V.
K svátku
Mám doma kytku, čerstvě natrhanou,
v líbezné kráse její květy planou,
je plna rosy, vůně, svěžesti –
ach, tu bych rád Vám poslal pro štěstí!
Však poslům věřit – bývá nebezpečno,
a chtět ji hlídat? – marná odvaha...
nebo do těch krajů, kde až dlíte, slečno,
ni zraků žárlivých moc nesáhá...
Vděk její svad’ by, nežli z města mého
k Vám z jitra dojde líné pošty krok,
a takž Vám mohu – místo vázaného –
dát kytku jen – svých nevázaných slok!
Chtěl dát bych více... promiňte mi ale
a vemte na milost mé přání malé:
vím, chatrná to za květ výměna –
však nelze jinak, když Jste vzdálena!
Již drahná léta skládám verše šťastně
a Musy vzývám za den kolikrát,
však, na mou věru – podnes nevím jasně,
o čem se dámám lístky smějí psát!
Tu, mám-li básnit – náhoda jen sama
mi přispět musí v rozpak dětinný – –
54
ó, díky jí! – mám kouzlo před rukama,
vždyť vím, že máte ráda květiny!
A proto nikam do nadhvězdné říše
dnes toužit nechci v bujných rozletech,
ne, doma zůstanu, blíž pravdě spíše,
a napíšu Vám – píseň o květech!
Jich čerstvá kytka před mým zrakem stojí
a mění v ráj mou jizbu neladnou:
ó, kéž jich pel i v chudou píseň moji
se otiskne, než navždy uvadnou...
*
Jsme jak ty květy – všichni lidé tady,
stejného zrna, bez rozdílu kast,
ne rod – jen osud liší naše řady,
a v matce mezi jednu máme vlast!
Ať s erbem na štítu, ať v rouchu prostém,
ať zdravím bujaři, ať chorobni:
vždy zde tak žijem, zmíráme i rostem –
těm božím květům ve všem podobni.
Viz hrdou růži, v plné když je kráse,
i pozdní astru, kterou vichr střás’ –
viz květy všecky: – zda v nich ukrývá se
míň touhy, lásky, žalu, nežli v nás?
Co naše mládí? – toť jich vesny doba,
tu dětmi jsme – a ony poupětem;
pak s létem v květ se rozvíjíme oba
a v jeseň svou – jak ony odkvětem.
A přijde smrt a v jednu hlínu vtěsná
i jich i naše zbytky vezdejší –
leč květy ze sna zbudí opět vesna
a nás juž nic... ó, kdo zde šťastnější?
*
55
V mladosti Svojí, v luzných vidin letu,
jež nyní krouží Vaší hlavičkou –
jak podobna Jste líbeznému květu
před Svojí starou, dobrou matičkou!
Vám svět se jeví v plné dosud kráse,
pod Vaším čelem nuda nehostí,
na Vás tu všecko ještě usmívá se,
Vy Jste tu šťastna ve Své volnosti!
Vám z tišin srdce dosud neodlétla
ni plachost snů, ni vřelost horoucí,
Váš modrý zrak je plný ještě světla,
Váš duch pln víry v život budoucí...
Ó, nechať nesklame Vás tato víra
a dá Vám sílu v příštích bojů věk,
nechť v citu Vašem nikdy neumírá
ten poesie čistý paprslek!
Na rodné lípě, u bratrských snítek
dnes ještě daleka Jste jařmům pout,
Jste ještě matčina, Jste vzácný kvítek,
jejž nikdo nesmí zpupně utrhnout...
A přece vzejde čas, kdy mužnou dlaní
Vás urve kdos a v jinou vsadí zem:
ó, kéž tam najdete i něžnost na ní,
a nové jaro v novém bytu Svém!
Leč dokud nehrozí ta sladká změna –
dál žijte umění a přírodě
Vestálky hrdé kouzlem ozářena,
a těšte se – Své zlaté svobodě!
Tu ztratíte, až planoucíma rtoma
zulíbá Amor Vaši hlavičku...
Však zatím buďte něžnou dcerou doma
a milujte – Svou dobrou matičku!
1889–1891.