Krajinu vábnou od mladosti znám,
která mne víže k sladkým vzpomínkám,
tam zpola mize v rámec sadů svěží –
na břehu Labe Starý Kolín leží...
V dáli se tratí drobné vesnice,
tmavý chlum Kaňku, výspa Týnice,
pod nimi dole v pestrobarevné směsi
střídá se niva, lučiny a lesy.
Kam kolem patříš – jedna rovina,
sem tam se bělá dvůr neb dědina,
vysoko nad ně v záříjové kráse
nesmírný blankyt jasně prostírá se.
Z rozlehlých plání jako na dlani
vidět je brázdy, meze postranní,
bohaté lány čekanky a prosa
i řepoviště, všecka zlatorosá.
Do jejich pásu místem zapadá
bílá nit cesty, plot i zahrada,
hlídačův boudy, můstek nad potokem,
studánka polní se stříbrným okem.
Za nimi záze, v středu krajiny
malebných stromů pnou se skupiny:
černavá olše, vrby světlošaté,
i lip a dubů hlavy rozsochaté.
Slunko je líbá zlatem paprsků,
vítr si hraje po jich okrsku,
v zeleném listí na každém topolu
stín je i záře od shora až dolů.
Pod hustým loubím šumných jejich střech
hluboko k vodám naklání se břeh –
klikatým tokem proniká tam řeka
jak lesklý had a mizí do daleka...
Sem, v těchto samot pohostinný kout
rád jednou za rok jdu si oddychnout,
zde zas mi klidem srdce pookřívá
a zrak můj třebas hodiny se dívá –
jak je kol krásně, jak tu domovem
lednáček těká v houští vrbovém
a lapá rybky na mohutném Labi,
přes které vánek honí léto babí...