Matce Praze.
„Vltava se kúřie v rannie páře...“
Rukopis Královédvorský.
Za jitra v červnu stojím na Petříně. –
Z východu slunce stoupá nad Žižkov –
aj, v růžích jeho na posvátném Týně
vstříc zablyskl mi hvězdic jasný kov,
90
a vzbuzeno jak náhlým políbením
sto zlatých očí plá kol najednou:
to zaníceny prvým světlem denním
v šíro i v dálku září nade mhou
kostelní báně, skvoucí hroty věží,
pod nimiž ve snách město moje leží.
Ticho tam dole, všecko ještě dřímá,
jen trilky ptačí zvoní ze zahrad.
Po straně z páry, kterou řeka dýmá,
Václavův hrdě vztyčuje se hrad
na chlumu táhlém, a svou kathedrálou
jak pjal by k nebi ruku obrovskou –
žárlivě hlídá stráží neustálou
snoubenku svoji, Prahu královskou,
jež v nedbalkové ukrývá se clony.
V tom nad ní hymnou zaplesaly zvony...
Oblita slunce smavou poesií
trhá se v sloupy mlha nachová,
ze sterých věží sterým hlasem bijí
v mohutných rázech srdce kovová,
a co jich zvukem tajemně se vlní
jakoby větrem klidný, ranní vzduch –
cos moje prsa nadšením též plní,
cos jako bouře proniká mi sluch:
zpěv je to nitra, jímž se hlásí k slovu
mé srdce též – jak bratři jeho z kovu!
Ó, vítám tebe, svatá matko Praho,
buď zdráva mi, ty zlaté srdce Čech!
Od věků’s nesla všecko naše blaho
i moc a spásu na svých ramenech –
91
dej zřít mi den, kdy starým opět leskem
se zaskvěje tvé slávy koruna,
kdy pouta, jež tě obmykají steskem,
v prach rozletí se hněvem Peruna:
buď zdráva třikrát, matko stověžatá,
buď zdráva, Praho slovanská a zlatá!
Jak oko moje zírá k tobě s pýchou –
vždyť smím tě zváti rodnou kolébkou!
Jáť ovšem znal tě mírnou jen a tichou,
však ještě otcům vzdornou nad lebkou
z děl Petřína to plným hřmělo rykem,
když volnost světem razila si chod
a na hlas její božím bojovníkem
vstal z barikád náš omlazený rod:
ach, tenkrát hojně z oné’s pila krve,
již dvě stě let jsi zapírala prve...
Leč v boji tom za svatou volnost lidskou
když obětní jsi vzplála pochodní –
cos v nitru tvém jak silou gigantickou
i vzkypělo za volnost národní,
a krutě počal zápas ohně s ledem
se šířit ven z tvé hradby kamenné –
boj s cizáctvím to, který podnes vedem
za drahé bytí svého plemene,
boj, který věky pozuří, než: dosti!
mu řekne osud – naší budoucnosti...
Dnes žár ten schvátil celou naši zem,
a ty, z níž vytrysk’ – opět chladně spíš!
Ó, matko má, což pod snu perutěmi
své vlasti kolem výkřik neslyšíš?...
92
Jak potopa juž cizí proud se valí
do jejích bran a Libušinu řeč
nám przní na rtech, jež kdys udolaly
Táborskou písní vrahův zbojný meč – –
jen ty zde mlčíš, líným spita klidem,
– což nejsi jedno s nešťastným svým lidem?...
Ve jménu jeho vzpínám ruce k tobě
s tou bolestí, jež rozrývá mi hruď –
ó, slyš ten hlas, jímž volám ve tvé mdlobě
já, dítě tvoje: Zbuď se, matko, zbuď,
zableskni zoří v mohutném svém nitru,
než na tvůj lid se zkázy snese noc,
vstaň k jeho prosbám v tomto ještě jitru
a štítem lásky spěj mu na pomoc:
viz, tělo vlasti havěť sápe dravá –
jak tupě dřímat její může hlava?...
Ó, nesni déle, svatá naše Praho,
ó, procitni, ty zlaté srdce Čech;
braň símě předků, vsazené tak draho,
když bouří trne v starých kořenech,
sviť lidu v tmách, by hrozbou neoslepen
zved’ prapor zas, jenž nadějí se stkví,
krev bohatýrskou vlij mu do mdlých tepen
a z těžkých bojů veď ho k vítězství:
jsi srdce Čech – a jak to srdce bije –
tak národ s tebou umírá a žije!
Hle, den již vstal a v nevýslovné kráse
po tvojí skráni rozlévá svůj nach –
ó, vzchop se z klamu! – ještě čas je k spáse,
slyš zvony své, jak bijou na poplach,
93
pryč od západu snící odchyl tváři,
kde Bílá Hora otcův tají rov –
a vzhlédni tam, zkad nesmrtelnou září
tvé slávy slunce vzešlo nad Žižkov,
tam touži jen a doufej od východu,
že zas nám vzejde z bratrského rodu!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Dozněly zvony – s jejich umlknutím
i nadšení mé tiše umírá.
Však city svoje marně v poklid nutím,
a zvlhlý zrak se dlouho upírá
na moje rodné, skvoucí město dole...
Ó, promiň, matko, že tvých zvonů hlas
bezděky našel ranním u hlahole
i zde v mých ňadrech plný souzvuk zas,
a že s ním bouřně ozvalo se k slovu
i jedno srdce – které není z kovu!
1888.
94