Anemona lesní.
Když voní máj a slavík lásku zpívá –
zda je to sníh, co v háji se skal kývá
a bělostně se po balvanech těsní?...
Ne, to tvůj květ je, anemonko lesní!
Ach, často chtivě stopuju tě z dáli
v odlehlých samot nehostinný kout...
Máš ráda volnost, hrdé zdobíš skály,
kam těžko bývá k tobě proniknout.
U výši, krokům téměř nedostupné,
na slunných srázech kořen tvůj se upne,
tam rok co rok jsi věrně domovem
a hlavu koupáš v nebi chrpovém...
42
Když voní máj a vše kol rozkoš cítí,
když srdce každého je plno kvítí,
kdo život miluje a v dumách nesní –
v ten čas ty kveteš, anemonko lesní!
V divokých stěnách, nad rosnatým mechem,
ční, větrem kolébán, tvůj sličný květ,
z poupěte v kalich rozpuká se spěchem
a snivě zírá v omlazený svět...
Zem ještě nemá lilijí ni zvonků –
ty’s pýchou její, nesouc na svém stonku
hvězdici bílých lístků plsťnatých
a zlaté srdce v důlku prostřed nich...
Když voní máj a šalvěj zdobí luka,
když po březinách žežulka zas kuká
a na růžích juž poupata se těsní –
v ten čas ty vládneš, anemonko lesní!
Nad loubím háje vztyčen převysoko
se blíže k slunci usmívá tvůj hled,
jen zlatá bedruňka, nebo paví oko
zakrouží k němu, čerpat sladký med...
Však z lidských tvorů – z těch sem nezabloudí
než poeta, jenž o tvou přízeň loudí –
ach, odpusť mu! – on loupit chce tvůj skvost
ne pro sebe, leč jiným pro radost!
Zas voní máj a blahem jásá země –
ó, proč to blaho nítí se též v mně;
proč touha divná moje prsa těsní,
a proč tě hledám, anemonko lesní?...
43
Jsem očarován, když tě zrak můj vidí,
když prodlet smím v tvé kráse líbezné!
To já jsem, já, tím šťastným ze všech lidí,
jenž ví juž napřed, kde tě nalezne!
Za tvojí zdobou po skal nahém čele
do srázů vstoupám odvážně a směle,
až ruce mé se k tobě schylují – –
ty’s mou! – ó, nevíš, jak tě miluji!
Ať voní máj, ať vše kol rozkoš cítí,
ať srdce každého je plno kvítí,
kdo život miluje a v dumách nesmí:
já pro tebe jdu, anemonko lesní!
Hle, znám já dívku, spanilou a svěží –
té s každým jarem nosívám tvůj vděk...
Pel neviny jí v bílých skráních leží,
a úsměv má, jak slunce paprslek!
Však modré oči – ty jí v bájích tonou,
je dosud kvítkem, snící anemonou,
a tužeb lásky v nitru neznajíc –
dětinsky zírá příštím jarům vstříc...
Té dám tvůj květ... On symbol v sobě skrývá –
ať řekne jí, co srdce moje zpívá!
Ó, rozvij se, ó, probuď se a nesni:
chceš býti mou – má anemonko lesní?...
1892.
44