V. K svátku

Alois Škampa

V.
K svátku

Mám doma kytku, čerstvě natrhanou, v líbezné kráse její květy planou, je plna rosy, vůně, svěžesti – ach, tu bych rád Vám poslal pro štěstí! Však poslům věřit – bývá nebezpečno, a chtět ji hlídat? – marná odvaha... nebo do těch krajů, kde až dlíte, slečno, ni zraků žárlivých moc nesáhá... Vděk její svad’ by, nežli z města mého k Vám z jitra dojde líné pošty krok, a takž Vám mohu – místo vázaného – dát kytku jen – svých nevázaných slok! Chtěl dát bych více... promiňte mi ale a vemte na milost mé přání malé: vím, chatrná to za květ výměna – však nelze jinak, když Jste vzdálena! Již drahná léta skládám verše šťastně a Musy vzývám za den kolikrát, však, na mou věru – podnes nevím jasně, o čem se dámám lístky smějí psát! Tu, mám-li básnit – náhoda jen sama mi přispět musí v rozpak dětinný – – 54 ó, díky jí! – mám kouzlo před rukama, vždyť vím, že máte ráda květiny! A proto nikam do nadhvězdné říše dnes toužit nechci v bujných rozletech, ne, doma zůstanu, blíž pravdě spíše, a napíšu Vám – píseň o květech! Jich čerstvá kytka před mým zrakem stojí a mění v ráj mou jizbu neladnou: ó, kéž jich pel i v chudou píseň moji se otiskne, než navždy uvadnou... * Jsme jak ty květy – všichni lidé tady, stejného zrna, bez rozdílu kast, ne rod – jen osud liší naše řady, a v matce mezi jednu máme vlast! Ať s erbem na štítu, ať v rouchu prostém, ať zdravím bujaři, ať chorobni: vždy zde tak žijem, zmíráme i rostem – těm božím květům ve všem podobni. Viz hrdou růži, v plné když je kráse, i pozdní astru, kterou vichr střás’ – viz květy všecky: – zda v nich ukrývá se míň touhy, lásky, žalu, nežli v nás? Co naše mládí? – toť jich vesny doba, tu dětmi jsme – a ony poupětem; pak s létem v květ se rozvíjíme oba a v jeseň svou – jak ony odkvětem. A přijde smrt a v jednu hlínu vtěsná i jich i naše zbytky vezdejší – leč květy ze sna zbudí opět vesna a nás juž nic... ó, kdo zde šťastnější? * 55 V mladosti Svojí, v luzných vidin letu, jež nyní krouží Vaší hlavičkou – jak podobna Jste líbeznému květu před Svojí starou, dobrou matičkou! Vám svět se jeví v plné dosud kráse, pod Vaším čelem nuda nehostí, na Vás tu všecko ještě usmívá se, Vy Jste tu šťastna ve Své volnosti! Vám z tišin srdce dosud neodlétla ni plachost snů, ni vřelost horoucí, Váš modrý zrak je plný ještě světla, Váš duch pln víry v život budoucí... Ó, nechať nesklame Vás tato víra a dá Vám sílu v příštích bojů věk, nechť v citu Vašem nikdy neumírá ten poesie čistý paprslek! Na rodné lípě, u bratrských snítek dnes ještě daleka Jste jařmům pout, Jste ještě matčina, Jste vzácný kvítek, jejž nikdo nesmí zpupně utrhnout... A přece vzejde čas, kdy mužnou dlaní Vás urve kdos a v jinou vsadí zem: ó, kéž tam najdete i něžnost na ní, a nové jaro v novém bytu Svém! Leč dokud nehrozí ta sladká změna – dál žijte umění a přírodě Vestálky hrdé kouzlem ozářena, a těšte se – Své zlaté svobodě! Tu ztratíte, až planoucíma rtoma zulíbá Amor Vaši hlavičku... Však zatím buďte něžnou dcerou doma a milujte – Svou dobrou matičku! 1889–1891.