U Labe v září.

U Labe v září.
Krajinu vábnou od mladosti znám, která mne víže k sladkým vzpomínkám, tam zpola mize v rámec sadů svěží – na břehu Labe Starý Kolín leží... V dáli se tratí drobné vesnice, tmavý chlum Kaňku, výspa Týnice, pod nimi dole v pestrobarevné směsi střídá se niva, lučiny a lesy. Kam kolem patříš – jedna rovina, sem tam se bělá dvůr neb dědina, vysoko nad ně v záříjové kráse nesmírný blankyt jasně prostírá se. Z rozlehlých plání jako na dlani vidět je brázdy, meze postranní, bohaté lány čekanky a prosa i řepoviště, všecka zlatorosá. Do jejich pásu místem zapadá bílá nit cesty, plot i zahrada, hlídačův boudy, můstek nad potokem, studánka polní se stříbrným okem. [11] Za nimi záze, v středu krajiny malebných stromů pnou se skupiny: černavá olše, vrby světlošaté, i lip a dubů hlavy rozsochaté. Slunko je líbá zlatem paprsků, vítr si hraje po jich okrsku, v zeleném listí na každém topolu stín je i záře od shora až dolů. Pod hustým loubím šumných jejich střech hluboko k vodám naklání se břeh – klikatým tokem proniká tam řeka jak lesklý had a mizí do daleka... Sem, v těchto samot pohostinný kout rád jednou za rok jdu si oddychnout, zde zas mi klidem srdce pookřívá a zrak můj třebas hodiny se dívá – jak je kol krásně, jak tu domovem lednáček těká v houští vrbovém a lapá rybky na mohutném Labi, přes které vánek honí léto babí... 1891.