Píseň.

Píseň.
Než díla, krásou’ dokonalá a hymna s rytmem vítězným – jak mnohdykrát jen píseň malá tu hlouběj’ pohne srdce tvým! Snad nemá na svých křídlech záři a nechce budit žas a ruch, však věrně zajde ku čtenáři, když nejvíc hledá družný sluch... Jeť volna tak a vždycky prosta, nic nespoutána okovy, a v komkoli zde najde hosta, vše ozvěnou zaň vypoví. Sni o kráse, neb miluj čistě, mři touhou, pracuj, neb se truď: vše v písni časem najdeš jistě, čím překypuje tvoje hruď! Přilétne ona jako ptáče, když osaměl jsi v neštěstí – – a hned máš v očích plno pláče, však v duši hned míň bolesti! [7] A v milování, sladká tíha když hlodá na tvém úsměvu, – tu líp a snáz, než moudrá kniha, dá píseň zas ti úlevu... Ať kazatel se mračí přísně a slyšet nechce veršů zpěv: jen sloku rci mu dobré písně – a mžitkou sleví na úsměv! Ať učení a staří páni nade vše hájí vědu svou: přec pohnutí se neubrání, když tajně doma verše čtou... A proč se tento zázrak děj, že z neumělé skladby slov i v chladná prsa jaro hřeje a něhou taví jejich kov? Proč malé písně chudým zjevem lze vtělit ples i bolesti? Ó, neptej se, a jejím zpěvem radš volně dej se unésti! Jeť pod ním víc, než prázdné slovo, než klamné fráse hluk a třpyt: jest pod ním srdce básníkovo a jeho vroucí, velký cit... 1892.
8