko tě zřelo! Dobře’s k nám přišel v tento čas, ráda tě vítá země zas na sklonu vlídného září; neseš jí úsměv, pohodu, naposled zdobíš přírodu, když už je blízka dnům stáří! Háj kdy už vadne, cítě chlad, když padá listí se zahrad a po snech růže již veta: družně ty hostem v naši říš, pavoučku, vždy se objevíš – s nádherou babího léta! Nemaje křídel ani blan kvapíš sem náhle, větry hnán, na svojí zářivé niti, ale hruď země ustydá dotknutím tvého osidla poznova zbouzí se k žití! Duhou a v lesku měnivém zahrají pod tvým tkanivem lada i zoraná pole, měkce se přimknou do tvých pout zdi, kře i stromy, každý kout – nezbude místečko holé... 28 A jak by zázrak, div se stal: hned sirý kraj, jenž ve mze spal, pod tebou procitá ze sna, v paprsku světla, naděje všecko zas na něm okřeje – jako když přichází vesna! Jen tvoje nitky hedvábné k oblakům vánek rozmávne – hned se z nich zamodrá jasno, slunko zas hřeje, plápolá, v tichu a teplu dokola vše zas je v přírodě šťastno. Dotkneš se hrud – a za chvíli třesou se opět motýli nad jejich rosnatou hlinou; spustíš se k lesům v pohoří – a hned tam listy zahoří zlatem a rumělkou sinou... Jakoby lukám na čelo jaro svou něhu vracelo, znova z nich zeleň se hlásí; fialka zas má nový květ, skřivánci hlas – ach, celý svět blaží se v divu tvé krásy! Šťasten i já tu bloudím sám a ze svých dum si verše tkám, jako ty lehké své sítě; bez žalu ve tvém znamení pospíchám v ústret jeseni, jako vstříc jaru jde dítě... 29 Neboť, když vidím přízi tvou, kterak se třpytí nad nivou – hned srdce touha mi chvátí: kéž bych v tom kraji podzimním všady tak mohl křídlem svým volně a svobodně vláti! Kéž bych tak mohl vzletět výš od země dále, k slunci blíž, modrým a zářícím vzduchem... Zpil bych se vůní, lahodou, nad celou svěží přírodou nadšeným jásal bych duchem! Nad lidí malým obzorem nesmírna spěl bych prostorem, z božského sytil se zřídla, věčnosti zřel bych nádheru, v čistém bych koupal étheru hrdá a vítězná křídla! A maje v duši mír a jas – plul bych pak s nebe zpátky zas, velebné hymny si zpíval, vítal bych z dálky rodnou zem, oblitou zlatým paprskem, na její vnady se díval! Snes’ bych se hravě jako ty, nad její pláně, samoty, do jejích rolí a lesů, plesal bych, až by každý lán modlitbou mou byl požehnán, již mu v dol s výsostí nesu... 30 Jako ty, šotku, na svět náš čarovným vláknem hebce tkáš krásu a pohodu všade: tak bych i já tu na zemi všecko zas těšil písněmi, kam už dech smutku se klade... Jako tvá nit vše ozdobí, pnouc se i k mrtvým na hroby, do holých keřův a strání; na kvítka, ranně uvadlá, na hnízda, prázdnem vychladlá, i na tu snící mou skráni: tak bych i já jen jedenkrát nadšení své chtěl věnem dát všem, kdo tu strádají bolem; svou čistou radosť, víru svou přikouzlit chtěl bych do prsou nuzným i bohatým kolem... Pěl bych tu, pěl, až v roznětí musil by svět se zachvěti básní mou velkou a smělou, kam by se hlas můj obrátil – všecko bych k lásce uchvátil: lidstvo i přírodu celou! Zbavil bych slzí každou tvář, smutným bych vrátil v oči zář, chorobným těchu a zdraví; tyranu vzal bych z ruky zbraň a haluz míru vtisk’ mu v dlaň, otrokům povznesl hlavy... 31 Tak, maje lásku za svůj štít, pro dobro světa chtěl bych žít, než moje hvězda tu shasne, a svoje skončiv poslání – umřel bych rád a v usmání, všecky kol vida tu šťastné! Pavoučku drobný, malinký – hle! – jaké sny a vzpomínky z mé jsi dnes vyvolal hrudi! Proč musím cítit v srdci svém, že, co jsem zpíval, jest jen snem, jakým se radujou chudí?... Či nejsem chud, ba ubohý před září oné úlohy, kterou mi kreslí má touha, když nemám klidu ani sil, abych ji skutkem vyplnil – když mluvím slova jen pouhá?... Pavoučku, oč ty’s bohatší, když ti jen krása dostačí, v které jsi podzimu králem! Mně ale sudbou dán je duch, ve kterém bouří vášně ruch – a ten se neskojí s málem... Ten duch se vzpouzí, když ho zpět chudoba sráží dolů v svět do prachu pozemské tísně – dnes ti však něžně vzdává dík, pavoučku, že’s byl kouzelník této mé horoucí písně! 32 Věru, ty’s ve svém dotknutí unesl dnes mé peruti k závratným oblastem nebe; ty za dnův září každý rok vetkáváš půvab do mých slok, jak prvně zahlédnu tebe! Sám už se blíže k jeseni – do zpěvu dám se, do snění, když venku přilétneš ke mně; opět se v polích cítím rád, opět si myslím, kéž jsem mlád, jako ta výslunná země! Zas je mi na ní veselo, sotva’s jí spustil na čelo nitku své stříbrné třásně: ó, malý tkalče podzimu, koho tu potkáš – řeknu mu, jak umíš čarovat krásně! Loučím se s tebou – jest již čas, abych se z básně vrátil zas do pravdy smutného žití... Ty ale budeš letět dál, líbezných dob jsa všade král, kam tvoje vlákno se chytí! Už se mi ztrácíš – pluj si, pluj, naposled přijmi pozdrav můj na cestu dalekým světem; všade, kam přijdeš, vítán buď, a jako moji – každou hruď zapřeď tu láskou a vznětem! 1892.
33
II.
Svým drahým.
[35]
Cestou života.
Komu by se na tom světě líbilo – kdyby neměl růží v létě, kdyby mládí nebylo?... Krátka však je mladost a život je dlouhý: za každou v něm radost co dá člověk touhy, co dá slzí, muk a práce, než mu osud popřeje, aby v stáří shlédl krátce splněny své naděje! Komu by se na té zemi líbilo – kdyby na ní se zly všemi přec i dobra nebylo?... Ale dobrých lidí najdeš kol jen málo, a zlí nenávidí, i když nebe přálo: [37] ne, ni dne snad bez bolesti neprožiješ docela, aby číše tvého štěstí na dně trpkost neměla... Komu by se v našem žití líbilo – kdyby po dnech vlnobití v něm i míru nebylo?... Ach, ta chvilka míru vůči rokům boje – zdali vrátí víru v choré srdce tvoje? Zda mžik jeden po vichřici sněný blaze, v pokoji – na tvé hrudi zoufající všecky rány zahojí? Komu by se v našem hoři líbilo – kdyby ve tmách neměl zoři, kdyby krásy nebylo?... Běda, s jitrem jedním krása znikne v dáli, ve zápasu všedním shasnou ideály – ze všech snů jen láska věrná provodí tě chvatem dob, až tam k cíli, kde se černá všech pozemských cílů hrob... 38 Komu by se na tom světě líbilo – kdyby za zlo ku odvetě v srdcích lásky nebylo?... 1892.
Památka.
Už dávno za námi ta slastná doba, kdy bylo nám, jak růži před májem, už dlouho tak se známe spolu oba a miluje se věrně navzájem; nic nezkaluje vroucnost našich citů, a jako děti jsme si oddáni – a přece někdy povzdychnem si v skrytu a zapláčem si v tichém dumání! I vídám pak Tvé zraky uslzené a marně tajím vlastní pohnutí, leč kde ten původ strasti bezejmenné, jíž cítíme se oba dotknuti?... Ó, družko má, tu často se mi zdává, že přec jen málo Tebe miluji, a samo srdce otázku mi dává, zda naše rty se ještě celují v tom sladkém ohni vášnivého blaha, jenž hlas i slova pryč jim odjímal, když prvníkráte Tvoje hlava drahá se tiskla k mé, a já ji objímal... 39 Jak horký dech Tvůj sálal po mé skráni, jak oko svítilo Ti z černých brv – – ach, dnové blouznění a horování, i my jsme žili vás – jen ponejprv! Však teď už někdy mezi nás se vtírá cos jako stín, jak přelud neblahý, a v zimném chvění trne naše víra a divně slábne peruť odvahy... Proč se tak děje? – Nadarmo se ptáme, jen dále sídlí v našem vnitru stesk, i cítíme, jak zvolna se tam láme a tříští ve tmách onen zlatý blesk, jenž ozařoval čisté naše snění i naši lásku v prvý počátek: teď kouzla jeho dávno zde už není, a marno za ním toužit nazpátek! A přec nás oba k upomínkám nutí ta tklivá něžnost doby dřívější: ty polibky, ta sladká obejmutí – zdaž mohlo býti lásky vroucnější? Jak dovolali bychom se teď rádi chvil svého jara, luzných jeho krás; jak ozvěna v dál uprchlého mládí vždy bolí více, nežli těší nás! Kam poděly se čárné ony chvíle, zda ještě jednou přilétnou nám vstříc?... Ne, družko má – Tvé malé ruce bílé jich křídla nezachytnou nikdy víc! Vždyť ani Tvou, ni mou to není vinou, že zvolna stárnem: toť je osud všech! 40 Tak před okem nám dnešní květy hynou, a zítřek odvívá nám jejich dech... Jen silná vůle duší odhodlaných svou věrností vše zimy přetrvá; jen jim plá život tím, čím za dob ranných a dvojnásob je blaží teprva, když po dnech bouře na jich pouti stálé mír toužený se v posled uhostí – ty duše nesou nadšení své dále, jim neumírá láska s mladostí! A proto, drahá, milujme se znova s tou starou vroucností, s tou vírou zas, jejichžto jiskry cit náš posud chová a které nadarmo chtěl shasit čas! Nechť příboj všednosti kol s jekem bije, a věkem umrazen juž první vznět: nám v upomínkách svítí poesie jak zlatá hvězdička z těch zašlých let, kdy svět i život zdál se nám tak milý, a blažila nás dětství pohádka – snad od let oněch jsme se odcizili, však, co nás pojí – jest jich památka! 1890.
O štědrý večer.
Můj Ježíšek je letos chudý a vázaného nenese... Kdo se stromečku v naše trudy nám jablek za něj setřese? 41 Ach, nemám víc, než touhu svoji a vznět, jenž hasne za krátko, jen lístek prázdný, kam se rojí mých veršů třpytné pozlátko! Však nechvěju se bázní plaše a věřím v dobré anděly: když nikdo – aspoň láska naše nám jistě dárků nadělí! Nechť Ježíšek nám letos brání, mít statky v úděl vezdejší: já v líbání a milování chci býti sám – tím štědřejší! 1889.
Anemona lesní.
Když voní máj a slavík lásku zpívá – zda je to sníh, co v háji se skal kývá a bělostně se po balvanech těsní?... Ne, to tvůj květ je, anemonko lesní! Ach, často chtivě stopuju tě z dáli v odlehlých samot nehostinný kout... Máš ráda volnost, hrdé zdobíš skály, kam těžko bývá k tobě proniknout. U výši, krokům téměř nedostupné, na slunných srázech kořen tvůj se upne, tam rok co rok jsi věrně domovem a hlavu koupáš v nebi chrpovém... 42 Když voní máj a vše kol rozkoš cítí, když srdce každého je plno kvítí, kdo život miluje a v dumách nesní – v ten čas ty kveteš, anemonko lesní! V divokých stěnách, nad rosnatým mechem, ční, větrem kolébán, tvůj sličný květ, z poupěte v kalich rozpuká se spěchem a snivě zírá v omlazený svět... Zem ještě nemá lilijí ni zvonků – ty’s pýchou její, nesouc na svém stonku hvězdici bílých lístků plsťnatých a zlaté srdce v důlku prostřed nich... Když voní máj a šalvěj zdobí luka, když po březinách žežulka zas kuká a na růžích juž poupata se těsní – v ten čas ty vládneš, anemonko lesní! Nad loubím háje vztyčen převysoko se blíže k slunci usmívá tvůj hled, jen zlatá bedruňka, nebo paví oko zakrouží k němu, čerpat sladký med... Však z lidských tvorů – z těch sem nezabloudí než poeta, jenž o tvou přízeň loudí – ach, odpusť mu! – on loupit chce tvůj skvost ne pro sebe, leč jiným pro radost! Zas voní máj a blahem jásá země – ó, proč to blaho nítí se též v mně; proč touha divná moje prsa těsní, a proč tě hledám, anemonko lesní?... 43 Jsem očarován, když tě zrak můj vidí, když prodlet smím v tvé kráse líbezné! To já jsem, já, tím šťastným ze všech lidí, jenž ví juž napřed, kde tě nalezne! Za tvojí zdobou po skal nahém čele do srázů vstoupám odvážně a směle, až ruce mé se k tobě schylují – – ty’s mou! – ó, nevíš, jak tě miluji! Ať voní máj, ať vše kol rozkoš cítí, ať srdce každého je plno kvítí, kdo život miluje a v dumách nesmí: já pro tebe jdu, anemonko lesní! Hle, znám já dívku, spanilou a svěží – té s každým jarem nosívám tvůj vděk... Pel neviny jí v bílých skráních leží, a úsměv má, jak slunce paprslek! Však modré oči – ty jí v bájích tonou, je dosud kvítkem, snící anemonou, a tužeb lásky v nitru neznajíc – dětinsky zírá příštím jarům vstříc... Té dám tvůj květ... On symbol v sobě skrývá – ať řekne jí, co srdce moje zpívá! Ó, rozvij se, ó, probuď se a nesni: chceš býti mou – má anemonko lesní?... 1892.
44
Uprostřed jara.
Čarovným letem jaro jde světem, na rtech má úsměv laskavý, jde, kam Bůh povelí – k ptákům i k dětem, hlásí se v přírodě písní a květem – zda se též u nás zastaví? Jaro je! – slyšíš jeho hlas? Rozkvěť a miluj, dokud čas, pěj, dokud stáří do tvých slok nevdychne zimu bědnou: příroda kvete každý rok – a ty jen jednou, jen jednou! Jde jaro vlídné a kamo vzhlídne – k radosti vše se probouzí, chuďasům okřívá srdce zas bídné, i ten sníh na horách taje a řídne – nikdo se blahu nevzpouzí... Zvoní to v lukách pramenem, šepce to v poli zeleném, prochvívá v sadě větvemi, hlaholí všude a jásá – že zas je sídlem na zemi mladost a láska a krása! Jaro se blíží v palác i k chýži, z oček mu svítá útěcha, haluzkou naděje ke všem se sníží: k mnichu i ku vězni za tvrdou mříží – jakž ale těm, jež vynechá?... 45 Běda teď srdcím nastokrát, kam už dech lásky nejde hřát, která se pyšně odřekla nejsladších v životě darů – těch nyní msta se dotekla, ta jsou i ztracena jaru! Ve stráních lesa linduška plesá hlubokým altem vroucných slok, Amor jde k milencům, polibky nesa, příroda vítá ho, v lokty mu klesá, kvete jak jindy, v každý rok... Všady jest jaro, zpěv a smích – jen dumá někde člověk tich, bázlivě tají na rtu vzdech, a v nitru srdce ho bolí: uprostřed poupat, květu všech sám jeho keř tu zbyl holý... Před jeho tváří slunce kol září – on ale cítí závist jen, u něho výčitka s touhou se sváří, že má stesk na líci a v duši stáří, že je tak mlád – a samoten! Ubohý brachu, proč jsi spal, proč jsi své jaro promeškal?... Pozdě teď voláš k srdci blíž radost a lásku – ty obě mohl jsi stokrát lapit již – ty’s však jich nevážil sobě! 46 Jak by teď bylo pro tebe milo, znova jich kouzlem okřáti. Ale v to srdce tvé, jež hrdě snilo, a svůj čas ke květu nepochopilo – jaro se více nevrátí! Básníku! – jestli vzpomínáš, kterak je vrátkým osud náš: chyť jaro kvapem do svých slok, než jeho křídla se zvednou... Příroda kvete každý rok – a ty jen jednou, jen jednou! 1891.
Lístky do alba.
Málo píšu, básníkem jen sluju díky protekci a známostem – ale od srdce rád gratuluju líbezným a hodným bytostem! Sloky pro ně řinou se mi hravě rozmarným vždy tancem do pera, smíchu rolnička mi zvoní v hlavě a má plachost mizí veškera, že tak lehce, jako viju kytky, nová píseň se mi podaří, jestli jenom rýmův zlaté nitky hloupá náhoda v ní nezmaří... Často, často v samotě mé dumné světlé Musy k útěše dlí u mne, když však prchá jejich majestát – což mi zbývá, než jim lístek psát? 47
I.
Deset let.
Celý to život, celý svět: hle, už se známe deset let! Jediný zněl nám v srdci hlas po tento všecken dlouhý čas. Byl to hlas lásky – její vznět pojil nás k sobě deset let! Když jsme es prvně viděli – znal kdo, co Bůh nám udělí? Vděčně a rádi zříme zpět na oněch krásných deset let! Kolik v nich plálo slunných jar – každé nám vtisklo šťastný dar! Každé nám silo v cestu květ po celých, dlouhých deset let. V kráse a dobru, v nadšení létli nám dnové blažení... Mohli jsme líbat, snít a pět po celé mládí, deset let! Jak bude dále – kdož to ví? – Srdce nám nejlíp odpoví!
II.
Přání
Jste mlada, slična – což Vám ještě schází, byste i v pravdě šťastnou nebyla?... Tu gratulovat není bez nesnází, a zvláště veršem, slečno rozmilá! Jak přáti Vám, když neznám Vaše touhy, ni vroucné sny a blahé naděje? 48 Ach, dvorné fráse jsou jen přelud pouhý, jejž zapomnění mlhou zavěje! Však na jedno se rozpomínám přece, co bytost Vaši umí rozehřát: to hudba jest... a tajný hlas mi vece, že o ní nejlépe Vám mohu přát! *** Snad každý z nás tu v lásce cosi chová, co nade vše si zamiloval víc, kam duše jeho tíhne zpět a znova, z všedního prachu k výši vzlétajíc. A tak i Vy zde malý svět Svůj máte, Své touhy idol, Svého snění kout, a při klavíru šťastna prodléváte, když chvilka prázdně dá Vám oddychnout. Tu v srdci Vašem zlatou zní to strunou, a city Vaše krása proniká, tu zrak Vám plane září blaha slunnou a ret se chvěje písní slavíka; tu kouzlu hry se oddáváte zcela a vznášíte s k branám umění, a v bouři tónů Vaše duše vřelá andělských slýchá křídel šumění... Ó, věřte hudbě, těšitelce Svojí, neb její vděk Vás nikdy nezradí, on v trudech života i v klopot roji Vám steré chvíle medem osladí, on spomůže Vám přemáhati hravě tíž pozdních let a z běd Vás vyprostí, o nichž teď sotva sní se Vaší hlavě za doby květu, za dnů mladosti! 49 Květ zajde v jíní – mladost ve starobě, jen hudba krásou bude blažit dál – a Vy pak často vzpomenete Sobě na moje slova – že jsem dobře přál!
III.
Meditace.
Jak se to krásně ve snech jara žije, kdy naše mladost v prvním rozpuku: den plyne za dnem tiše, bez hluku, duše je čista, plna poesie a srdce plno sladkých ozvuků... Uprostřed oněch, které máme rádi, poklidně snujem zlaté vidiny, je nám tak blaze v klínu rodiny – a zatím léta přes hlavu nám pádí, a my jen mníme, že to hodiny... Pod vlídným křídlem matiččiny stráže z dětských se poupat rozvíjíme v květ, vždy jako ptáci vracíme se zpět k rodnému hnízdu, jež nás poutem váže, šťastni jsme doma, netoužíme v svět! Ta doba míru, ze všech nejkrásnější, přítomnost Vaši právě oblétá – – chraňte ji Sobě, prv než do světa osud Vás urve z rodné lípy zdejší v budoucnost, která temnem zakleta! 50 Lidskému srdci nic tak není draho jak luzný obraz mládí, domova; vzpomínky ono vždy si zachová na lásku matky, na rodinné blaho, na jitra dětství, krásou nachová! Važte si vroucně vzácných těchto chvílí, dokud jste doma, dokud blaží Vás nevinné snění, přelud plný krás: pijte z nich radost, jako motýl bílý med ssaje z růže, než ji spálí mráz... * Věk bez starosti žijem tu jen jednou! Hle, snad juž zítra kouzelný ten čas uprchne v dál, a k jiným cílům zas se oči Vaše divem lásky zvednou – tož tam, kam srdce upoutá je hlas... Pak dětské báje, které nyní sníte, jak něžné hračky bouře pokácí, pak zavolá Vás život ku práci – a Vy si pevně sama vystavíte útulné, vlastní hnízdo domácí! A tehdy se sny, jež Vám táhly skrání v domově starém jako dítěti – i v tento nový jistě přiletí vlaštovky družné: mír a požehnání, a štěstí bude s Vámi bydleti! 51
IV.
Do dálky.
Teplé hnízdo v Praze osiřelo – jiřičky mu odletěly v dál, vůni květin, kterou v sobě mělo, jakby náhle podzim odevlál! Tesklivo je v útulném tom bytu, kde Jste dlela ještě před týdnem, bez azurných Vašich oček svitu jakby tměl se v šeru nevlídném. Zato v dáli, na venkovské nivě, kde Jste nyní letním domovem – jak být musí veselo a živě v krásy Vaší kouzlu májovém! Slunko plá tam na skráň Vaši bílou, ruměnou v ni dýchá svěžestí, šeré lesy zvou Vás svojí vílou, vzdálena Jste chmur a bolesti. Však tím blíže našemu Jste lidu, jenž má ryzost ve svém původu, svědkyní jsouc jeho snah i klidu, milujíc s ním jednu přírodu! Máte smysl pro dobro a krásu, máte dívčí, ušlechtilý cit: ó, zda chcete pro svých bratrů spásu také malou oběť zasvětit?... Chcete hrdě znát se k lidu tomu, v jehož kruhu dlíte jako host, sdílet se s ním na roli v domu věrně o bědu i o radost? Neděste se drsných jeho rukou, 52 jimž je věnem radlice a cep! Vždyť z jejich tepen česká srdce tlukou a z jich potu dobývá se chléb! Jsou to srdce bratrů, sester Vašich, s kterými Vás jedna pojí zem; Bůh snad méně dal jim statků dražších, jednu řeč však stejným odkazem! Přijdou-li k Vám o pomoc neb radu, neodvraťte plaše od nich líc, ale vždy, jak růžné jitro v sadu s úsměvem jim vycházejte vstříc; slyšte sdílně touhy jich a přání, a kde možno nějak prospěti – tam pomozte ráda, bez zdráhání jak laskavá sestra dítěti! Přejte chudým, povzbuzujte bídné, sijte blaho dlaní Svou i rtem, věnujte jim soucit, slůvko vlídné – buďte sladkou těšitelkou všem. Každý z nás má jiný v světě úkol, za jiné tu cíle bojuje – ale všechny, jako bratry vůkol jedna láska k vlasti spojuje! To dnes v listě toužil jsem Vám říci, tuto lásku jsem Vám přáti chtěl, pro niž neznám uzardění v líci, jíž bych nikdy zapřít neuměl! Její heslo čestno jest a vděčno stejně pro muže i pro ženy – ó, té lásce obětujte, slečno, také Vy Svůj souhlas nadšený! S její hvězdou, nad vše povýšenou 53 cesta v život není zpozdilou: s ní budete dokonalou ženou v stejné míře – jako spanilou...
V.
K svátku
Mám doma kytku, čerstvě natrhanou, v líbezné kráse její květy planou, je plna rosy, vůně, svěžesti – ach, tu bych rád Vám poslal pro štěstí! Však poslům věřit – bývá nebezpečno, a chtět ji hlídat? – marná odvaha... nebo do těch krajů, kde až dlíte, slečno, ni zraků žárlivých moc nesáhá... Vděk její svad’ by, nežli z města mého k Vám z jitra dojde líné pošty krok, a takž Vám mohu – místo vázaného – dát kytku jen – svých nevázaných slok! Chtěl dát bych více... promiňte mi ale a vemte na milost mé přání malé: vím, chatrná to za květ výměna – však nelze jinak, když Jste vzdálena! Již drahná léta skládám verše šťastně a Musy vzývám za den kolikrát, však, na mou věru – podnes nevím jasně, o čem se dámám lístky smějí psát! Tu, mám-li básnit – náhoda jen sama mi přispět musí v rozpak dětinný – – 54 ó, díky jí! – mám kouzlo před rukama, vždyť vím, že máte ráda květiny! A proto nikam do nadhvězdné říše dnes toužit nechci v bujných rozletech, ne, doma zůstanu, blíž pravdě spíše, a napíšu Vám – píseň o květech! Jich čerstvá kytka před mým zrakem stojí a mění v ráj mou jizbu neladnou: ó, kéž jich pel i v chudou píseň moji se otiskne, než navždy uvadnou... * Jsme jak ty květy – všichni lidé tady, stejného zrna, bez rozdílu kast, ne rod – jen osud liší naše řady, a v matce mezi jednu máme vlast! Ať s erbem na štítu, ať v rouchu prostém, ať zdravím bujaři, ať chorobni: vždy zde tak žijem, zmíráme i rostem – těm božím květům ve všem podobni. Viz hrdou růži, v plné když je kráse, i pozdní astru, kterou vichr střás’ – viz květy všecky: – zda v nich ukrývá se míň touhy, lásky, žalu, nežli v nás? Co naše mládí? – toť jich vesny doba, tu dětmi jsme – a ony poupětem; pak s létem v květ se rozvíjíme oba a v jeseň svou – jak ony odkvětem. A přijde smrt a v jednu hlínu vtěsná i jich i naše zbytky vezdejší – leč květy ze sna zbudí opět vesna a nás juž nic... ó, kdo zde šťastnější? * 55 V mladosti Svojí, v luzných vidin letu, jež nyní krouží Vaší hlavičkou – jak podobna Jste líbeznému květu před Svojí starou, dobrou matičkou! Vám svět se jeví v plné dosud kráse, pod Vaším čelem nuda nehostí, na Vás tu všecko ještě usmívá se, Vy Jste tu šťastna ve Své volnosti! Vám z tišin srdce dosud neodlétla ni plachost snů, ni vřelost horoucí, Váš modrý zrak je plný ještě světla, Váš duch pln víry v život budoucí... Ó, nechať nesklame Vás tato víra a dá Vám sílu v příštích bojů věk, nechť v citu Vašem nikdy neumírá ten poesie čistý paprslek! Na rodné lípě, u bratrských snítek dnes ještě daleka Jste jařmům pout, Jste ještě matčina, Jste vzácný kvítek, jejž nikdo nesmí zpupně utrhnout... A přece vzejde čas, kdy mužnou dlaní Vás urve kdos a v jinou vsadí zem: ó, kéž tam najdete i něžnost na ní, a nové jaro v novém bytu Svém! Leč dokud nehrozí ta sladká změna – dál žijte umění a přírodě Vestálky hrdé kouzlem ozářena, a těšte se – Své zlaté svobodě! Tu ztratíte, až planoucíma rtoma zulíbá Amor Vaši hlavičku... Však zatím buďte něžnou dcerou doma a milujte – Svou dobrou matičku! 1889–1891.
56
Nešťastným.
I. I.
 Jak je to málo, co nám život dává, vůči těm snům, jež máme o štěstí! Bez počtu rostou naše bolesti – však o úsměvech jedva se nám zdává... Toť osud náš... Leč po nás přijdou jiní, když my už dávno v světě nebudem, a setkají se s tímže osudem, s nímž nadarmo my zápasíme nyní. I nechať Bůh k nám sesílá své kříže: my bez reptání chopme se jich tíže a neklesejme slabým duchem níž! Tím lepší jsme, čím větší jest jich tíha, neb mukami se očistěna zdvihá i duše naše – k nesmrtnosti blíž! II. II.
 Jest blaho krátké, jako okamžení, a cenu jeho známe teprva, když odlétlo nám, když už netrvá... Na světě radost nikdy stálou není! Však bolest zato hojí se tak zdlouha, a po ranách vždy jizvy ostanou, jež znova jitří duši ztýranou, když dotkne se jich upomínka pouhá. 57 Ó, hloub než blaho vrývá se cit bolu, a přec je v život každý nese spolu, jak v kolébce ho matka povila... Vždyť, jako bez tmy nesvitla by zoře – tak na světě zde musí býti hoře, neb bez něho – by radost nebyla! 1892.
Zpěvačce do alba.
Zpěv že dar je s nebe – ach, to věřím rád! Vždyť, kdo umí zpívat, má tu nebe jisté, třeba s ním šil rarach – jenom když je mlád a při tom tak hezký, jako, šelmo, Vy jste! 1892.
Věrné milence.
Znal jsem Vás, ještě kdy Jste děckem byla, a znám Vás nyní, kdy Jste dospělou – a každý rok má Musa zazvonila Vám ke svátku svou píseň nesmělou... Však dnes mi teskno. – Zdali zpět se vrátí, co na svých křídlech doba odnesla? Po létech nyní – což Vám mohu přáti, by Vaše mysl mdlobou neklesla? To dnes mým přáním i mou modlitbou: dále neste žitím věrnou lásku Svou, jež u Vás dlela již jak u dítěte! 58 A mějte při tom sladké vědomí, že mladost Vaši jeseň nezlomí, neb dítětem Jste – dokud milujete... 1891.
Dvě černá slunce.
Dvě černá slunce znám, jež rovně planou za dne i večer, líbezným než uzavrou se snem, však očím hvězdářů je spatřit není snadné – těch sluncí dvojice má za svůj domov zem! Ó, darmo, blázínku, bys pátral po nebesích, kde zlatých stálic roj se kmitá oblohou; ne, černá slunce ta spíš najdeš v zimních plesích, kde hladké parkety nám víří pod nohou, když večer Besedy se slaví na Žofíně a rythmus valčíku zní křepce do kola: tam jistě slunce má též krouží davem síně a v ohni rozkoše jich temno plápolá... Ó, zraky čarovné, jež drahou mého žití se stále míháte jak lampy přede mnou – kdo z lidí na světě by mohl rozluštiti změn vašich záhadu tak divně tajemnou! Já nevím často sám, proč zázrak ten se děje, když do vás pohlížím, a byť jen na chvilku, že svítí vaše tma a paprsk váš mne hřeje a na sta křídlatých a hravých andílků že vstříc mi vylétá ze svůdné vaší tůně, kde šero pohádek i žhavý plam je skryt: mně srdce hladové jen po vás touhou stůně, a vaším zářením jsem omámen a spit! 59 Však jindy soumrakem se zastíráte zpola a dlouho nuna blízku pak vídat nesmím vás, ač každá vzpomínka jen po setkání volá, a rád bych osvěžil se dojmem vašich krás. Tu pocit samoty mé vnitro steskem dusí, i čekám trpěliv a bol svůj zakrývám – já vím, že přijde čas, kdy zjevit se zas musí mi slastný pohled váš, já, oči, věřím vám, a šetřím rozpaků i tajemství, jež máte, neb zřel jsem jednou sám – váš svědek nemilý – jak ve svém zátiší se pláčem rozplýváte, a vím, že slze ty se pro mne ronily... Dvě černá slunce znám, jež vábí sladkou mocí jak jitro májové, kdy vstává ze chmur ven, v jich lůně zatmívá se hloubka pozdní noci, však pro mě výminkou tam hárá světlý den! Jak na mém obzoru se vlídně pousmějí, hned jaro vykvétá mi v poušti bezcitné – ach, černá slunce ta jsou velké oči její, zkad povždy naděj zas mi spásou zasvitne, kdy z číše života můj ret jen hořkost pije a s kletbou cynismu se plíží ke mně hřích: vždy z velkých očí těch mne vítá poesie a duše spanilá a čistá jako sníh! Ó, zraky zářivé, v něž často tak se dívám, jak hrdě zdobíte mou krásku nevinnou: vám pouze k oslavě dnes ještě verše zpívám, vy pro mne zůstaly jste básní jedinou! Co v lesních studánek jsem dřímat vídal šeru, co kouzlem z dalekých mně jiskřívalo hvězd – 60 to všecko nyní z vás já do svých písní beru, kdy juž kol v životě tu pro mne podzim jest, kdy v jasný ideál mi utuchla juž víra a smutně ohlédám se po snech mladosti: teď z vás, jen ještě z vás můj dobrý anděl zírá a v ret mi navrací zas úsměv radosti! Dvě černá slunce znám, dvě černé dívčí oči, jež temně blýskají se zpod hedvábných řas, a kol těch sluncí dvou můj celý svět se točí, a na nic nemyslím, než stále na jich jas! Vím, že jsem jich otrokem – však marně bych se vzpouzel, neb mosty k návratu jsou dávno sřícené; mně srdce třepotá se v síti jejich kouzel ve sladké mrákotě jak ptáče chycené – leč nechci volnosť již, a při setkání s nimi se blahem zardívám, a ten tam je můj stesk: ach, jako paprslek by šlehnul mlhou zimy – tak vždy mě proniká jich onyxový lesk! Ó, zraky vítězné – já do prachu se skláním před září nebeskou té sladké milosti, jež proudem line z vás, vy jste mým požehnáním a v jedno splýváte mi s onou bytostí, jež od mé chudoby se pyšně neodvrací, leč věrně pobízí mne sdílným pokynem, bych nikdy neustal zde od svých snah a prací ve chvály potlesku a křiku laciném, než abych dále spěl za stkvoucím ideálem, jenž u hlav kolébky v mém zasvit’ osudu, a čerpal sílu z vás, má slunce, v boji stálém, až jednou s cílem tím – i vás si dobudu! 61 Dvě černá slunce znám, jsou stejna ve své kráse, a klobouk Rembrandtův je stínem ukrývá, v jich vlhku večer spí i ráno zastkvívá se, a z jejich pohledů se diblík usmívá, jenž láká šelmovstvím a na jaře i v zimě, ať žárem léto plá, či mží se na podzim – jich družný paprslek je stálým hostem při mně, a jaro blažené mi stále kvete s ním. Dvě černá slunce znám, dvě oči, jež mi svítí v můj osud budoucí jak žhavé uhly tmou: ne, kdyby uhasla – já nemohl bych žíti, já hořem zahynul bych bez těch sluncí dvou! 1889.
Proměny.
Jde život, letí – ani nevíme to, jak rychle sami pospícháme s ním, jak zítra dnešek rozplývá se v dým, jak prchá zima, jaro, podzim, léto. Svět okolo se mění v každém kroku a divné změny dějou se i v nás: kde ráno květ byl – najdem večer mráz, dnes máme smích – a zítra slze v oku. A mine rok – a zapomenem snadno, a cítíme, jak lhostejnosti chladno za námi padá hrobním kamenem... Jen na pohádky z dětinského mládí a na ony, kdož mívali nás rádi – si tisíckrát a vděčně vzpomenem! 1891.
62
III.
Obrazy a zpěvy.
[63]
1891.
Slunko slávy zasvitnulo do Královské Obory, hudba zní tam, hrdě vlají bělorudé prapory, vře tam, jako v živém úle, když se z jara otevřel, když se z něho na tisíce pracovitých rojí včel, a hluk jako z vlnobití ucho tvé teď uslyší – básníku, kdes jindy míval klidné svoje zátiší! Prchla odtud snivá duma, jinde hledat ochranu, zůstala ti jen ta stará alej lip a kaštanů, která dosud jako dříve srdce parku protíná, ale na svou romantiku darmo teď si vzpomíná. Pohleď na ta loubí šerá – co se jindy dělo v nich? Milenci tam šeptávali, ptáci pěli na větvích, v nerušeném kouzlu prázdně, v sladkém toku volných chvil – sám ty, snílku, se svou láskou častěji’s tu hostem byl! Ba, ty stromy pamatují mnohou slasť a mnohý ples, polibky i hněv a prosby – však, co náhle vidí dnes?... [65] Jako druhdy van jim hraje košatými vrcholy, ale, jak se proměnilo celé jejich okolí! Místo ticha, jež tu snilo, života zde hřmotí ruch, mníš se býti v jiném kraji, dýcháš v prsa jiný vzduch, nevítá tě nad lipami drsný hlahol černých vran, ztratila se podél cesty hnědá role s obou stran, a kde’s loni se psem bloudil po zapustlé koleji – tisíce teď lidu proudí pod širokou alejí! Všichni mají v očích záři, kvítek na svém oděvu, všichni sobě tisknou dlaně v radosti a úsměvu, slavnostně jsou naladěni, sváteční je zdobí šat, na potkání by se chtěli s tebou líbat, objímat, a mnohým i slza vřelá po tváři se rozlije – jsou to hosté na výstavu, věrné děti Slavie! Proč sem jdou, proč přinášejí ohnivé k nám pozdravy od korunních zemí našich – ze Slezska i z Moravy, od vzdálených pobratimců ze zámořské oblasti, od matičky Moskvy svaté z bohatýrských pravlastí, od pobřeží tiché Visly, ode štítů Kriváně, od junácké Černé Hory i od bílé Lublaně, od Sávy i od Balkánu: ze slovanských krajů všech? Proto, že chtí oslaviti naši práci – triumf Čech! Na sta mil je od nás dělí, ale plni odvahy, nadšení a vroucné lásky hrnou se k nám do Prahy, sami jdou sem, bez pobídky, aniž kdo jich zavázal – spatřit chtějí, co náš národ za století dokázal! 66 Ó, jak mocně našich citů v těchto dnech se dotýká ve zdech Prahy sladký hlahol slovanského jazyka, jak nám se rtů rozechvělých pokřik vzlétá jásavý, když své bratry provázíme do zlatých bran výstavy! Slunko slávy zasvitnulo do Královské Obory, hudba zní tam, hrdě vlají bělorudé prapory, ku aleji pod fontánou lid se valí se všech cest – zda mu kde tak po domácku, jako v jejím loubí jest? Muži, starci, ženy, děti – všecko v družném hovoru po tisících tudy proudí dolů a zas nahoru, krajané i davy cizích mimoděk se zastaví, navzájem si vlídně kynou, srdečně se pozdraví, cítí, že jsou téhož kmene, jedno tělo, jedna krev – zde, pod naší starou lipou, kterou hájí český lev... Nejedno tu drsné srdce novou zkvete nadějí pro obživlý národ Husův... a ty lípy v aleji spokojeně v ústret šumí statisícům nad hlavou, kteří se nás milovati naučili – výstavou! Podvečer když na zem padá havraní svou perutí a v zástupech lidu všady roste šum a pohnutí, když najednou jako v báji čarodějův na povel tma kol divem elektřiny v stříbrnou se mění běl a proud vody supí vzhůru nad jiskřící fontánou: tehdy i ty lípy staré mžikem v jasu zaplanou, 67 a s jich košů vlídně svítí na slovanských bratrů sjezd bezpočetné lampy dolů, jako zlaté oči hvězd... O čem asi oné chvíle přemítají stromy ty? Jistě také, že svým šumem sdílí naše pocity, jistě blahem zachvějou se ta jich prsa staletá, když sokolské trubky signál výstavou se třepetá a kdy v záři vodometu, který zdá se v oblak růst, zahlaholí nenadále z tisícerých vůkol úst „Moravo!“ a „Hej Slované!“ hymnou davů nadšenou, kterým „Naprej!“ odpovídá jásající ozvěnou! Hlučí to, jak příboj moře, duní, jako bouře hrom, cítíš, kterak rozníceno srdce lidu tepe v tom, co zde vkládá do svých retů: naděj, sílu, vzdor i hněv – nikdy pokus neslyšela stará alej taký zpěv! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ale, kdo zde pod lipami zaslechl ho jednou z nás, kdo jen jednou slzel tady, prodchnut kouzlem jeho krás, – v tom už nikdy nepohasne ani na mžik jediný vědomí, že všichni z téže pocházíme rodiny, nýbrž navždy bude pláti v jeho duši horoucí pravé, jasné pochopení pro náš úkol budoucí, k jehož hvězdám hrdě pne se, cizím vztekem neschýlen výš a výš té lípy naší společný a svatý kmen! Ó, jen šumte, drahé stromy, našim hostům nad hlavou, že k těm hvězdám o věk blíže povzlétli jsme výstavou, 68 vítejte je pohostinně přes domácí chýže práh, radujte se jaře s nimi z naší práce, z našich snah – nechať zří, jak po staletích sláva Čech se opět skví před národy všeho světa – zlatým věncem vítězství! Já, mé lípy, za té slávy, kterou vidím kolkolem, přišel jsem k vám pouze proto, když jste naším symbolem, abych bratrům, kteří vstali vlastní silou z rabských pout, mohl ke cti s vašich korun aspoň haluz utrhnout... 1891.
Píseň kováře.
Celý týden v horkém znoji neúnavně kruším kov; chcete slyšet píseň moji? – ne, v mé písni není slov, avšak líp, než verše klamné, řekne vám ji, bratři, za mne jedna rána v kovadlinu třaskotná a zvonivá: toť hle, zdárná píseň činu, píseň – mého kladiva. Vysoko perlíkem nad hlavou mávni, hromem ať dole zazvučí – tak znali kovati otcové dávní, tak nechť i vnuk se naučí! 69 Nikdy ještě nepokleslo rámě moje chabě níž, „ráz na ráz!“ je moje heslo, kterým zmáhám každou tíž, perlík můj mne šatí, živí, jím své práce konám divy, on mi žezlem, on mi zbrojí v běhu světa měnivém – i ten hřebík v rakvi moji zatknut bude kladivem... Rád mám svou kovárnu, v dýmu a čoudu cítím zde pýchu jako král, hájím a miluji svatou tu hroudu, na které rod můj věky stál! Bouřlivo je v naší dílně, hučí výheň, supí měch, každá ruka tvoří pilně svorným cílům na prospěch, mistr velí, všem jsa duší, tovaryši v taktech buší, až se vůkol země chvěje a zrak žasne podivem – tak aj, kovář hymnu pěje nezdolným svým kladivem! Cožtě v tom buchání sdruženo všecko: život i síla, vzdor i vzruch – nechoď nám do rány, plaché kdo’s děcko, slyš jen, kdo’s mužný, pevný duch! 70 Kovář jsem, a v práci jaré jméno mé se povzneslo, tisíce let už je staré poctivé mé řemeslo, sama bible, prosta klamu, hlásí, že již po Adamu osmý člověk historický pruty z mědi ukoval, a ten první kovář lidský Tubalkain se jmenoval... Hrdost a nadšení, druhové milí, zda vám tu z oka nezáří? Kdože zde prvními na světě byli z řemesel ze všech? – Kováři! Věky pak se přesunuly přes náš domov, řeč i kroj; nepřátelé zatím kuli na Slovanstvo smrť i zbroj, a my, slabi v zápas tuhý, robili jen rádla, pluhy pro blahobyt rodné vlasti, pro svůj dělný, selský lid, nedbali jsme běd a strastí, chtěli jsme jen mír a klid! Leč tu se na konec rozlítil hněvem ten starý dobrák, český lev: vzúpěli cizáci před jeho řevem, a kam ťal tlapou – rudla krev... 71 Však je podnes vrahu známa naše síla z oněch dob, kdy jsme mlatem za dnův Sama Frankům vykopali hrob, kdy jsme vznesli ku cti znovu pokleslou žerď Václavovu, a kdy proti Braniborům celé vstaly vesnice – ruče kovat vojným sborům palcáty a sudlice! Ba, v těch dnech zápasu, plenův a vraždy, pod nimiž lkala naše vlast – kovářem po Čechách musil být každý, schopně kdo uměl rukou vlást! Ale odvet za ty boly Bůh nám seslat v Husitech! Tu své záře na vrcholi zastkvělo se jméno Čech, předkové tu naši milí v hrozných bitvách křivdu mstili, až tatíček Žižka slepý právo zpět jim vydobyl železnými těmi cepy – jež mu kovář urobil! Před hradbou vozovou, děl našich bleskem třásl se tehdáž celý svět! Co přišlo potom však? – ret se chví steskem: spali jsme mrtvi dvě stě let... 72 Osudem i vlastní vinou, lstmi i zmatků předivem stali jsme se kovadlinou my, kdož byli kladivem – a když, katem nečítány, padaly nám na šíj rány – nikdo nehles’ ani slova k zvůli panských tyranů, nikdo nezved’ meče znova na zoufalou obranu... Sta bratrů zanikla v ciziny řece, sta padla v oběť žalářů, jedno jen plémě tu ostalo přece – potomstvo starých kovářů! Čas nám zrodil nové hlavy, lidu povstal nový rek, lev to byl a kovář pravý – nesmrtelný Havlíček, a ten otěž maje v ruce, za dnův bouřné konstituce nejen mužům české lebky utvrdil a okoval, než i matkám od kolébky lepší dorost vychoval... Za vzorem takovým kovati dále – není, bratři, přáním všech?... Ku blahu národa, věrně a stále kovářem budiž – každý Čech! 1889.
73
Syn země.
Co jsem?... Jak často v pochybách ta myšlénka mě kruší! Mé tělo jest jen hlína, prach, však nesmrtnou mám duši. Ó, kam by tato dospěla bez drsných vazeb těla! Snad čistým zjevem anděla by létla, kam by chtěla... Snad ve prostoru odvěkém pak blíž bych meškal Bohu... Leč ne! – já být chci člověkem a žít jen tak, jak mohu! Já neuměl bych zapomnět, co dole tu mi draho, neb miluji svůj rodný svět i jeho strast i blaho... Je smrtelnost v mém původu, a k věčnosti jsem stvořen, však matkou mám jen přírodu, a v této tkví můj kořen! A třebas toužil ku hvězdám a k říším poesie: to srdce své jen hroudě vzdám, nad níž mi v prsou bije! 74 Má duše jednou odletí a víc se nenavrátí, však srdce mé zde v objetí té hlíny bude spáti. Jen k lásce, k práci, k lidským snům já přilnul city všemi: ať duch můj touží k nebesům – mé srdce patří zemi! 1892.
Bitva v alejích.
Ten starý park, jenž kolem zámku stojí a všecek zasněžen je v hloubi svojí jak tajga Sibiře, jak horský les; zda se kdy nadál, v zimě docela! – že se v něm strhne bitva veselá – tak jako dnes?... Kde před sto lety četa lovců smělá ohaře štvala, fanfára kde zněla, když vlekli kňoura domů na větvích: co slyšet je tu? – Sladkým hlaholem se ve křik pánů mísí kolkolem i ženských smích! Ten nápad vznikl v hlavě hostitele – on jakživ nemá dobré žilky v těle! I vstávaje dnes od oběda syt, překvapil náhle hosty otázkou: „Je libo, v parku malou procházkou se pobavit?“ 75 „Zde v salonu bych trápil vás jen nudou – a tam se krásně koule dělat budou! Sníh je tak čerstvý a tak jasný den... Dnes může věru vzácná společnost osvědčit v bitvě svoji statečnost! Což, – půjdem ven?“ – Promluvil hrabě slova všem tak milá, že v zápětí je bouřně odměnila i z dámských ruček salva potlesku! Však, by dal příklad – první sám se zved’ a dvorně oděl v teplou šubu hned svou komtesku... Za chvíli hosté pohotově byli a po párcích se řadou vyrojili do hlubin parku, za svým hejtmanem. A starý lišák, přidav do kroku, všecky je svádí – dolů k potoku: „Zde zůstanem!“ – Vysokých smrků alej tady stojí, – dávno už zetlel ten, kdo rukou svojí vnukům je sázel k vlastní památce! V sněhu dnes tone chvoj jich zelená, stříbrně svítí větvic ramena – jak v pohádce... Sem, v tento koutek, těsně nad roklinou, kde před mostem se kříží cesta s jinou, vylákal hrabě svoji společnost. „Zde budou naši!“ – dámy oddělil, „a kdyby nepřítel se osmělil – ať hájí most!“ 76 „A vy zas tamhle – páni kavalíři! A krásná pleť ať pevnou ručkou míří! Však pozor dát, ať nejste v potoku!!! Tak, na svém místě každý hezky stůj, a dříve nestřílet, až povel svůj dám k útoku!“ – Tu na „našem“ i na protivném břehu se všecko jalo z bělostného sněhu hned robit koule, jako o překot. Už je jich spousta! – rostou čarovně! A generál si kroutí bojovně svých knírů hrot... V alejích běhá, přispívá všem radou, kterak se krýti, učí slečnu mladou: „Jen raděj za strom, to je dobrá zeď...“ I točí vůkol zraky ostříží a v posled ještě vojska přehlíží, pak zvolal: „Teď!“ – Jak rozlehl se signál k bojování, zavýskly dámy, zajásali páni – a koule sypají se ze všech stran, do kmenů bijou, v drva staletá, z jejichžto vršků zděšen ulétá tlum černých vran... A celý park, jenž dřímal prve v tichu, pln hlaholu je najednou a smíchu a mužské „urá!“ zvučí kolkolem... Až bojovníkům supí ze rtů dech! Až rozkoš nítí zrak i líci všech svým plápolem! 77 Jak nesnadno má tužka v obraz chytá, jak odevšad se rozmach paží kmitá, jak bílé čáry prolétají vzduch... Ne, dosud nikdy alej ztemnělá pod svojí klenbou asi neměla tak živý ruch! Bez konce zuří bitva nekrvavá... Jak za smrkem kde vyhoupne se hlava – v ráz po ní bije lstivý nepřítel; ať kloboukem, neb čapkou oděna, ať vousy má, či líčka ruměná – je terčem střel! Ba, ještě nikde únavu znát není a vítězství se každou chvíli mění, hned postup vidět, hned zas obranu; jak zatlačení střel si uhnětou – s úrokem platí škůdcům odvetou svou pohanu. Tam dámy skáčou za stromy a křičí, když kavalírů palba na ně fičí, zde komtessa si chutě zatleskne, když cizí bomba – trefí vedle strom, však její vlastní – hlučně na někom se rozpleskne... Nech dlaně pálí, křehnou prsty mrazem – znova se rychle shýbá pro sníh na zem a rukavičky svlékla docela... Tak, z holých ruček letí puma líp! Jen přeškoda, když sjede jako šíp – kam neměla! 78 Už jasné stopy válečného hněvu obě dvě strany mají na oděvu a všade zřít je drty sněhové: Kde mužský kabát – bílé hvězdy tam, a jako pudrem svítí kadeř dam – ó, bohové! Však nejvíc odnesou to smrkův kmeny: tamť visí koule, jako nalepeny! I volá hrabě: „Páni, totě hřích! Vždyť máte dámy – metu vybranou; když tolik ran jen stromy dostanou – co bude z nich?“... Tu nepřítel, byv uražen tak zjevně – ven z úkrytu se pustil horkokrevně a sype k dámám kuli za kulí... Sníh práší na zem, stranou, do výšky – jen zázrak byl, kde slečen kožíšky v čas uhnuly! Než, pánové se kvapně vystříleli – a nyní běda bude nepříteli, jenž oddálil se hradbám aleje! To hrabě chtěl!... A v pravý okamžik už také k dámám zahřměl jeho křik: „V před! – bijte je!“ – A valoun sněhu v každé ruce nesa, sám proti panstvu vyřítil se prudce, by rozohnil své dámy k odvetě... Buch! – prší koule, jako lavinou, do hlav i za krk – nikde neminou – fi, prokletě!... 79 I bieše vrahóm utíkati stranou před Amazonek palbou nevídanou – až neslavně se skryli za stromy... Však generál – ten okem krahuje obzírá pole a se raduje z jich pohromy. Hle, ze všech nejvíc mladá dcera jeho se súčastňuje boje hrdinného, až na podiv to strany obojí! Jak víla z pohádky je spanilá, už protivníky všecky zranila – leč nikdo ji! Zrak modravý jí hvězdným leskem plane, jak růže hoří tváře udýchané a scuchán k čelu padá černý vlas... Jedva kdo z pánů klobouk ukáže – už po něm hází, plna kuráže – a trefí zas! Teď znova vyhlédla si oběť svoji: tam za potokem, zrovna v ráně stojí... Ha, dej si pozor, mladý rytíři! Už komtessa se na tě rozpřáhá – jen mžik a hvízdne koule neblahá, kam zamíří... Pryč uskoč, pryč! – tam dlet je nebezpečno... Ó, prosím za něj: ušetřte ho, slečno, vždyť nepřítel on není ukrutný; je to jen divák, bludný poeta, jenž jako pták sem pro zpěv přilétá – rek přesmutný! 80 Leč komtessa mým prosbám nerozumí, a trpce básník odpyká své dumy: už letí bomba, fičí jako blesk – a v leknutí má ústa vykřikla, když na prsou, až drť se rozstříkla – to buchlo – plesk! Co s poetou se dělo potom dále, to říc’, by sotva přispělo mu k chvále. Však, zda se hněval? – Myslím, nikoli! I neodplatil pomstou nazpátek: vždyť rána z rukou hezkých děvčátek tak nebolí! Nicméně zatím, než náš rek se vzmužil, byl hrabě zchytra této pausy užil a díl svých vojů vyslal přes potok, by přešly strání – výše nad mostem – a padly náhle panským vrchnostem v zad, nebo v bok... Junáci právě zásob nadělali a s divou palbou na dámy se valí, neb o lsti hraběte nic nevědí; teď krásná pleť je oslabena, zle je! – už ve tlupách se hrnou do aleje jak medvědi... Už mostu dobyli... a v ulekání zoufale dámy přesile se brání – krok za krokem jdou nepřátelé blíž... Sám generál se mračí – pro boha! – kde uvízla mu spásná záloha – proč nejde již?... 81 Ne, už je tady: neboť okamžikem park za pány se rozburácel křikem a dívčí záloha jim vpadla v zad! Utíkat nelze – než se ohlédnou – křížem už padá střelba najednou do jejich řad... Na mostě zrovna zastihla je mela, sami se bombám vystavili zcela – a záhy ztracen bude jejich boj! Už generál dal povel: „Útokem!“ – už na ně pustil, dcerku před okem – svůj ženský voj... A tonou páni v chumelici bílé, a žádná koule nechybí se cíle, a smilování nezná komtessa; smích její zvučí hlasně jako zvon a po ráně když ozve se kde ston – jen zaplesá! Hoj! – bylo panstvo bito jako žito – až samy dámy posléz nahlédly to a lidskosti v nich probudil se cit... A poeta, jenž hloupě v davu stál a něžným kráskám odplácet se bál – byl nejvíc bit! I prosí páni: „Milost, generále! – už zebe nás a nelze bít se dále: my vzdáme se...“ Tu hrabě na konec boj zastavil a smál se bez mezí a křiče s dámami: „Jsme vítězi!“ – dal pardon přec... 82 Tak zavřen mír! A krásky roztomilé hned udobřeny, připletly se čile jakoby nic zas, mezi rytíře... Ó, díky bohu: bylť už každý pán sněhovou palbou všecek zbědován až k nevíře! Však přes to nejprv ode sledů boje čistí hned panstvo „nepřítelky“ svoje a naposled až toaletu svou... I znikl hněv a všichni vesele druží se k sobě jako přátelé – a k zámku jdou. Mám líčit zábavu, jež večer byla, kde básníku pak štědře nahradila komtessa ránu, již byl utrpěl?... Ne, to bych zrádcem stal se hotovým! A na slečinky já nic nepovím – i kdybych směl! *** Na zámku svítí okna ozářená, zní hudba tam – a venku vítr stená a s nebe znova chumelí se sníh... Pusto je v sadech, nic kol nehne se, jen havran časem křídly zatřese kdes na větvích. Zatměl se večer, mlha slétá k zemi – už nikdo nejde smrkův alejemi, jen potom zní tak o tuhnoucí led: 83 sníh padá na strž, můstek zavívá a bílou clonou hustě zakrývá všech bojů sled... A starý park, jenž kolem zámku stojí a všecek zasněžen je v hloubi svojí jak tajga Sibiře, jak horský les: zda zítra najde, kam se poděla ta dam a pánů bitva veselá, již prožil dnes? 1892.
Noví nájemníci.
Já opustil svou jizbu chudou – dnes prvně v její obydlí se mladý párek usídlí, a dva tu lidé meškat budou. Je malá, ani předsíň nemá, však útulna jest jako klec a stačila mi v nouzi přec – jak nyní ale stačí dvěma? On z lásky vzal si dívku chudou – šla ráda ženou za něho, má tkalce, muže hodného. Když Pán Bůh dá – snad živi budou! On sedat bude u své práce, kde starosti je o chléb dost, a ona řídit domácnost – i půjde vše, jak na obrátce... 84 Jsou chudobni, a v jizbu chudou co mohli víc, než lásku vnést? Teď společným jich osud jest, i nesmějí si stýskat nudou! Nic nemají, než ruce pilné a tuto skrýši domovem jak ptáci hnízdo pod krovem – zda štěstí zde k jich krbu přilne? Jsou plni víry; v jizbu chudou dnes přinesli si mládí květ; zde bude příští jejich svět a zde i snad jich rakve zbudou... Však dnes jich naděj láska chrání, a láska všecko přetrvá i věk i žal – z ní teprva jim vzejde pravé požehnání! Jsou sami dva, a v jizbu chudou se dívá k nim jen boží zrak... Ó, najde-li se místa pak, až za rok ze dvou – tři tam budou? Dnes mají spor jen o polibky a za rok vzdají nebi dík, až přijde nový nájemník – – a položí ho do kolíbky... 1892.
85
V Jelením Příkopě.
Je sychravo, jen málo chvil juž ke dnům zimy zbývá a jakby stálý večer byl, mha v ulicích se stmívá: v tu dobu chmurnou, neblahou teď na procházky za Prahou juž nejde nikdo... Jen já se toulám za branou i v šeru tom a chladu, až kroky moje postanou u mříže starých sadů, kde vlídně v pozdní jeseni mne vítá Příkop Jelení – sem nejde nikdo... A v dumání se zahledím do hlubokého dolu: tam bílá pára jako dým se zdvihá u topolů, tam potom žvatlá v tišině, však po zarostlé pěšině juž nejde nikdo. A přec mě láká touha blíž v ten drahý asyl tady – i otevírám černou mříž, a vcházím do zahrady, kde za mladosti zašlých let se tajil po mne celý svět – však dnes tu nikdo. 86 Ne, nikoho tu nezřím dnes, jen luh a stromy známé; je pusto vůkol – ani hles – jen časem list se láme a s výšky padá ohromné v dol na stezku, kde mimo mne juž nejde nikdo. Kouř dechu splývá od mých úst, vše skrytu v mlhu klamnou... Co bylo to? – mých kroků šust, či někdo kvapí za mnou? – Jen praská někde větvice, a crkot slyším Brusnice – však nejde nikdo. Déšť listů, zrudlých jako měď, mi halí cestu zpola. Ne, nebylo to zdáním teď! Kdos na blízku mne volá... I rozhlížím se dokola, však ticho – nikdo nevolá – a nejde nikdo! Leč jak se dívám nahoru skrz hustých větvic rysy, kde na každičkém javoru již prázdná hnízda visí: tu na své drahé vzpomínám a cítím se tak sám, tak sám – – však nejde nikdo. Můj Bože, kam se poděla ta léta horování, 87 mých přátel chasa veselá i jaro milování, ba vše, co v tomto zákoutí mne dovedlo kdys nadchnouti?... Kdo poví? – nikdo! Ten tam je známých tváří kruh, když hledám je dnes kolem, jen samoty své věrný druh tu bloudím se svým bolem, a dám-li signál – na můj hvizd jen vichru svist se ozve z hnizd, leč nejde nikdo. Ne, nikdo zde juž nemešká z mých dávných přátel jistě, ni jeden z nich až do dneška mi nezbyl na tom místě, kde za studentské idyly náš ples a žerty zvonily – ne, nejde nikdo... Jsou dávno pryč... Buď zemřeli, neb slávu přál jim osud, a nehlásí se k příteli, jenž chudý je až dosud; ne, za setkání, když se ptám, proč nevrátí se, řeknou. „Tam? – tam nejde nikdo!“ Ó, bolestno mi slyšeti ta chladná, cizí slova: jim stalo se již obětí sem vážit cestu znova, 88 a mnozí v duchu – já to vím! – mne děckem nazvou bláhovým – však nejde nikdo. A tak juž jako v životě, kde jařmu práce zvykám – i zde jsem zvykl samotě a nezatoužím nikam, jen upomínek někdy hlas mi přimlouvá, bych tesknil zas – když nejde nikdo! Však ulevím si povzdechem a zahloubám se v snění – a žal můj divným pospěchem se v balsám klidu mění – to nejčastěji za těch dob, kdy zem je smutna jako hrob a nejde nikdo... V tu dobu smrti tajemnou, když jeseň z mlh se brodí – kdos mírem vlá tu nade mnou a zticha za mnou chodí, ač nespatřím ho zrakem svým a zdání mám, že pouze sním – neb nejde nikdo... A kdos ten ke mně šepotá, a duch můj za ním vzlétá, že necítím běd života, ni pohrdání světa, že pod zamlklou alejí se touhou chvím a nadějí – ač nejde nikdo. 89 Ó, dobře tuším, kdo to jest, jenž sdílí tu mé dumy, jenž pro lítost i pro bolest vždy lék mi najít umí; ó, vím to dnes já jediný, kdy z přátel dávné družiny sem nejde nikdo! Je přírody to věčný dech, jenž se mnou tady žije, on vrací mě i po létech zas křídlům poesie, s ním v duši mé se rozhostí cit krásy, mládí, volnosti – když nejde nikdo... Ó, dost mám –aťsi nechodí sem druzi v jeseň temnou: jen Musy když mne provodí a píseň má je se mnou! I v opuštění – nedlím sám jak Vy, ó, přátelé, neb k Vám – juž nejde nikdo... 1892.
Matce Praze.
„Vltava se kúřie v rannie páře...“ Rukopis Královédvorský.
Za jitra v červnu stojím na Petříně. – Z východu slunce stoupá nad Žižkov – aj, v růžích jeho na posvátném Týně vstříc zablyskl mi hvězdic jasný kov, 90 a vzbuzeno jak náhlým políbením sto zlatých očí plá kol najednou: to zaníceny prvým světlem denním v šíro i v dálku září nade mhou kostelní báně, skvoucí hroty věží, pod nimiž ve snách město moje leží. Ticho tam dole, všecko ještě dřímá, jen trilky ptačí zvoní ze zahrad. Po straně z páry, kterou řeka dýmá, Václavův hrdě vztyčuje se hrad na chlumu táhlém, a svou kathedrálou jak pjal by k nebi ruku obrovskou – žárlivě hlídá stráží neustálou snoubenku svoji, Prahu královskou, jež v nedbalkové ukrývá se clony. V tom nad ní hymnou zaplesaly zvony... Oblita slunce smavou poesií trhá se v sloupy mlha nachová, ze sterých věží sterým hlasem bijí v mohutných rázech srdce kovová, a co jich zvukem tajemně se vlní jakoby větrem klidný, ranní vzduch – cos moje prsa nadšením též plní, cos jako bouře proniká mi sluch: zpěv je to nitra, jímž se hlásí k slovu mé srdce též – jak bratři jeho z kovu! Ó, vítám tebe, svatá matko Praho, buď zdráva mi, ty zlaté srdce Čech! Od věků’s nesla všecko naše blaho i moc a spásu na svých ramenech – 91 dej zřít mi den, kdy starým opět leskem se zaskvěje tvé slávy koruna, kdy pouta, jež tě obmykají steskem, v prach rozletí se hněvem Peruna: buď zdráva třikrát, matko stověžatá, buď zdráva, Praho slovanská a zlatá! Jak oko moje zírá k tobě s pýchou – vždyť smím tě zváti rodnou kolébkou! Jáť ovšem znal tě mírnou jen a tichou, však ještě otcům vzdornou nad lebkou z děl Petřína to plným hřmělo rykem, když volnost světem razila si chod a na hlas její božím bojovníkem vstal z barikád náš omlazený rod: ach, tenkrát hojně z oné’s pila krve, již dvě stě let jsi zapírala prve... Leč v boji tom za svatou volnost lidskou když obětní jsi vzplála pochodní – cos v nitru tvém jak silou gigantickou i vzkypělo za volnost národní, a krutě počal zápas ohně s ledem se šířit ven z tvé hradby kamenné – boj s cizáctvím to, který podnes vedem za drahé bytí svého plemene, boj, který věky pozuří, než: dosti! mu řekne osud – naší budoucnosti... Dnes žár ten schvátil celou naši zem, a ty, z níž vytrysk’ – opět chladně spíš! Ó, matko má, což pod snu perutěmi své vlasti kolem výkřik neslyšíš?... 92 Jak potopa juž cizí proud se valí do jejích bran a Libušinu řeč nám przní na rtech, jež kdys udolaly Táborskou písní vrahův zbojný meč – – jen ty zde mlčíš, líným spita klidem, – což nejsi jedno s nešťastným svým lidem?... Ve jménu jeho vzpínám ruce k tobě s tou bolestí, jež rozrývá mi hruď – ó, slyš ten hlas, jímž volám ve tvé mdlobě já, dítě tvoje: Zbuď se, matko, zbuď, zableskni zoří v mohutném svém nitru, než na tvůj lid se zkázy snese noc, vstaň k jeho prosbám v tomto ještě jitru a štítem lásky spěj mu na pomoc: viz, tělo vlasti havěť sápe dravá – jak tupě dřímat její může hlava?... Ó, nesni déle, svatá naše Praho, ó, procitni, ty zlaté srdce Čech; braň símě předků, vsazené tak draho, když bouří trne v starých kořenech, sviť lidu v tmách, by hrozbou neoslepen zved’ prapor zas, jenž nadějí se stkví, krev bohatýrskou vlij mu do mdlých tepen a z těžkých bojů veď ho k vítězství: jsi srdce Čech – a jak to srdce bije – tak národ s tebou umírá a žije! Hle, den již vstal a v nevýslovné kráse po tvojí skráni rozlévá svůj nach – ó, vzchop se z klamu! – ještě čas je k spáse, slyš zvony své, jak bijou na poplach, 93 pryč od západu snící odchyl tváři, kde Bílá Hora otcův tají rov – a vzhlédni tam, zkad nesmrtelnou září tvé slávy slunce vzešlo nad Žižkov, tam touži jen a doufej od východu, že zas nám vzejde z bratrského rodu! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dozněly zvony – s jejich umlknutím i nadšení mé tiše umírá. Však city svoje marně v poklid nutím, a zvlhlý zrak se dlouho upírá na moje rodné, skvoucí město dole... Ó, promiň, matko, že tvých zvonů hlas bezděky našel ranním u hlahole i zde v mých ňadrech plný souzvuk zas, a že s ním bouřně ozvalo se k slovu i jedno srdce – které není z kovu! 1888.
94
Doslov.
[95]
Píseň.
Já zpívám jinak, nežli druzi moji, mám jiné srdce, jinou povahu: ó, před mou chýží dosud na prahu jak zlaté ptáče Musa štěstí stojí! Když ples a krása svoje ručky spojí mně nad hlavou, by snila o blahu – kde k pessimismu najít odvahu? Má duše měkká tvrdou se být bojí... I nezávidím přátelům, když rostou k umění hvězdám nad mou snahu prostou, a poklidně jdu cestou vezdejší. Jsou oni hlubší, dál jich peruť mává, a spíš je čeká vítězství a sláva, než píseň mou – však já jsem šťastnější! 1892.
[97] Obsah.
Vstup. Píseň7
I. V přírodě. U Labe v září11 Villa v jeseni12 Poslání sv. Martina14 Červen19 Na Komorsku21 Listopad25 Nejmenšímu tkalci26
II. Svým drahým. Cestou života37 Památka39 O štědrý večer41 Anemona lesní42 Uprostřed jara45 Lístky do alba (I.-V.)47 Nešťastným (I.-II.)57 Zpěvačce do alba58 Věrné milence58 Dvě černá slunce59 Proměny62
[99] III. Obrazy a zpěvy. 189165 Píseň kováře69 Syn země74 Bitva v alejích75 Noví nájemníci84 V Jelením Příkopě86 Matce Praze90
Doslov. Píseň97
E: až; 2002 [100]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Knihtiskárna J. Otto nakladatelství)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 100

Věnování: Škampová, [?]
(Své zlaté matičce posvěcuje tuto knihu vděčný syn.)