Poslání sv. Martina.

Poslání sv. Martina.
Opět na svém bílém koni svatý Martin jede k nám, z mračen háv mu bedra cloní, vichr vlaje, kam ho skloní – k lesům, polím, dědinám! Velký svátek jeho jména slaví v tanci každá ves, 14 jeseň pouze, stará žena prchá před ním ustrašena, jde se ukrýt v dálku kdes... Vítají ho malé děti od záhrobně chýžek svých, radují se, kterak letí z jeho pláště drobné smetí – ach, to už je první sníh! V šatě dlouho nebývalém září náhle každý krov, chumelí se v městech valem, svatý Martin ale cvalem dále pádí na venkov... Jako přízrak jede v šeru, sám jsa v kraji docela; ohlíží se – na mou věru! – juž tam za ním na severu jeseň všade zmizela! Zastavil se, půdu zkouší – daleký má ještě cíl! Přál by si mít na bělouši křídla, jak ti chocholouši, které jízdou vyplašil! Však, co dole cestu hledá – s hůry zatím se všech stran rozlila se chmura šedá, a z ní s křikem v let se zvedá černé hejno lačných vran... 15 Nevidět kol ani v pravo, ani v levo, ani v zad, všecko pusto, všecko tmavo, zvíře frká nedočkavo – minuli se dráhy snad? Světec sáhl po svém meči, na jeden ho dobyl ráz: ťal jím před se jako v seči – a juž ve tmách jasno věčí prosvitlo, a sviští mráz... Jako divem tichne v pláni chumelice bouřící, mžitkou slábne vichru vání – kůň se dal zas do klusání po ztracené silnici. Slunce tryská z mlžných moří, blankyt svítá oblohou – jezdce líc jak nachem hoří, v taktu zvoní jeho oři zmrzlá země pod nohou... Rozhalil se obzor celý, bude krásný, jasný den! Nad závěje třpytnou bělí jako dech se pára dělí, z úvalů se tratíc ven. Aj, tu jezdci v temném oku bleskla pýcha – ruče stisk’ ostruhami koně v boku – a jak vichr náhle z kroku v šílený se pustil trysk! 16 Letí – letí – jako ptáče, jen se vznáší nad zemí, mžikem celé míle skáče, Meluzina za ním pláče, zima hvízdá roklemi. A div na div, kamo vbíhá okřídlený jeho kůň: jinovatka s křů se míhá, stříbrného ledu tíha kvapem spíná brod i tůň! Sady, luka, nivy, lesy – vše se kryje v bílý šat, cukrem planou skalin lesy, rampouchy své hrozny věsí, ku střechám i k oknům chat... Z hor už jedou první sáně, jásá cinkot rolniček, sněžnou kápí v širé pláně kostelů se jiskří báně ze vzdálených vesniček. – Den se zvolna ve hrob chýlí, slunko shaslo – večer jest, ale svatý Martin pílí dál a dále k svému cíli, všade hlásá zimy zvěst! Jede v noci, jede ve dne, stále k předu, nikdy zpět, meč jen třímá v ruce jedné, v zad se ani neohlédne – musí objet celý svět! 17 Nechť si trvá cesta dlouze, mnoho nocí, mnoho dní – svatý Martin ve své touze neumdlévá, dychtí pouze, spatřit hvězdu vánoční! Až tu jednou v pozdním šeru na východě uzří plát jako symbol svatvečeru – velkou, zlatou hvězdu věru, na niž myslil tolikrát! A než pomní – oř mu stane v malé, chudě dědině: chaty kol jsou zapadané, ale z chrámu světlo plane o půlnoční hodině... Z úzkých oken tmou se lijí proudy záře v sněžný lán, zvony slavným hlasem bijí, z varhan slyšet melodii: „Narodil se Kristu Pán!“ Svatý Martin ssedá s koně, na umrzlý kleká sníh, díky šeptá, hlavu kloně – dostih’ cíle bezúhonně, dočkal se dnů vánočních! Zimu přines’ celé zemi – jeho pouť se končí dnes; před chrámu teď veřejemi neviděn jsa, s lidmi všemi, křesťanstva tu sdílí ples... 18 Klečí, slouchá, jak tam s kůru nepřestává hudba znět, obě ruce vzpíná vzhůru hvězdné noci do azuru, za celý se modlí svět! „Hossanah buď Pánu!“ zpívá – a v tom náhlým zázrakem hustá mlha jako hříva mimo něj i oře splývá neproniklým oblakem... Juž je mši. Od oltáře lid se z chrámu tlačí ven: nikde nic – jen v noční páře zableskla se nad ním záře, a kdes kohout hlásí den... 1889.