Noví nájemníci.
Já opustil svou jizbu chudou –
dnes prvně v její obydlí
se mladý párek usídlí,
a dva tu lidé meškat budou.
Je malá, ani předsíň nemá,
však útulna jest jako klec
a stačila mi v nouzi přec –
jak nyní ale stačí dvěma?
On z lásky vzal si dívku chudou –
šla ráda ženou za něho,
má tkalce, muže hodného.
Když Pán Bůh dá – snad živi budou!
On sedat bude u své práce,
kde starosti je o chléb dost,
a ona řídit domácnost –
i půjde vše, jak na obrátce...
84
Jsou chudobni, a v jizbu chudou
co mohli víc, než lásku vnést?
Teď společným jich osud jest,
i nesmějí si stýskat nudou!
Nic nemají, než ruce pilné
a tuto skrýši domovem
jak ptáci hnízdo pod krovem –
zda štěstí zde k jich krbu přilne?
Jsou plni víry; v jizbu chudou
dnes přinesli si mládí květ;
zde bude příští jejich svět
a zde i snad jich rakve zbudou...
Však dnes jich naděj láska chrání,
a láska všecko přetrvá
i věk i žal – z ní teprva
jim vzejde pravé požehnání!
Jsou sami dva, a v jizbu chudou
se dívá k nim jen boží zrak...
Ó, najde-li se místa pak,
až za rok ze dvou – tři tam budou?
Dnes mají spor jen o polibky
a za rok vzdají nebi dík,
až přijde nový nájemník – –
a položí ho do kolíbky...
1892.
85