Villa v jeseni.

Villa v jeseni.
Park je opuštěný, s keřů padá listí, smutně plíská u zdi starý vodomet, zasypaný bassin nikdo neočistí, na záhonech jíním vadne pozdní květ. 12 Průlinami stromů šikmo dolů svítí odpolední slunce v mlhu stříbrnou, slabé jeho střely v hustých větvic síti pavučinu šera sotva rozhrnou. V písku zvlhlých pěšin krok již neozve se, prázdně trčí lávky kolem bludných cest – je tu všady teskno, pusto, jako v lese, cítíš ve svém srdci, že tu podzim jest! Z vábné krásy léta, jež tu jednou žila, dávno ani stopy vůkol neuzříš; sama prostřed parku ční tu hrdá villa, zlacenými hroty zvídá v modrou výš... Spuštěny jsou dolů všecky žalusie, uzamčena vrata – nikdo nedlí tam, po lidech teď října snivá poesie našla si zde asyl místo vnadných dam! Kadeřavé trsy divokého vína rozplétá kol na zdech, krov jím ovíjí, plazivými stonky pavlan obepíná, jenom bílé rámy oken pomíjí. Jako žhavé oči blýskají se tato v ostré záři slunka, jež sem prokmitá, šarlat révy plané obmyká jich zlato, celá villa tone pod ním zakryta. Rumělkou i mědí listy všade planou, kouzlo sytých barev podzim na ně vtkal, vidíš celou stavbu jako malovanou, červánkový oheň dokola ji vzňal... 13 Nádherna tu stojí v parku tmavé hloubi jako zlatý zámek z pohádkových let, samota a ticho bezděčně se snoubí s nimbem její krásy v jeden luzný svět! Všecek očarován patříš na tu vnadu, opíjíš se snivě dlouhým pohledem, cítíš, jak tu náhle v opuštěném sadu hnul se v tobě život starým pod ledem... Upomínka sladká ozve se ti v skráni, a jak tato villa s mrtvou velebou – před očima duše v bájném zadumání, vlastní tvoje mladosť stojí před tebou! Dětství blahá píseň k srdci se ti hlásí, myslíš na svůj osud, ptáš se ve snění: zda on bude míti tolik pro tě krásy, kolik měl jí v jaru – také v jeseni? 1888.