Bitva v alejích.

Bitva v alejích.
Ten starý park, jenž kolem zámku stojí a všecek zasněžen je v hloubi svojí jak tajga Sibiře, jak horský les; zda se kdy nadál, v zimě docela! – že se v něm strhne bitva veselá – tak jako dnes?... Kde před sto lety četa lovců smělá ohaře štvala, fanfára kde zněla, když vlekli kňoura domů na větvích: co slyšet je tu? – Sladkým hlaholem se ve křik pánů mísí kolkolem i ženských smích! Ten nápad vznikl v hlavě hostitele – on jakživ nemá dobré žilky v těle! I vstávaje dnes od oběda syt, překvapil náhle hosty otázkou: „Je libo, v parku malou procházkou se pobavit?“ 75 „Zde v salonu bych trápil vás jen nudou – a tam se krásně koule dělat budou! Sníh je tak čerstvý a tak jasný den... Dnes může věru vzácná společnost osvědčit v bitvě svoji statečnost! Což, – půjdem ven?“ – Promluvil hrabě slova všem tak milá, že v zápětí je bouřně odměnila i z dámských ruček salva potlesku! Však, by dal příklad – první sám se zved’ a dvorně oděl v teplou šubu hned svou komtesku... Za chvíli hosté pohotově byli a po párcích se řadou vyrojili do hlubin parku, za svým hejtmanem. A starý lišák, přidav do kroku, všecky je svádí – dolů k potoku: „Zde zůstanem!“ – Vysokých smrků alej tady stojí, – dávno už zetlel ten, kdo rukou svojí vnukům je sázel k vlastní památce! V sněhu dnes tone chvoj jich zelená, stříbrně svítí větvic ramena – jak v pohádce... Sem, v tento koutek, těsně nad roklinou, kde před mostem se kříží cesta s jinou, vylákal hrabě svoji společnost. „Zde budou naši!“ – dámy oddělil, „a kdyby nepřítel se osmělil – ať hájí most!“ 76 „A vy zas tamhle – páni kavalíři! A krásná pleť ať pevnou ručkou míří! Však pozor dát, ať nejste v potoku!!! Tak, na svém místě každý hezky stůj, a dříve nestřílet, až povel svůj dám k útoku!“ – Tu na „našem“ i na protivném břehu se všecko jalo z bělostného sněhu hned robit koule, jako o překot. Už je jich spousta! – rostou čarovně! A generál si kroutí bojovně svých knírů hrot... V alejích běhá, přispívá všem radou, kterak se krýti, učí slečnu mladou: „Jen raděj za strom, to je dobrá zeď...“ I točí vůkol zraky ostříží a v posled ještě vojska přehlíží, pak zvolal: „Teď!“ – Jak rozlehl se signál k bojování, zavýskly dámy, zajásali páni – a koule sypají se ze všech stran, do kmenů bijou, v drva staletá, z jejichžto vršků zděšen ulétá tlum černých vran... A celý park, jenž dřímal prve v tichu, pln hlaholu je najednou a smíchu a mužské „urá!“ zvučí kolkolem... Až bojovníkům supí ze rtů dech! Až rozkoš nítí zrak i líci všech svým plápolem! 77 Jak nesnadno má tužka v obraz chytá, jak odevšad se rozmach paží kmitá, jak bílé čáry prolétají vzduch... Ne, dosud nikdy alej ztemnělá pod svojí klenbou asi neměla tak živý ruch! Bez konce zuří bitva nekrvavá... Jak za smrkem kde vyhoupne se hlava – v ráz po ní bije lstivý nepřítel; ať kloboukem, neb čapkou oděna, ať vousy má, či líčka ruměná – je terčem střel! Ba, ještě nikde únavu znát není a vítězství se každou chvíli mění, hned postup vidět, hned zas obranu; jak zatlačení střel si uhnětou – s úrokem platí škůdcům odvetou svou pohanu. Tam dámy skáčou za stromy a křičí, když kavalírů palba na ně fičí, zde komtessa si chutě zatleskne, když cizí bomba – trefí vedle strom, však její vlastní – hlučně na někom se rozpleskne... Nech dlaně pálí, křehnou prsty mrazem – znova se rychle shýbá pro sníh na zem a rukavičky svlékla docela... Tak, z holých ruček letí puma líp! Jen přeškoda, když sjede jako šíp – kam neměla! 78 Už jasné stopy válečného hněvu obě dvě strany mají na oděvu a všade zřít je drty sněhové: Kde mužský kabát – bílé hvězdy tam, a jako pudrem svítí kadeř dam – ó, bohové! Však nejvíc odnesou to smrkův kmeny: tamť visí koule, jako nalepeny! I volá hrabě: „Páni, totě hřích! Vždyť máte dámy – metu vybranou; když tolik ran jen stromy dostanou – co bude z nich?“... Tu nepřítel, byv uražen tak zjevně – ven z úkrytu se pustil horkokrevně a sype k dámám kuli za kulí... Sníh práší na zem, stranou, do výšky – jen zázrak byl, kde slečen kožíšky v čas uhnuly! Než, pánové se kvapně vystříleli – a nyní běda bude nepříteli, jenž oddálil se hradbám aleje! To hrabě chtěl!... A v pravý okamžik už také k dámám zahřměl jeho křik: „V před! – bijte je!“ – A valoun sněhu v každé ruce nesa, sám proti panstvu vyřítil se prudce, by rozohnil své dámy k odvetě... Buch! – prší koule, jako lavinou, do hlav i za krk – nikde neminou – fi, prokletě!... 79 I bieše vrahóm utíkati stranou před Amazonek palbou nevídanou – až neslavně se skryli za stromy... Však generál – ten okem krahuje obzírá pole a se raduje z jich pohromy. Hle, ze všech nejvíc mladá dcera jeho se súčastňuje boje hrdinného, až na podiv to strany obojí! Jak víla z pohádky je spanilá, už protivníky všecky zranila – leč nikdo ji! Zrak modravý jí hvězdným leskem plane, jak růže hoří tváře udýchané a scuchán k čelu padá černý vlas... Jedva kdo z pánů klobouk ukáže – už po něm hází, plna kuráže – a trefí zas! Teď znova vyhlédla si oběť svoji: tam za potokem, zrovna v ráně stojí... Ha, dej si pozor, mladý rytíři! Už komtessa se na tě rozpřáhá – jen mžik a hvízdne koule neblahá, kam zamíří... Pryč uskoč, pryč! – tam dlet je nebezpečno... Ó, prosím za něj: ušetřte ho, slečno, vždyť nepřítel on není ukrutný; je to jen divák, bludný poeta, jenž jako pták sem pro zpěv přilétá – rek přesmutný! 80 Leč komtessa mým prosbám nerozumí, a trpce básník odpyká své dumy: už letí bomba, fičí jako blesk – a v leknutí má ústa vykřikla, když na prsou, až drť se rozstříkla – to buchlo – plesk! Co s poetou se dělo potom dále, to říc’, by sotva přispělo mu k chvále. Však, zda se hněval? – Myslím, nikoli! I neodplatil pomstou nazpátek: vždyť rána z rukou hezkých děvčátek tak nebolí! Nicméně zatím, než náš rek se vzmužil, byl hrabě zchytra této pausy užil a díl svých vojů vyslal přes potok, by přešly strání – výše nad mostem – a padly náhle panským vrchnostem v zad, nebo v bok... Junáci právě zásob nadělali a s divou palbou na dámy se valí, neb o lsti hraběte nic nevědí; teď krásná pleť je oslabena, zle je! – už ve tlupách se hrnou do aleje jak medvědi... Už mostu dobyli... a v ulekání zoufale dámy přesile se brání – krok za krokem jdou nepřátelé blíž... Sám generál se mračí – pro boha! – kde uvízla mu spásná záloha – proč nejde již?... 81 Ne, už je tady: neboť okamžikem park za pány se rozburácel křikem a dívčí záloha jim vpadla v zad! Utíkat nelze – než se ohlédnou – křížem už padá střelba najednou do jejich řad... Na mostě zrovna zastihla je mela, sami se bombám vystavili zcela – a záhy ztracen bude jejich boj! Už generál dal povel: „Útokem!“ – už na ně pustil, dcerku před okem – svůj ženský voj... A tonou páni v chumelici bílé, a žádná koule nechybí se cíle, a smilování nezná komtessa; smích její zvučí hlasně jako zvon a po ráně když ozve se kde ston – jen zaplesá! Hoj! – bylo panstvo bito jako žito – až samy dámy posléz nahlédly to a lidskosti v nich probudil se cit... A poeta, jenž hloupě v davu stál a něžným kráskám odplácet se bál – byl nejvíc bit! I prosí páni: „Milost, generále! – už zebe nás a nelze bít se dále: my vzdáme se...“ Tu hrabě na konec boj zastavil a smál se bez mezí a křiče s dámami: „Jsme vítězi!“ – dal pardon přec... 82 Tak zavřen mír! A krásky roztomilé hned udobřeny, připletly se čile jakoby nic zas, mezi rytíře... Ó, díky bohu: bylť už každý pán sněhovou palbou všecek zbědován až k nevíře! Však přes to nejprv ode sledů boje čistí hned panstvo „nepřítelky“ svoje a naposled až toaletu svou... I znikl hněv a všichni vesele druží se k sobě jako přátelé – a k zámku jdou. Mám líčit zábavu, jež večer byla, kde básníku pak štědře nahradila komtessa ránu, již byl utrpěl?... Ne, to bych zrádcem stal se hotovým! A na slečinky já nic nepovím – i kdybych směl! *** Na zámku svítí okna ozářená, zní hudba tam – a venku vítr stená a s nebe znova chumelí se sníh... Pusto je v sadech, nic kol nehne se, jen havran časem křídly zatřese kdes na větvích. Zatměl se večer, mlha slétá k zemi – už nikdo nejde smrkův alejemi, jen potom zní tak o tuhnoucí led: 83 sníh padá na strž, můstek zavívá a bílou clonou hustě zakrývá všech bojů sled... A starý park, jenž kolem zámku stojí a všecek zasněžen je v hloubi svojí jak tajga Sibiře, jak horský les: zda zítra najde, kam se poděla ta dam a pánů bitva veselá, již prožil dnes? 1892.