Opět na svém bílém koni
svatý Martin jede k nám,
z mračen háv mu bedra cloní,
vichr vlaje, kam ho skloní –
k lesům, polím, dědinám!
Velký svátek jeho jména
slaví v tanci každá ves,
jeseň pouze, stará žena
prchá před ním ustrašena,
jde se ukrýt v dálku kdes...
Vítají ho malé děti
od záhrobně chýžek svých,
radují se, kterak letí
z jeho pláště drobné smetí –
ach, to už je první sníh!
V šatě dlouho nebývalém
září náhle každý krov,
chumelí se v městech valem,
svatý Martin ale cvalem
dále pádí na venkov...
Jako přízrak jede v šeru,
sám jsa v kraji docela;
ohlíží se – na mou věru! –
juž tam za ním na severu
jeseň všade zmizela!
Zastavil se, půdu zkouší –
daleký má ještě cíl!
Přál by si mít na bělouši
křídla, jak ti chocholouši,
které jízdou vyplašil!
Však, co dole cestu hledá –
s hůry zatím se všech stran
rozlila se chmura šedá,
a z ní s křikem v let se zvedá
černé hejno lačných vran...
Nevidět kol ani v pravo,
ani v levo, ani v zad,
všecko pusto, všecko tmavo,
zvíře frká nedočkavo –
minuli se dráhy snad?
Světec sáhl po svém meči,
na jeden ho dobyl ráz:
ťal jím před se jako v seči –
a juž ve tmách jasno věčí
prosvitlo, a sviští mráz...
Jako divem tichne v pláni
chumelice bouřící,
mžitkou slábne vichru vání –
kůň se dal zas do klusání
po ztracené silnici.
Slunce tryská z mlžných moří,
blankyt svítá oblohou –
jezdce líc jak nachem hoří,
v taktu zvoní jeho oři
zmrzlá země pod nohou...
Rozhalil se obzor celý,
bude krásný, jasný den!
Nad závěje třpytnou bělí
jako dech se pára dělí,
z úvalů se tratíc ven.
Aj, tu jezdci v temném oku
bleskla pýcha – ruče stisk’
ostruhami koně v boku –
a jak vichr náhle z kroku
v šílený se pustil trysk!
Letí – letí – jako ptáče,
jen se vznáší nad zemí,
mžikem celé míle skáče,
Meluzina za ním pláče,
zima hvízdá roklemi.
A div na div, kamo vbíhá
okřídlený jeho kůň:
jinovatka s křů se míhá,
stříbrného ledu tíha
kvapem spíná brod i tůň!
Sady, luka, nivy, lesy –
vše se kryje v bílý šat,
cukrem planou skalin lesy,
rampouchy své hrozny věsí,
ku střechám i k oknům chat...
Z hor už jedou první sáně,
jásá cinkot rolniček,
sněžnou kápí v širé pláně
kostelů se jiskří báně
ze vzdálených vesniček. –
Den se zvolna ve hrob chýlí,
slunko shaslo – večer jest,
ale svatý Martin pílí
dál a dále k svému cíli,
všade hlásá zimy zvěst!
Jede v noci, jede ve dne,
stále k předu, nikdy zpět,
meč jen třímá v ruce jedné,
v zad se ani neohlédne –
musí objet celý svět!
Nechť si trvá cesta dlouze,
mnoho nocí, mnoho dní –
svatý Martin ve své touze
neumdlévá, dychtí pouze,
spatřit hvězdu vánoční!
Až tu jednou v pozdním šeru
na východě uzří plát
jako symbol svatvečeru –
velkou, zlatou hvězdu věru,
na niž myslil tolikrát!
A než pomní – oř mu stane
v malé, chudě dědině:
chaty kol jsou zapadané,
ale z chrámu světlo plane
o půlnoční hodině...
Z úzkých oken tmou se lijí
proudy záře v sněžný lán,
zvony slavným hlasem bijí,
z varhan slyšet melodii:
„Narodil se Kristu Pán!“
Svatý Martin ssedá s koně,
na umrzlý kleká sníh,
díky šeptá, hlavu kloně –
dostih’ cíle bezúhonně,
dočkal se dnů vánočních!
Zimu přines’ celé zemi –
jeho pouť se končí dnes;
před chrámu teď veřejemi
neviděn jsa, s lidmi všemi,
křesťanstva tu sdílí ples...
Klečí, slouchá, jak tam s kůru
nepřestává hudba znět,
obě ruce vzpíná vzhůru
hvězdné noci do azuru,
za celý se modlí svět!
„Hossanah buď Pánu!“ zpívá –
a v tom náhlým zázrakem
hustá mlha jako hříva
mimo něj i oře splývá
neproniklým oblakem...
Juž je po mši. Od oltáře
lid se z chrámu tlačí ven:
nikde nic – jen v noční páře
zableskla se nad ním záře,
a kdes kohout hlásí den...