Matce Praze.

Matce Praze.
„Vltava se kúřie v rannie páře...“ Rukopis Královédvorský.
Za jitra v červnu stojím na Petříně. – Z východu slunce stoupá nad Žižkov – aj, v růžích jeho na posvátném Týně vstříc zablyskl mi hvězdic jasný kov, 90 a vzbuzeno jak náhlým políbením sto zlatých očí plá kol najednou: to zaníceny prvým světlem denním v šíro i v dálku září nade mhou kostelní báně, skvoucí hroty věží, pod nimiž ve snách město moje leží. Ticho tam dole, všecko ještě dřímá, jen trilky ptačí zvoní ze zahrad. Po straně z páry, kterou řeka dýmá, Václavův hrdě vztyčuje se hrad na chlumu táhlém, a svou kathedrálou jak pjal by k nebi ruku obrovskou – žárlivě hlídá stráží neustálou snoubenku svoji, Prahu královskou, jež v nedbalkové ukrývá se clony. V tom nad ní hymnou zaplesaly zvony... Oblita slunce smavou poesií trhá se v sloupy mlha nachová, ze sterých věží sterým hlasem bijí v mohutných rázech srdce kovová, a co jich zvukem tajemně se vlní jakoby větrem klidný, ranní vzduch – cos moje prsa nadšením též plní, cos jako bouře proniká mi sluch: zpěv je to nitra, jímž se hlásí k slovu mé srdce též – jak bratři jeho z kovu! Ó, vítám tebe, svatá matko Praho, buď zdráva mi, ty zlaté srdce Čech! Od věků’s nesla všecko naše blaho i moc a spásu na svých ramenech – 91 dej zřít mi den, kdy starým opět leskem se zaskvěje tvé slávy koruna, kdy pouta, jež tě obmykají steskem, v prach rozletí se hněvem Peruna: buď zdráva třikrát, matko stověžatá, buď zdráva, Praho slovanská a zlatá! Jak oko moje zírá k tobě s pýchou – vždyť smím tě zváti rodnou kolébkou! Jáť ovšem znal tě mírnou jen a tichou, však ještě otcům vzdornou nad lebkou z děl Petřína to plným hřmělo rykem, když volnost světem razila si chod a na hlas její božím bojovníkem vstal z barikád náš omlazený rod: ach, tenkrát hojně z oné’s pila krve, již dvě stě let jsi zapírala prve... Leč v boji tom za svatou volnost lidskou když obětní jsi vzplála pochodní – cos v nitru tvém jak silou gigantickou i vzkypělo za volnost národní, a krutě počal zápas ohně s ledem se šířit ven z tvé hradby kamenné – boj s cizáctvím to, který podnes vedem za drahé bytí svého plemene, boj, který věky pozuří, než: dosti! mu řekne osud – naší budoucnosti... Dnes žár ten schvátil celou naši zem, a ty, z níž vytrysk’ – opět chladně spíš! Ó, matko má, což pod snu perutěmi své vlasti kolem výkřik neslyšíš?... 92 Jak potopa juž cizí proud se valí do jejích bran a Libušinu řeč nám przní na rtech, jež kdys udolaly Táborskou písní vrahův zbojný meč – – jen ty zde mlčíš, líným spita klidem, – což nejsi jedno s nešťastným svým lidem?... Ve jménu jeho vzpínám ruce k tobě s tou bolestí, jež rozrývá mi hruď – ó, slyš ten hlas, jímž volám ve tvé mdlobě já, dítě tvoje: Zbuď se, matko, zbuď, zableskni zoří v mohutném svém nitru, než na tvůj lid se zkázy snese noc, vstaň k jeho prosbám v tomto ještě jitru a štítem lásky spěj mu na pomoc: viz, tělo vlasti havěť sápe dravá – jak tupě dřímat její může hlava?... Ó, nesni déle, svatá naše Praho, ó, procitni, ty zlaté srdce Čech; braň símě předků, vsazené tak draho, když bouří trne v starých kořenech, sviť lidu v tmách, by hrozbou neoslepen zved’ prapor zas, jenž nadějí se stkví, krev bohatýrskou vlij mu do mdlých tepen a z těžkých bojů veď ho k vítězství: jsi srdce Čech – a jak to srdce bije – tak národ s tebou umírá a žije! Hle, den již vstal a v nevýslovné kráse po tvojí skráni rozlévá svůj nach – ó, vzchop se z klamu! – ještě čas je k spáse, slyš zvony své, jak bijou na poplach, 93 pryč od západu snící odchyl tváři, kde Bílá Hora otcův tají rov – a vzhlédni tam, zkad nesmrtelnou září tvé slávy slunce vzešlo nad Žižkov, tam touži jen a doufej od východu, že zas nám vzejde z bratrského rodu! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dozněly zvony – s jejich umlknutím i nadšení mé tiše umírá. Však city svoje marně v poklid nutím, a zvlhlý zrak se dlouho upírá na moje rodné, skvoucí město dole... Ó, promiň, matko, že tvých zvonů hlas bezděky našel ranním u hlahole i zde v mých ňadrech plný souzvuk zas, a že s ním bouřně ozvalo se k slovu i jedno srdce – které není z kovu! 1888.
94