1891.
Slunko slávy zasvitnulo do Královské Obory,
hudba zní tam, hrdě vlají bělorudé prapory,
vře tam, jako v živém úle, když se z jara otevřel,
když se z něho na tisíce pracovitých rojí včel,
a hluk jako z vlnobití ucho tvé teď uslyší –
básníku, kdes jindy míval klidné svoje zátiší!
Prchla odtud snivá duma, jinde hledat ochranu,
zůstala ti jen ta stará alej lip a kaštanů,
která dosud jako dříve srdce parku protíná,
ale na svou romantiku darmo teď si vzpomíná.
Pohleď na ta loubí šerá – co se jindy dělo v nich?
Milenci tam šeptávali, ptáci pěli na větvích,
v nerušeném kouzlu prázdně, v sladkém toku volných chvil
– sám ty, snílku, se svou láskou častěji’s tu hostem byl!
Ba, ty stromy pamatují mnohou slasť a mnohý ples,
polibky i hněv a prosby – však, co náhle vidí dnes?...
[65]
Jako druhdy van jim hraje košatými vrcholy,
ale, jak se proměnilo celé jejich okolí!
Místo ticha, jež tu snilo, života zde hřmotí ruch,
mníš se býti v jiném kraji, dýcháš v prsa jiný vzduch,
nevítá tě nad lipami drsný hlahol černých vran,
ztratila se podél cesty hnědá role s obou stran,
a kde’s loni se psem bloudil po zapustlé koleji –
tisíce teď lidu proudí pod širokou alejí!
Všichni mají v očích záři, kvítek na svém oděvu,
všichni sobě tisknou dlaně v radosti a úsměvu,
slavnostně jsou naladěni, sváteční je zdobí šat,
na potkání by se chtěli s tebou líbat, objímat,
a mnohým i slza vřelá po tváři se rozlije –
jsou to hosté na výstavu, věrné děti Slavie!
Proč sem jdou, proč přinášejí ohnivé k nám pozdravy
od korunních zemí našich – ze Slezska i z Moravy,
od vzdálených pobratimců ze zámořské oblasti,
od matičky Moskvy svaté z bohatýrských pravlastí,
od pobřeží tiché Visly, ode štítů Kriváně,
od junácké Černé Hory i od bílé Lublaně,
od Sávy i od Balkánu: ze slovanských krajů všech?
Proto, že chtí oslaviti naši práci – triumf Čech!
Na sta mil je od nás dělí, ale plni odvahy,
nadšení a vroucné lásky hrnou se k nám do Prahy,
sami jdou sem, bez pobídky, aniž kdo jich zavázal –
spatřit chtějí, co náš národ za století dokázal!
66
Ó, jak mocně našich citů v těchto dnech se dotýká
ve zdech Prahy sladký hlahol slovanského jazyka,
jak nám se rtů rozechvělých pokřik vzlétá jásavý,
když své bratry provázíme do zlatých bran výstavy!
Slunko slávy zasvitnulo do Královské Obory,
hudba zní tam, hrdě vlají bělorudé prapory,
ku aleji pod fontánou lid se valí se všech cest –
zda mu kde tak po domácku, jako v jejím loubí jest?
Muži, starci, ženy, děti – všecko v družném hovoru
po tisících tudy proudí dolů a zas nahoru,
krajané i davy cizích mimoděk se zastaví,
navzájem si vlídně kynou, srdečně se pozdraví,
cítí, že jsou téhož kmene, jedno tělo, jedna krev –
zde, pod naší starou lipou, kterou hájí český lev...
Nejedno tu drsné srdce novou zkvete nadějí
pro obživlý národ Husův... a ty lípy v aleji
spokojeně v ústret šumí statisícům nad hlavou,
kteří se nás milovati naučili – výstavou!
Podvečer když na zem padá havraní svou perutí
a v zástupech lidu všady roste šum a pohnutí,
když najednou jako v báji čarodějův na povel
tma kol divem elektřiny v stříbrnou se mění běl
a proud vody supí vzhůru nad jiskřící fontánou:
tehdy i ty lípy staré mžikem v jasu zaplanou,
67
a s jich košů vlídně svítí na slovanských bratrů sjezd
bezpočetné lampy dolů, jako zlaté oči hvězd...
O čem asi oné chvíle přemítají stromy ty?
Jistě také, že svým šumem sdílí naše pocity,
jistě blahem zachvějou se ta jich prsa staletá,
když sokolské trubky signál výstavou se třepetá
a kdy v záři vodometu, který zdá se v oblak růst,
zahlaholí nenadále z tisícerých vůkol úst
„Moravo!“ a „Hej Slované!“ hymnou davů nadšenou,
kterým „Naprej!“ odpovídá jásající ozvěnou!
Hlučí to, jak příboj moře, duní, jako bouře hrom,
cítíš, kterak rozníceno srdce lidu tepe v tom,
co zde vkládá do svých retů: naděj, sílu, vzdor i hněv –
nikdy pokus neslyšela stará alej taký zpěv!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ale, kdo zde pod lipami zaslechl ho jednou z nás,
kdo jen jednou slzel tady, prodchnut kouzlem jeho krás,
– v tom už nikdy nepohasne ani na mžik jediný
vědomí, že všichni z téže pocházíme rodiny,
nýbrž navždy bude pláti v jeho duši horoucí
pravé, jasné pochopení pro náš úkol budoucí,
k jehož hvězdám hrdě pne se, cizím vztekem neschýlen
výš a výš té lípy naší společný a svatý kmen!
Ó, jen šumte, drahé stromy, našim hostům nad hlavou,
že k těm hvězdám o věk blíže povzlétli jsme výstavou,
68
vítejte je pohostinně přes domácí chýže práh,
radujte se jaře s nimi z naší práce, z našich snah –
nechať zří, jak po staletích sláva Čech se opět skví
před národy všeho světa – zlatým věncem vítězství!
Já, mé lípy, za té slávy, kterou vidím kolkolem,
přišel jsem k vám pouze proto, když jste naším symbolem,
abych bratrům, kteří vstali vlastní silou z rabských pout,
mohl ke cti s vašich korun aspoň haluz utrhnout...
1891.