Společenská.
O štěstí my často sníme
ve dnech mladých života,
a kol sebe nehledíme,
co vše život troskotá;
duch náš tíhne v dalné říše,
kde šelestí věčný máj,
aniž vidí ve své pýše
vážný les pro vnadný háj.
Co se tužeb v ňadrech rodí,
dokud plá na lících květ
a nás jasná mysl vodí,
kouzelný budujíc svět!
coCo blažené budoucnosti
nesvěříme nadějí,
nepomníce v nadšenosti
sněhy sen že odvějí!
24
O, jak mnohý v bystrém letu
k pravdě se a kráse nes
a čím víc se dálil světů,
tím hloub do propasti kles;
mnohý věřiv lásky víru,
bodláčí tam ostré žil,
kdežto vzdav se duše míru
dříve k růžím símě sil!
Leč nač truchlit, nač se káti,
dokud mladý svítí den?
co nepevno, život zhatí
tak jak tak a vezme v plen;
bujará však mládí síla,
dochována v pravý čas
jako čarodějná víla
z travičky vykouzlí klas.
O štěstí my rádi sníme
a v svých snech si libujem,
ať po vidinách toužíme,
nebo vroucně milujem;
jsou to sny, však v budoucnosti
hořké dny snad osladí,
až čas trpkých zkušeností
bolem ňadra ohradí!
25