Píseň v písni.
Když Morfej ukolébá svět v mír a slastná snění, tu vstoupí k pěvci Musa a zve jej ku básnění; dá v ruce zlatou lyru a modrým kyne okem: a již se píseň hrne ze srdce mocným tokem! O písni! tys památka po lidstva Vesně zlaté, kdy člověk ještě v srdci čil bohův dechy svaté; kdy ve svobodě sladké plul v hladkém časův toku a neznal, co bol v srdci a slza viny v oku... [5] O písni! když tě zpívám, tak má se duše cítí, jak šťastný první člověk, kdy v ráji počal žíti.

Z jarního výsluní. Bylo – těšilo – bolelo – a přebolelo.
1. Pochyby.
Dokud byla děvčátko rád jsem si s ní hrával, když vyrostla v panenku rád jsem sám sedával. V samotě jsem přemýšlel, jak by krásné bylo, kdyby její srdéčko v mé se pohroužilo; kdyby v jeden srostlý kmen pro života chvíli – přemejšlím ach! přemejšlím... nepřichazím k cíli. Žel, že nemám odvahy vyznat ti svou lásku! Ach! snad budeš přeci má, můj zlatý obrázku! 6 Nemůže to pánbůh dát, bys nebyla mojí – – oh! kdo milý srdce žár, kdo mou bolest zhojí! 2. Čtverolístek.
Milá v modlicích svých knihách mnohé pěkné věci měla: obrázky a modlitbičky a čtverolist z jetelíčku. Prosil jsem ji, by mně z knihy na památku dárek dala, a ona mně v uzardění vzácný dala čtverolístek. Čtverolístku z jetelíčku, jak na tebe hledím často! Hledě myslím, mysle slzím, vždyť tvé listy ke mně mluví: „Já největší ze čtyř sester veliká jsem láska tvoje; druhý já a třetí velký touha po ní, žádost po ní. A já čtvrtý, ten nejmenší –( O mlč, lístku: – v ustrnutí srdce dí mně: Ty jsi naděj, že zvát budu milou svojí. 7 3. V den psáno, kdy milá šla s jiným k oltáři.
Ubohé ty srdce moje, viď, ty velkou bolest máš? Co vše dnes se v tobě děje, to ví jenom pánbůh náš! To ví jenom pánbůh náš, jak se šklebí hoře bledé na srdce, když milou jeho jiný k oltáři mu vede; to ví jenom pánbůh náš, jaké jsou to strašné boje, a pak ty, co v prsou pláčeš, chuďátko ty, srdce moje. 4. Útěcha.
To mě ještě v hoři těší, to mi dává úlevy, že milá pro jinou lásku sotva o mé lásce ví. Kdyby tu mou lásku znala, buď by se jí vysmála, neb by nad ní – jak si myslím – horké slzy zplakala. Nevím, co by srdce řeklo, kdyby se mu měla smát: vím však, že by hořem puklo, kdyby měla nad ním lkát. 8 5. Poupátko a růže.
Divný je to v světě běh, ach ty lásky bůže! mnohému se dostane nejkrásnější růže: slavík však, jenž pěl k ní zpěv srdce slastmi dmoucí, sám a sám, ach! lesinám lká své boly vroucí. Má milá má jiného, má děťátko malé, ó jak s ním se líbává v lásce neskonalé!..neskonalé!... na to hledě tajně já, radostí jsem plakal, až se srdce rozsmálo, a svět zas mne lákal. Hleděl jsem a myslil jsem, k nebi upnuv zraky: „Kdyby milá byla tvou a to dítko taky!“ Kdyby milá byla mou? – ráj se otevírá! kdyby dítko bylo mým – srdce blahem zmírá! Slavík já jsem zapěl zpěv ze srdce se dmoucí, po zpěvu zas vracím se k vám, mé boly vroucí; 9 smutný byl to pro mne běh, ach ty lásky bůže: že se nedostalo mně poupátka ni růže! 6. Na čápy.
Vítejte mně, staří druzi, rychloletí čápové! Aj, už opět nad údolím pne se nebe májové; modré, jako dvé těch očí, z kterých ráj mi svítíval, uo kterých jsem sobě posnit do údolí chodíval. Ach! ty časy vítr zavál jak se stromů svadlý květ, jenžto na výsluní milém neměl léta uvidět. Svadly květy, opadaly, a přec rád si vzpomínám na jasné dny mladé lásky, kdy letíte, čápi, k nám! 10

Immortelly.
I. I.
O můj anděli! Pojď, přiviň se již ke mně a strasť bude slastí, rájem smutná země; rájem smutná země, plesem bude lkání, pojď, vždyť mou jsi, vždyť já tvůj jsem do skonání! Nechť si osud na nás těžkou ruku složí, pod ochranou tvojí, pod ochranou boží, mramor prsa budou, blesky ruce moje ku zdrcení vzdorů, hrůzy, nepokoje! Modli se, o anděli můj, v tiché chvíli, ať jdu šťastně s tebou ku šťastnému cíli. Ruku v ruce s tebou, nechť i pouť daleká, mně ni sráz, ni propast duši nepoleká: tvéli dobré oko bude na mne zříti, tvéli dobré srdce pro mne bude bíti! Nechť již osud na nás těžkou ruku složí: věrné lásce nedá padnout láska boží. II. II.
Tu máš, milá, ruku, ruku staročeskou, ona tě povede každou světa stezkou, jakož otec dítě jediňátko drahé, bodláčím i trním ve krajiny blahé, ve krajiny blahé, kde den lásky svítí, kde nad rumem vášní míru chrám se třpytí. 11 Tu máš srdce, srdce české, vřelé vezdy, v němž se skvíš co perla nad nebeské hvězdy. Onoť bouř i hrůzu mnohou již prožilo, jako sirota dost hořkých slzí lilo – – – tu jsi se ho jako dobrá máť ujala: Vezmi si je, vezmi, vždyťs mu život dala. III. III.
O jen polož ruce své na mou těžkou hlavu, měkce setři s čela mi příštích dnův obavu a mým čakám požehnej, neb tvé požehnání, když se z čisté duše tvé na mou hlavu sklání, nese z mrákot duši mou k cíli velikému, jímž jsem tobě zasvěcen a národu svému. A na věrná prsa má polož hlavu svoji, oči k nebi pozvedni, bůh kde soudce stojí; sepni ručky zpanilé ku modlitbě vroucí, bůh by soudce vyvedl z pustin čaky mroucí národ, z jehož krve jsme, v zaslíbenou zemi, kde se volný rodí muž a ne otrok němý. IV. IV.
Zapadly ach! zapadly hvězdy mládí mého v nenasytné mohyly žití neblahého; věk již vážný činův ctných vryl mi v čelo vrásky, však i srdci přinesl věno zlaté lásky, lásky, kteréž osud sám dotknouti se bojí, neboť s mečem plamenným můj um při ní stojí! 12 Neníť růže láska má, ježto jarem zkvítá, aniž tichá lilie v stínu ňader skrytá; růže, lilje opadá – mé však lásky síla, byť i rukou studenou zkáza do mne bila, každý žití mého dech ostříhá i světí a na trůně citův kdys k nebi se mnou vzletí. V. V.
Panenko má zlatá, moje dobré dítě, srdce pořád šeptá: Dívko, miluji tě! Tak si šeptá v noci, tak si šeptá ve dne, i když v tísni prací růže snův mých bledne, a pořád si skládá písničku tu starou, písničku tu starou, ale věčně jarou. Říkávám já k srdci: Přej si úpokoje, vždyť to dobré srdce bude brzy tvoje – ale vzdorné srdce nedá velet sobě, rozboří mně prsa i zaletí k tobě: a já smuten sedím, pokoje postrádám... a tak pro potěchu písničku si skládám.

Gondoliery.
I. I.
O milý pojď, již čeká nás důvěrná gondola, v lagunách šero, nastal čas, kdy láska plápolá; 13 však víš, dvou srdcí ladný tluk že dlouhý dělil den; pojď, s lunou září hvězdic pluk, a lásky květe sen. Pojď! Toužím opět spočívat na ňadrech bouřivých a s okem v oku smíti ssát med medů ze rtů tvých; o pojď, jen pojď, ty zlý milý, již čeká gondola: již zve nás večer zpanilý, a láska plápolá! II. II.
Jak mílo zpěv zaznívá ti ze rtů, nymfo má, kdy večer vlna snivá si s bystrou loďkou hrá, kdy luna záslonami se v tichou vkrádá skrýš, kde pějíc nad vodami ty na mém lůně dlíš! Při zpěvu hlavu skláním na bílou šíji tvou a po ústech se sháním, z nichž tóny sladké jdou; a necítě víc sebe tě líbám jak med včela: tys hvězda, ježto s nebe mi v náruč přiletěla! 14 Jak sladce hlava dřímá na ňádrech, milá, tvých! z nich ucho tajně vnímá šept, hovor, sladký smích. Jsou moře hlava tvoje, jak pod hlavou se dmou, a v nich vil krásných roje si na mne sítě strou.

Při měsíčku.
Pod tím bezem při měsíčku stál jsem s ní tam jediný, do modrých jsem očí hleděl milované dívčiny. Hleděl jsem a celoval jsem roztouženou dívčinu... a měsíček tiše plynul přes tu naši krajinu.

Shledání.
SlastmiSlast mi duši rozesmála jako stín fialky květ, že bych dnes, tak u srdce mi, zulíbat chtěl celý svět! 15 Slast mi mocně taje v píseň... o čem zazpívat bych měl? Co jiného? – že jsem ji dnes opět jednou uviděl!

Jarní popěv.
Pod modrou skřivan oblohou píseň si šveholí, mílo je tak, tak teplo je v zeleném okolí. Vrcholky v sadě laškují s větříkem májovým, fialka též tam hlásí se dechem svým ambrovým. Šumný sad je dnes srdce mé, fialka lásky hlas: a když se skřivan rozpěje vítá zpěv lásku zas.

Na tom dost!
Kdykoliv jsem tebe viděl do snů stržen vždy jsem stál, jenom srdce šeptávalo: „Nejdi, hochu, nechoď dál! 16 K čemu bysi dále chodil? Co tu vidíš, na tom dost!“ Símě padlo, slunce hřálo, a strom lásky k nebi vzrost.

Rozžehnání.
Už je konec mezi námi, sladké snů mých potěšení! Už je konec mezi námi, mezi citův květinami uzrálo nám rozloučení. Moje láska byla krásná, jak myšlenka spadlá s nebe; co tmě dennice jest jasná, co hříšníku ruka spásná bylať moje víra v tebe. Ach! já stavěl na ní hrady blaženého živobytí, soudil bůh: a rajské vnady a naděje všecky všady v pláč se měly proměniti! Bolest dalas srdci mému místo lásky požehnání – – umřela jsi srdci mému, lásku dala jsi jinému... nuž, buď šťastná do skonání. 17 Nezná kletby láska moje: se smrtí se snoubíc ráda, s požehnáním ruce svoje, by bůh ušetřil tě boje, na tvou drahou hlavu skládá!

Přiletěla pěnice.
Přiletěla pěnice v jabloň na zahrádce, ach! že zas uletěla, zapěvši jen v krátce! Přiletěla myšlenka do srdéčka mého, zasedla jen chvilenku a již prchá z něho. O! kdy bych jen věděla, bloudíli kde v poli šla bych tam, vždyť po ní mne tolik srdce bolí; O! kdy bych jen věděla, že se toulá v lese, šla bych za ní: tak se mé srdce strachy třese; 18 O! kdy bych jen věděla, že se skrývá v zemi: vykopala bych si hrob – – neb tak teskno je mi!

Dumka.
Moje láska uhasla jako hvězda s nebe padnuvší v jezero přehluboké. Tamo na dně jezera hvězda o nebi sní, jako ta láska má o zašlých dnech.

Pěvcův odkaz.
Vykopal jsem v mechu lože hluboké, tam, kde jedle zavánějí vysoké; na to z ňader blažených jsem srdce vzal a do měkké jsem je země zakopal. Až noc přivine se k lesu májová 19 a s ním v milování sladkém rosu dá: rozevře se lože v mechu hluboké tam, kde jedle zavánějí vysoké, a košatá z hrobu vstane kalina, jejíž dech se z bílých květů vylina, líbezně se po hájině rozvlní a vše houští lásky tužbou naplní. A v kaliny bělokvěté objetí nový slavík z houštiny pak přiletí a tu lásky starou píseň bude pět, jíž se povždy kořit bude šírý svět! 20

Pozdravení pěvcovo.
Komu bůh dal k zpěvu sílu, vlast kdo slavit písní zná, ruku dej nám k ctnému dílu, jež nad hroby potrvá; byť i zkázy vichr divý v srdcích českých mrazil krev: národ dotud bude živý, dokud znít mu bude zpěv! Ptej se háje, ptej se kraje – srdce v teskném tlukotu, led a sníh kdy v slunci taje, kdo je volá k životu? Hoj slavíkův klokotání, skřivanův pod nebem ples smrti stíny pryč zahání, život vlévá v luh i les! [21] V prsou svých kdo skrýváš zpěvy, pravici dej věrnou nám, a života jaré zjevy vstoupí v spustlý vlasti chrám; boží štít zpěv pravý chrání pro blaho budoucích dob a národa požehnání někdy náš ověnčí hrob!

Šumí Labe.
Šumí Labe dolem, plání jasné slunce k němu zří, s květy hraje jitra vání, vlast se jako panna rdí: po hájích se zpěv rozlívá z kola lepotvárných vil, skalou hýbe píseň živá a duch proudí do všech žil. Na vrchu hrad dřímá starý dávné slávy zbledlý stín, hovořívá s Otakary, kdy sen padá v jezer klín; a kdy v světu luny bílé vodní lilje rozkvétá: o vlasti sen slavné, milé k jasným hvězdám zalétá. 22 Hučí řeky, šumí háje, pyšno pnou se čela hor, srdcem lásky peruť vlaje lásku dýše luh i bor; svadly – svadly věnce slávy, posud bdí však její duch: ode Sněžky do Šumavy věčný vlast mou střeže bůh!

Ráno na Řípu.
Stojí slunce v ranní kráse nad šedivou hlavou tvou, zlata záře rozlévá se budící se krajinou; ty jen pevně, Řípe milý, dřímáš dlouhý, dlouhý sen, ať se slunce k tobě schýlí, neb hrom hřímá ze mračen! Vážně stoje zabrán v snění, na den jasný vzpomínáš, na němž Čecha pokolení k tobě přišlo, Řípe náš: tenkrát slzou tě zkropilo slastí z oka kanoucí, když zpanilou zem zdravilo a v ní vlast svou budoucí. 23 Letěl čas a prapor slávy viděls v pláních českých vlát, viděls, mrak jak národ dáví a naň sype strašný pád; proto upads v těžké snění jako věrný vlasti syn, proto čekáš na vzbuzení, ďas až zdechne starých vin.

Společenská.
O štěstí my často sníme ve dnech mladých života, a kol sebe nehledíme, co vše život troskotá; duch náš tíhne v dalné říše, kde šelestí věčný máj, aniž vidí ve své pýše vážný les pro vnadný háj. Co se tužeb v ňadrech rodí, dokud plá na lících květ a nás jasná mysl vodí, kouzelný budujíc svět! coCo blažené budoucnosti nesvěříme nadějí, nepomníce v nadšenosti sněhy sen že odvějí! 24 O, jak mnohý v bystrém letu k pravdě se a kráse nes a čím víc se dálil světů, tím hloub do propasti kles; mnohý věřiv lásky víru, bodláčí tam ostré žil, kdežto vzdav se duše míru dříve k růžím símě sil! Leč nač truchlit, nač se káti, dokud mladý svítí den? co nepevno, život zhatí tak jak tak a vezme v plen; bujará však mládí síla, dochována v pravý čas jako čarodějná víla z travičky vykouzlí klas. O štěstí my rádi sníme a v svých snech si libujem, ať po vidinách toužíme, nebo vroucně milujem; jsou to sny, však v budoucnosti hořké dny snad osladí, až čas trpkých zkušeností bolem ňadra ohradí! 25

Zvony domácí.
Hlas váš, zvony domácí, jako bouře burácí, ježto duní za horami; všední z ňader prchá ruch, a nám k srdci mluví bůh, ukládaje žal i klamy. Jako zpěvem skřivánků probírá se ze spánku květorodá v poli vesna: hlasem vaším sladký cit ve srdce se loudí skryt, naděj v blaho budě ze sna. Věčná v blaho naděje! Kéž tvá peruť přivěje srdcím lidským klid i sílu; aby vášní horký jed a soběctví mrtvý led k spasnému se nedral dílu! Svolávejte, zvonové, vážní blaha věstcové, cnostná srdce v šik a řadu, aby slávy ratolest po ctném boji lidstva čest pravdě dala za ohradu! 26

Novoroční noc.
Letí, letí bez ustání nad životem přísný čas; co tu bylo, v hrob se sklání a víc nevrátí se zas! Vzhůru pohár, bratři milí: těm, kdož tu před námi byli, sláva budiž provolána, vděčná píseň zazpívána! (Bije zvon; mezi tím sbor duchů z povzdálí:)
Půlnoční rozmlouvá zvon, času hrob se otvírá: vetchý kmet se k věčnému spánku zvolna ubírá. Půlnoční doznívá zvon času hrob se zavírá. Hrob starého pojal kmeta, mladý den se snáší k nám. Do propasti s bídou světa! novéNové víře stavme chrám! Vzhůru pohár! V srdcí jasu zahlaholme sterem hlasů: Vzájemná co láska spojí, věčně jako slunce stojí! 27

Hoch vlastenec.
Když mne matka brávala po modlitbě na svůj klín, hladila i říkala: „Budeš vlasti věrný syn? Otec tvůj je švarný Čech, matka tvoje Češka je, pánbůh dej, ať z tebe něco vlasti uzraje!“ Říkával jsem: Matičko, doma jako ve škole učím se vystříhám vzdorů všech a svévole; jestli pánbůh léta dá, bude ze mne věrný Čech, jenž své vlasti sloužit bude v žalech, radostech!

Starý kozák.
Nad hvozdy tam nad černými sivý orel kráče: za večera u mohyly starý kozák pláče. „Hoj! tvé, synku, kosti mladé v zem se matku mění, a v mých starých prsou puká srdce v žalostnění. 28 Puká, hochu, v starých prsou, žádá jít si k tobě, by si s tebou, sokole můj, podřímalo v hrobě!“ Zvon v tom z dáli z monastýra „Anděl páně“ zvučí – kozák klekaje se modlí za synkovu duši.

Láska panny.
Jako rosa s nebe kane v kalich lilie uspané: tak i lásky manna sladká budoucího ráje matka ňadra panny porosí. V srdci zbudí máj ze spánku, a ve klidném druhdy stánku květův peřest zardívá se, a z jich lůna v svěží kráse svatý vstane k muži cit. Hoj! ty svatý cite panny, kradmo vzešlý z lásky manny, tobě zpěv, jenž v nebe žádá, do náručí pýchu skládá: vždyť ty snášíš nebe v svět. 29 Nebe snášíš štědrou rukou srdcím, jež pro sebe tlukou, a na křídlech milování, letíš s nimi do skonání, v tmavý ještě svítě hrob!

Matčino požehnání.
Vidím rád, kdy zamyslí se mladá matka s dítkem v klíně, ježto jí na sladkých prsech očka k sníčku zamhouřilo. Hledíc k dítku matka myslí: „Bože dobrý, bože milý, nechci by mně květla radost, ale dej, ať radost květe synáčkovi v živobytí. Až vyroste z něho chlapec, opatruj ho jak své oko, strasti trn by neporanil útlé tělo, útlou duši; mládenec až bude z něho, by ho vychovala láskaláska, vyhledej mu dobré srdce, v dobrého pro život muže; až dospěje v muže, dej mu lásku k cnosti, k pravdě, k bratrům uděl mu své požehnání, 30 aby kdys, až zavře oči, se mnou v modrých nebesích se shledal a na věky těšil synáček můj, bože milý!“

Májová vzpomínka.
Nevím, proč mi připadá máj tak jako dítě švitořící na klíně: „Máti, miluji tě!“ V máji aspoň vzpomínám, jak as matce bylo, když se její dobré oko v moje potopilo, a já vztáhna ručky, děl: „Jak tě mám rád, máti!“..máti!“... Muž jsem však tu zpomínku za svět nechci dáti.

V loubí.
Jaro dýše skrze loubí na mne svěží dechy své, květina se s květem snoubí rozvírajíc srdce mé; 31 na višni zpěv sedmihláska, ohlas z ráje, zaznívá, kam se díváš, boží láska všecko blahem ovívá. Růžový keř lístky splítá pod rozkvětlou jabloní, a ta v duchu dobu čítá, kdy jí růže zavoní. O přírodo, dobrá matko, štědrá blaha dárkyně, tehdy jen je srdci sladko, kdy se tobě přivine.

Při řece.
Aj! zlatokřídlá vážka se míhá nad hladinou, v níž shlížejí se rákos a leknín s pomněnkami. Hle, právě usedá si na blankyt nezabudky, a pokmit skvostných barev, třpytí se v jarním slunci. O zlatokřídlá vážko, mých vidin obrázečku, jen houpej se a houpej na modré na pomněnce, 32 a nad hladinou žití tvůj čilý pokmit mihej se v sluníčku a vůni pověčné obraznosti.

Na mezi.
Křepelka ukrytá v travičce u žita k slunci se dívá, pět peněz zpívá – – křepelka ukrytá. Skřivánek ve vejši ku své nejmilejší, sedící v poli, píseň šveholí – – skřivánek ve vejši. Srdce své otvírám, z něho cit rozbírám a slasť a tíseň uvíjím v píseň a v nebe pozírám.

Májový větříček.
Májový větříček březovím šustí, mrzutě táhnou pryč stínové pustí; 33 slunko se usmívá ve zlatém třpytu, země se rozplývá ve sladkém citu. Rákosí vlní se nad tmavou tůní, vážný les dýše kol mladistvou vůni: srdečko v ňadrech mi radostí bije, vše, co mu zemřelo, zase v něm žije ve zlatu slunečka v podletní kráse – takž i má obraznost rozzelená se.

Fialka.
Vyrostši v křovině fialka malá modroučkým očkem svým dívat se jala, jak s nebe sluníčko radostně svítí, a kolem ve trávě rozkvétá kvítí. 34 V radosti nečila, že sama chřadne, že lístek po lístku pomalu vadne. A v sladkém dívání a v sladkém snění zavzdychla, umřela. Po také smrti, ach! prahne mé chtění!

Nezabudky.
Pomněnky modré, lahůdky očí! Vy zakvítáte ve stinném houšti, jak lásky snové v života poušti; jak lásky snové srdce mladého, věrou ve štěstí ukájeného. Ach! všemovšem kvítky modré vám zvadnou – a v lidské srdce starosti padnou, starosti, žalosti a málo radostí! 35 Pomněnky modré, ve stinném proutí květouce lidem v života pouti, nedejte v stínech srdcím hynouti!

Prvosenka.
U stolku mi těsno. Slunce svítí venku, zabloudím do sadu, najdu prvosenku. Mezi svadlým listím pod křovinou stála, jarním úsměvem se na mne pousmála. Utrh jsem ji ve snu, přinesl ji domů, uložil ji v knihu, v knihu připsal k tomu: „Žlutá prvosenko s hlavou nakloněnou, ach ty mého žití kmitáš temnou změnou! 36 Uvadneš tu v knize, v knize žití mého, jako zvadla první láska srdce mého.“ Více nenapsal jsem, a již slza v oku!... a přec uplynulo tolik, tolik roků, co jsem uložil si v knihu srdce svého první prvosenku mládí radostného!

Vyschlá studánka.
Pod keřem šípku studánka vyschlá! Dobublal pramen, který ji živil, odkvětlo kvítí, jež kolem rostlo; jen vetché listí zaváté větrem v studánce leží s kamením tvrdým. – 37 Skřivan, jenž píval vodu studánky, odletěl jinam a zpívá jinde; veselá žnečka, jež se shlížela jako v zrcádku, v studánce jasné, jížto studánka dávala pochlad, v parnu ve letním, jdouc kol a pějíc jí si nevšímánevšímá. Smutný jest osud studánky vyschlé, tak jako pěvce, když vyschl pramen popěvů čerstvých v života vedru!

Podzimní píseň.
Když v jasné noci podzimní na hvězdný hledím svět: tu roztoužená duše má chce z prsou vyletět! 38 Tu v písni hledám oblevy. a hvězdy sejmou tíž, a píseň má i duše má, u věčnou táhnou říš.

Víla a matka.
Hrálo děcko u potoka, hrálo si, víla na ně pohlížela z rákosí. Přišla matka sem a děcko líbala, a víla se smutně na to dívala. Vzdychla si: „Ach! jak ta matka šťastná je!“... a zvolna se ubírala do háje.

Víla a jinoch.
Mezi kvítím v stínu háje, zpanilý co mladý máj, sladce dřímal jinoch pěkný, k spánku listy pěl mu háj. 39 Z zádubí tu krokem ptáka vznášela se k němu víla, v trávu zasedla si k němu, ret mu vroucně políbila, vlasy v hebké ručce hrála, plným hleděla naň okem, a pak vzhlednouc v modro nebe, v žalu zapěla hlubokém: „Oj! ty sladké chtění v srdci, jež jsi teď se probudilo, ty zas musíš mlknout, usnout, vždyť by hocha škoda bylo!“ Takto pěla, tiše vstala, změnila se v mladé ptáče, a to s dubu v bolné písni k procitlému junu pláče.

Večer u jezera.
Vrbovím se ku jezeru bílá luna probírá, na břehu ve stínův šeru panna hořem umírá. Panně vodník z tajné skrýše v oči patří zrosené a v nich vidí zmírat tiše srdce bolem skosené. 40 Dlouho hleděv zamyslil se, pak se vhroužil k ženě své, mlčky u ní položil se v měkké lože vlnové, políbil ji v čelo bílé, dítko k ňadrům přitulil, a jak dlouhá noční chvíle, o slzách a panně snil.

Zpěv vil nad vodami.
Po rozkvětlých stráních táhne sen, libodech růží v modro se vine, nám s půlnoci slastný vzchází den a květe slast, kam noha se šine; náš po vlnách pluje pestrý sbor v přeblahé píli luny ve svitu lásku kol šepotá luh i bor, země se tulí v náruč blankytu. Domovem nám jarní noci klín svorném u věnci skalin a strání, když si v řece s lunou hraje stín, a hvězdy hoří na modré báni; náš po vlnách pluje pestrý sbor, splítaje zpěvy sladkých ze citů, lásku kol šepotá luh i bor, a zpěvy linou k výši blankytu. 41 Královna víl: Májová noci, nes zpěvy mé, růžemi lásky ověnčené! větérku vonný, křídla jim dej, po šírých vlastech s nimi pospěj: ať kde se k srdcím bol temný sklání, vlídně zasejí slast milování... Májová noci, nes zpěvy mé, růžemi lásky ověnčené! Lahodu vdechni v kraj, písni má, svobodou sladkou vykojená, kouzlem ať její opřádá let snů lidských ňader příšerný svět; ticho, tichounce v svobodě blahé ku srdci srdce zasnubuj drahé, lahodu vdechni v kraj, písni má, svobodou sladkou vykojená. V olšině slavík na břehu dlí, ze stínu k řece toužebně zří, jak, svitem luny postříbřená, houpá nás slastí rozvlněna. Zapějte, druže, vesele k pouti... květ jaro stele, kudy nám plouti... ať se ze zpěvu, jenž zazvučí, slavík v olšině pět naučí. 42 Se zpěvem ku předu dále, od lesa k lučině, skále na vlnách zelených pluje náš sbor, kde štíty se modrají hor! Ku předu dále! Proud kolem cesty nám šumí, ze sna se zbouzejí chlumy, ve zpěvu radostném pluje náš sbor, kde štíty se modrají hor! Ku předu dále! Než přijde růžové ránoráno, v radosti buď dozpíváno, až v řece shlídne se omladlý denden, ve spánek nás skonejší sen. Ku předu dále!

Večer na moři.
Večer na moře se sklání; po hladině mlhové při snivém vln šepotání míru vlají duchové; koráb plove v slavné pýše, šera dech jej ovívá a s paluby plavců tiše večerní zpěv zaznívá. 43 „Panno krásná, paní moře; ježto na liliích dlíš, k tobě srdce u pokoře ve hvězdnatou spěje výš: ó shledni k nám s láskou svatou, kterou blažíš nebesa, sestup v duši, vděkem jatou, ať se s tebou rozplesá! Ó Marie! Tvá to vlaje láska moře hladinou, s lunouli si vlna hraje nad uspalou hlubinou; i když na černém hrom nebi s bleskem krutě zápolí, a na loď se propast šklebí, nad námi tvé oko bdí. Tys na zemi druhdy dlela v panny čisté postavě, a od nás jsi k nebi spěla k nesmrtelné oslavě: ujmi v lásce svých se synů, ujmi se nás, voláme, zbav nás děsné smrti stínů, ať pouť blaze skonáme!“ 44

Hvězda.
Kdys padla hvězda v jezero, kdež na dně ležel mládenec; hvězda mu padla na srdce: a jun se ze snův probudil. „O pověz, hvězdo nebeská, zda posud tak jest matný svět, zda posud jak já bolestí se zmítajíce lidé mrou?“ Nechápe hvězda mládence, vždyť spadla s nebes vysoka a odtamtud se země zdá jak zelený, malitký ráj, a pěkní lidé v ráji tom se zdají v růžích procházet a milovat jak holoubci. Bez odpovědi usnul hoch a hvězda snila o nebi.

Modlitba pod hvězdami.
Anděl lásky svaté vlá v modré vlasti zlatých hvězd, tam ach! povzleť, duše má, tam pro rány balzám jest; 45 výše a výš v ty světy, míru kde šumí květy: K hvězdám zlatým bol svůj zanes, duše má! Jak večerní z dáli zvon v spánek vkládá háj i luh, sladký s hůry vlaje tón, s matkou zemí mluví bůh; níže a níž snův dechy v Kanaán strou potěchy: slož v jich lůno bolův břímě, duše má.

V noci podzimní.
Zvoní hrana. – „Komu, matko, zvoní!?“ – „Už je po Andulce, už je po ní; smrt se dotkla bělounkého čela, a dušice k nebi odletěla!“ – „Za tou duší rád bych, matko, letěl, v blahou zemi nehasnoucích světel! Srdce stydne..“stydne...“ – „O zdraví dbej, synu, a měj v mysli jen strast maminčinu.“ – „Mám já v mysli jen Andulku svoji... když je po ní, veta po pokoji; bůh vzal radost, všudy děsné chlady: nechci žíti, půjdu v mrtvých řady.“ 46 „Až já umru, neplač pro mne, matko, smutno tady, a tam bude sladko; setři pot..pot... což nic jsi neslyšela, právě duše její zašuměla...“ Lampa kmitá, matka rubáš šije, chladné plátno horké slzy pije, a k hvězd kraji dušice dvě letí... a noc krásná tak, že musíš pěti!

Poslední prosba.
Až své kosti složím v hrobě, až mně zhasne světla den, tehdy, bože, vzletnu k tobě s touto vroucí prosbou jen: Dlouhý sen mi dej o vlasti, krátký jen o zpěvech mých, jak je zpívá v chvatu slasti národu květ po hájích. A v tom snění vínek spletu, na čelo jej vlasti dám, a tak v lůně jarních květů v hrobě blaze podřímám! 47

Velezpěv. Věnovaný J. L. Zvonařovi.
Zdráva budiž, naše matkomatka tónů, země česká, v lůně modrých hor, ježto zpěvem srdce miliónů volá v jeden blahý lásky sbor; kam pohledneš, všecko zpěvem dýše, skvělý palác i došková chýše, ve všech ňadrech stejný vlaje cit, lásky žár a blahé čaky svit. V zpěvu českém věčná leží síla, v něm se snoubí dávný s novým čas, i co v mraky budoucnost zakryla, věští srdci vážný jeho hlas; když se na hroby svých předků dívádívá, Čech si z plného rád srdce zpívá v duchu tuše, vlast že z popele časem vstane k slávě přeskvělé. [48] Zvuč, varyto, nad dávnými hroby, nad nimiž už hvozdy šelestí, ze tmy svolej zašlé, krásné doby, ve tmu zaklej vztek a neštěstí; zatluč na zem, Záboj ať nám vstane, korouhev ať slávy větrem vane, s varytem stůj na ní český lev: mužnost, síla, volnost – láska, zpěv! Zdráva budiž naše matka tónů, země česká v lůně modrých hor, ježto zpěvem srdce miliónů volá v jeden blahý lásky sbor; bratr bratru srdce otvírejme, mužně svobody a lásky dbejme a tasíce pádný světla meč, zpěvem vstupme v ctnou pro lidstvo seč!

K národu.
Dokud stará Šumava na svých prsou láme blesky, kdy nad vlastí Otakarů slunce mrak zatáhne běsský: slze s líci svadlých smej, národe, a víru měj! Dokud stíny Zábojů hvozdem českým nocí chodí, 49 dokud matek našich lůno zdravé české plémě rodí: národe, své slzy smej, naději v dny lepší měj! Pomni, svatá otců krev před božím je trůnem prosí, a že srdcím zkormouceným posud anděl spásu nosí: národe můj, slzy smej – v boží lásku víru měj! Dokud Šumava, stíny Zábojův, svatá otců krev u boha prosí: pánbůh tě neopustí, národe můj!

Noční duma.
Šumí řeka nočním dolem, dřímá bor i dřímá sad – na vrchu s měsícem bílým vede hovor starý hrad. Hoj, ty hrade, starče šedý, pohádko ty pověčná! zřímli k tobě, z hrobu vstává doba slávy báječná. 50 Řinčí zbraň, pochodně planou, oři půdu tepají, na železných křídlech letí hlahol k válce po kraji; z brány houf se řítí tryskem národ hájit v údolí – – Procitnu – a horkým bolem srdce v těle zabolí.

Slavnostní sbor.
Sbor mužův:
Hoj, synové krve české, v pevný, svatý sestupujte kruh, požehnání své nebeské, jež odpíral, zas nám dává bůh; svalen s hrobu našeho je kámen..kámen... duch národa mrákotou byv mámen, roveň orlu nad propastí vylétá: „Zdrávas, Slávo!“ mocně volá do světa! Sbor starcův:
O zpomeňte jasných duchů, v plesu, bratři rozmilí, již v oběti čistém ruchu v skály život vštípili; kosti jejich matka země třímá, duch však jejich sílu věčnou jímá, a jak otec dobrý k prsům se nám sklání: otvírejte srdce, neseť požehnání! 51 Hymnus mužův a starcův:
Vstup, o lásko ducha bohatýrů, v otevřené srdce národa, rozpal sílu v něm a v blaho víru, ať se žádné bouři nepodánepodá, vstup, o lásko našich bohatýrů, v drahé srdce svého národa! Sbor konečný mužův a jinochův:
Vzhůru, zpěve, rozletni se vzhůru po všech Slávy matky končinách, z věrných prsou bratrského kůru hlásej slávu v městech, v dědinách; od Šumavy do Urálu, ode Visly do Dunaje, i v hor Černých skalné kraje rozpni peruť ve zápalu: jako hlahol bojů dávných, jak hlas věstcův neúnavných slávu hřímej Slávův slavných!

Píseň svobody.
Letí, letí orel z vazby, v radosti volá: „Slyšte, skály v blízku, v dáli, kraje do kola i ty bouře na nebesku ve strašném svých hromů třesku: Volnáť peruť má! 52 Však jsem dlouho v tmavé vazbě trávil mladý věk, já svobodných, velkých orlů krevný potomek; drápy marně mříží třásly, darmo temnem oči hasly a srdce rval vztek. Tus ty, bouře, v smilování blesk mi seslala, zrezavělá mně jsi orlu pouta ztrhala, chasu, jež mne v pouta spřehla, zkázy požárem jsi zžehla a v prach ztrestala. Hoj! ty bouře, tys mi s duše sňala smrti sen, ty jsi nový rozsvítila žití mého den; srdce prsou div nezboří, cítíc, že své kosti složí orel svoboden!“ Letí, letí orel k mrakům s větrem v závody, při velebném hymnu bouře matky přírody velkým slovem bratrům hlásá, že se srdce jim otřásá, píseň svobody! 53

Matičce vlasti.
Má matičko, má matičko, ty krásná země česká! což ty v mé duši přebýváš jak myšlenka nebeská; jak myšlenka, již pánbůh sám, kdy světy ze tmy vzýval, v náručí lásky otcovské – v svatyni srdce skrýval. Kdy v slunce záři majové před mým se vznášíš okem: tu hruď se hrozí rozskočit přesladkým slastí stokem, a srdci v citů zápalu tak sladce jest, tak milo, jako by tisíc andělů veň bylo sestoupilo. Však jak by kouzlem dotknuta slast ve slzu mi taje: vždyť z krve svaté kvésti zřím tu lučiny, tu háje: to z krve té, jíž předkové tvé lůno pokropili, když duši z prsou vznešených pro tebe vypustili. 54 O! kdo jen sečte, matko má, těch rekův dávné doby, již z lásky k tobě veliké si časné stlali hroby, již, když už v prsou stydla krev, zrak zvedše k nebes báni, prosili se rtem zsinalým pro tebe požehnání. Prach z kostí jich snad větrové kams za hory odvály? čiČi jím kdes v divých pustinách obživly mrtvé skály? Ne, ruka boží z něho nám anděla vykouzlila, jenž mečem slávy chrání tě na věky, matko milá! O tisíc srdcí kdybych měl, v oběť bych ti je nesl a zrakem slastí ztopeným u nohou tvých bych klesl a zvolal bych: Z tvé náruči je smrt mně slast nebeská... o vezmi je, má matičko, ty krásná země česká! 55

Na děťátko při rakvi.
Umřela matička, zůstalo děťátko, tleskalo ručkama ubohé holátko. Tleskalo ručkama... ovšemtě neznalo, co mu vše matičkou na věky skonalo. Netleskej, netleskej, malinké děvčátko, neboť až vyrosteš – – Ubohé holátko!

Popěvek I.
Jako kvítí na louce roste, květe, opadává: tak i v srdci lidském láska roste, květe, zvadne, zetlí. – O těch kvítí krátkých dnů! O těch lásky krátkých snů! Když na lukách sněhy leží a nám na zbělelé hlavě leží trpké zkušenosti živobytí minulého: 56 oko tajnou slzou smáčí vystouplé až ze dna srdce dávné lásky obrázečky, ústa smutně šepotají v příští vlast i domov k nebi: Pokvěte tam opět kvítí, lásky v srdci omlazeném, pokvěte tam, pokvěte? Nebe nemá odpovědi, v srdci hlas však odpovídá sladký, vážný, tajný víry: Pokvěte zas, pokvěte!

Večerní modlitba mnichova.
O bože můj, v té poušti strastí bledých mi seschla tvář a bujný zmrtvěl duch, jak hvězda ztracená tam v moři mračen šedých můj tone um spjat u věčnosti kruh. Na staré věži sejček smutnou hude – smutnější pěje ach! mé srdce chudé. Můj život uschnul jak květina v poli, jíž v kalich z jara ostrý padl mráz... nad uschlou květinou přec skřivan zašveholí, kol mne však klene zblouzení se hráz; já neznal jara v ledné bloudě poušti, mně nikdy nepěl slavík v květném houští. 57 O bože můj, až v tichou lehnu zemi, a srdce bolem bíti ustane, až jarní dech potáhne haluzemi: zda slza která v můj hrob pokane? O dej jen to, vždyť srdce mé chce málo, vždyť hodno slzy, nebo láskou plálo!

Pochod Táborův.
Jedou polem v soumraku bratři Táborové, v předu bratr Žižka sám, za ním zástupové; a při vozů drnčení polní zpěv zaznívá, rozléhá se po kraji, jejž tma polo skrývá: „Nebe – příkrov Táborů, lože – země tvrdá, v stínu českých praporů mysl vládne hrdá; nám Táborům v zápětí táhne smrt a sláva, duše k nebi povzletí, bůh jí stánek dává. Vzhůru! palcát, sudlice! šikujme se v řady, v dýmu tuhé rvanice, nebes kynou sady: 58 s námi táhne pomsty bůh, zákon jeho slyšte a pokutu druh co druh, vrahům v lebky pište!“ Jedou polem v soumraku bratři Táborové, v předu bratr Žižka sám, za ním zástupové; drnkot vozů ztrácí se, polní zpěv doznívá, a kraj ztrnuv postrachem v čirou tmu se skrývá.

Večer v lese.
Na západě nebe hoří, v hrob se skládá bílý den, anděl na blankytném moři táhne na zem, roně sen; kol jezera čáp jen bloudí, pták se tulí v hnízda skryt, do srdce se touha loudí, u vlast hvězdnou dme se cit. Nebe bledne, luna vchází jako v lidské srdce bol, laň k ní hledí v tichém mlází, lesnatý kde dřímá dol; 59 z lůna lesa v čárném chvění zvonku hlahol zaznívá, zbožný hlas se při něm v pění vážných tónů rozplývá: „Na nebi plno zlatých hvězd, na zemi plno smutku, tu pro cit padá v srdce trest a v ducha kletba skutků; jen víry svatém ve prameni se prýští tvorům ukojení – zdrávas, Maria! Jak v proudu vratké neshody hle! člověk žitím plave, syn mní se býti svobody – a míč je vůle hravé; jen víry svaté v praoběti, duch pro blaho se pravé světí – zdrávas, Maria! Kdy tvůj se v západ skloní den a zásvit oka zhasne, ve skutek pestrý vzejde sen, a směs tmy v ráno jasné: Kdy ze studnice víry vroucí jsi sílu pil pro dny budoucí – zdrávas, Maria!“ 60 Dozněl popěv z lesa klínu, luna září v údolí, stříbrem stověkých modřínů polévajíc vrcholy; růževůně vzácná z mechu dýše, laň usnula ve mlází, kradmo prchá ze snů říše zástup lidských nesnází. S větve k větvi rosa kane, lesem táhne míru jih – sněte, oči uplakané, o růžových nadějích; snujte štěstí v luny svitu, žehnej vám je boží moc: a nad světem rajských citů jako máť stůj dobrá noc!

Stará věst.
Pluje koráb opuštěný šírou moře hladinou, zbortěny jsou jeho stěny, stěžně roztříštěny jsou. Míru přístav nekyne mu, neb on mrtvý mír sám jest – tuto často srdci svému v dlouhých nocích zpívám věst! 61

Za šera večerního.
Za šera večerního klonívám hlavu v dlaň a v temném rozjímání životu splácím daň. Za šera večerního sám v tiché světnici při hlase hodin přísném vidívám světici, jíž k hrobu dosvítila rozmarná umu zář, jež jak beránek dala svůj život na oltář, na oltář klamných blesků mé bujné hlavičky – ach! před sebou tu vidím ty bílé ručičky a mezi nimi křížek a kolem růženec a nad ledovým čelem z barvínku pletenec! A tak tu krásně leží s poklidem oběti. – Hoj! ďasi hlavy mojí, zde vaše prokletí! 62 Což pryč jste uletěli? Chci: dejte útěchu! Vy pryč – a srdce puká při trpkém výsměchu a dopuknout přec nechce, tak tuhé žití má – za šera večerního své hříchy rozjímá! – Jak rád bych pomodlil se, než nejde, nejde to: kde víry v blaho není, tam vzdorů naseto. – A tma se tiše krade mi v tichou světnici a svadlou tisknu ke rtům mladosti větvici. Ach! vnadné její lístky již dávno uvadly, a dávno drahé oči na věky zapadly; a dávno srdce krásné se rozsypalo v prach, za šera večerního jen na ně myslí vrah. 63 Hle, černá tma jde kolem, v peleši usnul had – mé horké čelo stydne... myšlenky, jděte spat!

Všední tragédie.
„Aj! jak jste, paní, bledá tak“ – jen tolik jsem k ní promluvil: a trpce „Ach!“ se usmála... i byla bledší ještě víc. I podal jsem jí pravici, již ona prudce potiskla... Já dál šel, ona nazpátek – pan manžel šel jí naproti.

Poslední návštěva.
Sňav bílé roucho s mrtvoly jsem v její tvář se zahleděl a ruce sepjav bezděky, jsem stanul pravdou přimrazen. Než vkročil jsem, ach, pro slzy jsem jedva cestu nalezl, když vkročil jsem – jak hořký los! – zaplakat nemoh, nemoh jsem. 64 Chtě modlitbou se posilnit, jsem slova její mátl si, a žití mého génius mi v útrob temnu zahřímal: Zříš tuto hlavu studenou, již někdys tolik miloval? Vlož ve svatyň své duše ji a života slyš zákony. Kdy krásy dítko zabloudí do všední lidí směsice: los jeho los je sirotka, jenž matku hledá v maceše; los jeho los je studánky, již příval blátem zanáší, los jeho los jest poupěte, jež oblézají červové. Cit dřímá v srdci lidí všech, však rána svit kdy pozdraví, tma hledá si jen novou vlast, kde otvírá se brána mu. Však krásy dítko na světě se tulí v háv své něžnosti a nezná hledat novou vlast zříc kolem chlad a cizinu... 65 Zda zříš tu hlavu studenou, již někdys tolik miloval? Kdo sečte vzácné perly slz, jež v bláto žití ronila? Kdo rozuměl těm srdce tlukům, jež v bědnu ňader klepaly, kdo myšlenky si v paměť složil, jež vznášely se z duše jí? Ba nikdo v šírém světa poli, i ty ne, jenž ses setkal s ní, jenž z lásky v zracích naleznuv ráj, jsi v nebe duše nevkročil. Klín pravdy zrodil slova pěvce: „Kdo všední, růží dochází, kdo vzácný, z trnův koruny ve dnův svých řadě na zemi!“ – To čelo bílé jako mramor, ten zvadlý v vlasech barvínek, ty oči v strasti zapadlé a v tvářích vážný mrtvých stín; tu blahost klidné věčnosti z úst němých ke mně mluvící: vše hledem jedním objal jsem a ukryl v duše perutích. 66 „Buď s bohem!“ zašept její ret, ret mrtvý k duši zkalené – já požehnal jsem křížem ji a přikryl rouchem mrtvolu.

Poslední immortella.
Do země té zahrabali až na konci hřbitova, až na konci v smutném koutě, a přec tvoje sladká duše lepší místo zasloužila. * * * V záři lampy, hlavou v ruce, s duchem v nivách AralunuAvalunu dlel jsem v milé světnici své a tys přišla, přisedla jsi a tvých očí vlídné nebe tázalo se srdce mého, co dělalo po den dlouhý, co jsme sebe neviděli? Dím já: „Báseň skládalo si a v té básni stojí psáno: V ráji ňader každé dívce zakvěte lilie lásky, a když přijde jinoch pravý s čarodějným lásky klíčem a rozevře srdéčko to: podá mu svou lilii 67 v dar pro kytku života.“ – Dím tak, vstanu a přivíjím hlavičku tvou k prsou tísni, ptám se: „Vykvétá lilie pro mne ve tvém srdéčku?“ Tiché ano zašeptla jsi a již plane políbení první na rtech trnoucích. – V stříbru luny kráčeli jsme..jsme... ruka v ruce..ruce... a máj voněl kol nás lásky lilií....lilií... * * * Padá sníh na růže pěvce; jako slunce rosu ranní pije život čaky jeho a do zraků blahem zňatých žene horké moky slzí, a v úrodu sladkých citův hází ledy, zhoubné ledy... Kdo nás rozved? Svět či osud, nebo stíny bludné zimy, vedravší se v jaro lásky? Sníh padá na růže pěvce! Bylas bledá, uplakána, kdy šel průvod na oddavky, za to ženich usmíval se.... kněž vás žehnal mrtvým slovem! 68 I já děsnou měl jsem svatbu: tobě zasnouben byl bídák, mému srdci žalu jedy. * * * Stínem s tvým ach! potkává se duch můj často na snů pouti; jednou chtěl ti k nohám hodit tvého srdce lilii... tu jsi děsně zavzlýkala, rukama jsi zalomila, očima jsi zaprosila, a já zase v ňadra schoval a tam vložil v bolů hloží zkrvavenou lilii. Ráno, když jsem probudil se, zvonili ti umíráčkem; bylas mrtva – modlil jsem se. * * * Do země tě zakopali až na konci v smutném koutě... vidíš, takto zplácí zlý svět, když mu srdce po vůli jest. Já však za ubohou lásku lepší hrob jsem připravil ti. Hrob ten s sebou v ňadrech nosím, vysypav jej pomněnkami a mrtvola duše tvojí v něm tak měkce uložena jako dítě v klínu matky. 69 A za šera, v svaté chvíli hlasem lyry probouzím ji a jak matka s dítkem drahým s ní se líbám, s ní se těším, až mé oko, dávno vyschlé, jarní lásky vláhou taje.

Bouře táhne nad Doubravou.
Bouře táhne nad Doubravou, vichr v dubech šumí – kdo té divné hře přírody, kdo jí porozumí? Osud táhne nad národy dle pověčné rady, jedněm vavřín v čelo tiskne, druhým kácí hrady. Národe můj! mezi tebou divný osud kráčí; žel, mužové kmene mého na mohylách pláčí! A přec v slzách hyne síla, matka všeho činu, vzdech vysouší prsa mužná a nemíří vinu. 70 Nechte ženám slzy, vzdechy, mužům práce sluší, tužte chutě k dílu tělo, v smělých čakách duši. Vězte: v černé spoustě mračen slunce nezahyne: hrob jen kope hlava matná, k činu ruce líné! – Bouře táhne nad Doubravou, vichr v dubech šumí – kdo té divné hře osudu, kdo jí porozumí?!

Poštovský.
Svítí měsíc po polích – tralá, hučí větřík v topolích – tralá; já nedbám pátku, neděle a troubím si jen vesele – tralá! Dusot koní, rachot kol – tralá, přehluší náš bídný bol – tralá, čiperná jízda nedá spát..spát... kdo žíti chce, ten nesmí stát – tralá! K čemu v kapse dukáty – tralá, když jsou čaky zaváty – tralá, kdo sedě v koutě mudruje, jen bídu zlatem kupuje – tralá! 71 Koncem jeden jak druhý – tralá, poláme si ostruhy – tralá, v radosti slaststrast je zakletá, a proto chutě do světa – tralá!

Gloria mundi.
Když já sedím při svém džbánu, tu sláva hlavou hne, že jak cedr na Libánu se duch můj v slunci pne; jeli večer, nic neškodí, mé slunce tenkrát plá, když po nebi hvězdy chodí, a sen s hlupáky hrá! Sny mé dávno uletěly, a lepší nastal los, tváře vínem se zarděly, a bledý zrudl nos, a když láska hrýže kosti při luny pochodni, já v žáru nadšenosti zazpívám národní: O slávo, slávo, tys mi dala, že nevím kudy z hospody, jsem věru, taks mne zpožehala, jak starý kapr bez vody; 72 ba s kaprem stejnou žízeň mám a proto stále nalévám – – o slávo, slávo, tys mně dala, že nevím kudy z hospody.

Sesuly se ideály.
Sesuly se ideály! Jak na rumech Salému kdys šedý seděl Jeremiáš; tak na troskách ideálů duch můj sedí, z minulosti spřádaje nit k budoucnosti. Nit se trhá...... Popelem svých ideálů posypej své snahy půdu, aby z ní ti vykvetli příští dnové živobytí; háj posekej libodyšný, v jehož stínech mladý duch se honíval kdy s pestrým nic, a nasázej štěpných stromův. Život tvůj nes plody zdravé, aby živ jsa také živil pro dny budoucí svůj lid.

Myšlenky večerní.
Rok vidím každý kvítí kvést, rok každý kvítí odkvétat 73 a k zemi klonit lodyhu – a já se k zemi nechýlím! Tu sedím v šeru sám a sám a slyším z dáli štěkat psa; on střeží pána svého dům, jak život lidský svědomí....svědomí... Co jsem? – O hvězdy večera, na hlavu mou se sesypte, já byl a nebyl, já chtěl být – má duše stín jest večera! Já chtěl! – Svá prsa rozvírám, a srdce mé v nich krvácí, a duch můj v potu umdlévá a píseň má jest bledý žal! – Mrak zastřel poklid večera, a jarní splývá deštíček: i já bych rád si zaplakal... však um vše slzy vysušil! –

Počasí.
Jaro rodí básníky, léto rodí muže, jeseň rodí kmety. Cože zbývá zimě? Led a sníh a naděje na jaro. 74 Jaro.
Nebe plno hvězd, země plná kvítí, duše plná myšlenek o nebi a zemi. Léto.
Slunce hoří na nebi; v polích zraje klasův plod, v duši z klidné rozvahy, jako motýl z klidné kukly, povzlétá čin zpanilý. Jeseň.
Hrozen vínem nalévá se, co noc dala jíní zemi, za dne v slunci rozplývá se. O vědomí skutkův dobrých jesti vínem lidské duši: všecky chlady minulosti v ducha jasnu rozplynou se. Zima.
V zemi stuhlé, pod sněhem k lístkům zrnko pracuje a vlásení kořen pouští. Skála mrazem puknuvši, v sněhu spoustě ohlédá se, vzdýchá: „Ještě nejde jaro“..jaro...“ a na prsou mrazův usne. 75

Dobrou noc!
Noc line tichá. Vše dřímá, jen v ňadrech láska dýchá. Poloslast, polobol v náručí mne houpají, klid a lad kol a kol drahém šumíc po kraji šeptají: Dobrou noc!

Cesta.
Vítr hučí v topolích, tma se hrne po polích, sova houká; kudy cesta, z každičkého háje, lesa hrůza kouká. Jedu dál, na suchém stromu svého ráje třesa.

Povzdechy.
Bože můj, bože můj, jaké máme časy: na polích nezrají, více plné klasy! 76 Máku dost, charpy dost heřmánku až bílo, žaludek kazí se, kdy chuť není v dílo. Bože můj, smutných jsme dočkali se časů, hrůza je dívat se na tu naši chasu; práce jí nevoní, nedbá si osení, o lásce zpívá si a přec se nežení. Jestli to půjde tak, budem asi míti na místě obilí samé plané kvítí! Myli to přečkáme, je mně synů líto: ubozí nebudou míti na chléb žito!

Podobenství.
Byl motýl, Vesny dítko; po kvítí báje lítal ve slunci obraznosti 77 a onde, onde sednul, med po květinkách ssaje. I přišel hoch se síťkou a motýla polapiv, mu křídla natahoval a studenou jehlici mu v srdce vpichl vřelé. A jaký výklad k podobě? kdo básník jest, si povzdechne, kdo kritik – čelo zkaboní.

Jistým kritikům.
Nepatří básník soudcům – on patří národu, a proto musí míti v svých činech svobodu. Dnes bujné strojí hody a zejtra hodí kost, svým sice pro zármutek, leč soudcům pro radost. Vždyť při tabuli dobré, hod musí mít i pes... nuž, páni recensenti, co vaše, každý sněz! 78

Život.
Všudy je blaho a všudy je mír, člověka v srdci jen stálý je vír. Z Charibdy klesaje v zpěněnou Scyllu, darmo pneš k nebesům hlas o posilu, na břehu kyne ti blažený klid, srdcem ti otřásá naděje cit, vlna pak vášní tě unáší v dáli, mizí dol májový, dospěješ skály, v které ti místečka pro kotvu není, – unaven upadneš v dusivé snění, takže jak orkánem uštvaný sob konečně klesneš rád v bezedný hrob!

Mračno.
Jest život lidský ptáka let, jenž z houští cílí k nebesům, kdo více váží tento svět, na vlnách proudu staví dům: ach! mezi dnem a večerem my plynem mračnu ve šerém. Červ hlodá vetchém na kmeni, kmen mrtvý dává žití mu, již uvaž vidy znamení a nevěř pychu vlastnímu: neb mezi dnem a večerem vždy plyneš mračnu ve šerém. 79 Věz: nikdo nebyl, být jen chtěl, a když se spotil v práci zlé na rozvalinách marných děl, rád k zemi schýlil kosti své: neb mezi dnem a večerem jen plynul mračnu ve šerém. Což jenom chtěním osud náš a jsoucnost jenom pohádka? Jest vůle světa satanáš, a smrt je bez tret pozlátka: neb mezi dnem a večerem, vždy plynem mračnu ve šerém. A bystrý ten náš ducha hrot, on míří! – Nuž kam míří? Kde kácíme se o překot jak bludní netopýři: neb mezi dnem a večerem, vždy plynem mračnu ve šerém.

Popěvek II. a III.
Dokud jsi, brachu, mlád, měj náhodu jen rád! kdyžKdyž šťastná pozavítá k tobě, jen přiviň upřímně ji k sobě, s ní těš se v sladkém objetíobjetí, než tobě lstivě uletí. 80 Ten divný žití čas co dal, to nedá zas. Kdo při všem mnoho rozumuje, na vetché lodi proudem pluje a ve starosti o život nepozná plavby ples a hod. Kdy tobě radost kyne, zrak sobě nezastírej a v hloubi umu nemudruj, vždyť v chladném stínu rozvahy nezraje slasti blahý plod; kdo vnuknutím se odváží spíš ostny losu zuráží, než kdo v rozumu studnici ždá pro temno nit vodicí.

Pod sosnou.
Pod sosnou sedě mechatou, jež zbyla z dávných lesův, se dívám v jarní modrotu, jak v zlatu slunce plyne. Nad hlavou ze sna šepotá mi sosna staré zvěsti, a oko na skřivanu tkví, jenž v podnebesí zpívá. 81 Jest divno srdci, divno tak, že bych hned zaplakal si, zda radostí či žalostí, to nevím uhodnouti. I já chtěl býti skřivanem a vlasti jaro přinest, však zpěvy větry roznesly, a jaro ještě není. Leč vítr v divém spěchu svém zapomněl lecco vzíti, a mnohý popěv z duše mé se v útlých ňadrech ujal. Snad proto srdci divno tak, že smál bych se a plakal, kdy hledím v jarní modrotu, jak v zlatu slunce tone.

Otázky.
Kam plyneš? vrch se tázal vody. – Kam plynu? – V náručí náhody. – Kam letíš? ptá se větru skála. – Chyť náhodu, by k slovu stála. – Proč tvrdá jsi? rce skále kvítí. – Snad nelze povždy měkkým býti. 82 Proč básníš? dí mi mudrc jeden. – – Snad náhodou jsem k tomu sveden. – Kam cílíš? podruhé se táže. – Ni čára mne ni bod neváže. – Co provedeš? dí dotaz třetí. – Snad utkvím lidem na paměti. – „Co pěvec mluvíš, milý brachu: jeť lidská paměť muška v prachu!“ 83

Jízda k milé.
Hučí vítr po šírém poli, listí po hrudách poskakuje, jede mládec na vraném konikoni, takto na mysli přemyšluje: Kdybys, milá, ze zlata byla a měla srdce démantové, kdybys skryta přede mnou byla v jeskyni, v hoře, přehluboké: kopal dnem bych, kopal bych nocí, až bych já tebe dokopal se, a modráčků z očí tvých jasných a z úst jahůdek nasytil se. Kdybys, milá, byla ten měsíc, co nadenad mnou táhne v průvodu hvězd, z buků, jedlí řebřík bych stesal, pro tebe k nebi vzhůru bych šel; [89] modru nebe tebe bych odňal, v náručí snes tě domů za stůl, pod obrazy posadil bych tě a dal ti vínek z rozmarýny.

Modlitbička.
O pane bože, mám tě rád, však Andulku mám radší, a kdybysi mně chtěl jí dát, dal bys mně dar nejdražší. Však mášli jiný úmysl, nuž dej jí aspoň štěstí, by její dobré srdéčko žal minul a bolesti. Leč kdybys mně ji přece dal, byl bysi nejhodnější, šel bych ti na pouť každý rok se svojí nejmilejší.

Komár.
Vykřikla jest Andulička u okénka v leknutí: šelma Jeník ze záhrobně políbil ji v mžiknutí. 90 „Co pak je ti?“ – matka ptá se – „snad tě vosa nepíchla?“ – – „Byl to komár“ – dí Andulka a úzkostně zavzdychla. „Čertův komár jedovatý! – měla jsi ho zahnati!“ matka točíc kolovratem jme se dceru kárati. Komár kýval pod okénkem, Andulky se strachům smál, ta se tiše vykradla ven... matka bručíc předla dál.

Pták čermák.
Květe mák v zahradě, květe mák červený: a tam se prochází a očkem k nám hází moje potěšení! Hoj! vlezu já za bez, za ten bez u plotu a jako ten ptáček, malinký čermáček, dám se do štěbotu. 91 A má milá přišla, ruku k srdci tiskla: „Hoj! ptáčku čermáčku, pověz hochu mému, že mne mladé srdce pořád táhne k němu!“ Neletěl čermáček, ale vylez – čermák, zlíbal potěšení, že se v roznícení zardělo jako mák. Jako mák v zahradě, jako mák červený: což nad ty, hubičky od sladké holčičky na světě nic není.

Pochybnosti.
Sedím za stolečkem, přemejšlím, domejšlím, co ta kukavice včera zakukala? Vozil jsem pšenici do panského dvora, zrovna nad úvozem, v habří zakukala! 92 Což, mám mladou hlavu, oči v ní jak uhly, nohy jen do kola, ruce k objímání! V neděli když na mši do kostela zajdu a jdu kolem děvčat: o mně šeptávají. Děvčat je na fůry, však jen jedna milá, jako slunce jedno na tom božím nebi; jedna jen mně milá pro modráčky v očích, pro maliny v ústech, pro upřímnost v srdci! Ondy o muzice jak se celá chvěla, když jsem bral ji k tanci kol útlého pásu; jak se zajíkala, jak se tiskla ke mně, div, že srdce v těle radostí nechytlo! – 93 Z pole až pojedu, a ženuška milá naproti mi půjde s klučinou na ruce: což to budou časy, samé posvícení, jak to jaro v poli veselé a zpěvné! Kluk rozpřáhne ručky, já ho k srdci stulím, a pak hupky! klisně vyhoupnu ho na hřbet; v jedné ruce synka, v druhé mladou žínku domů pojedeme po práci se těšit. – Sedím za stolečkem, přemejšlím, domejšlím, co ta kukavice včera zakukala? Či na svatbu blízkou, na svatbu s provodu, či na rozloučenou v habří zakukala! 94

Holoubek.
Zavrkal holoubek hluboko v lese, na jedli vysoko zaplakal si, že mu militka, zlá holubice, za sivým sokolem uletěla. Zavrkal holoubek vrkaje myslil: „Kdybysi, rozmilá, zlá holubice, chtěla, bych odletěl od tebe v dál za hory vysoké, za vody hluboké: poslechna věru bych uletěl v dál a na tě v myšlení daleko, hluboko srdéčko ubohé pochoval bych. Kdybysi, rozmilá, zlá holubice, chtěla, bych s sokolem v zápas se dal: s radostí věru, 95 před tvými zraky v krvi se váleje a v drápech sténaje dokonal bych. Ale tys, má milá, zlá holubice, nevěrně milého opustila, tys ani slovíčko, slovíčko sladké na rozžehnání nedala mu!“ – Nebyl to holoubek co takto vrkal: a byl to mládenec za čapkou s peřím, s peřím volavčím, po boku s nožem mysliveckým. Však není daleko od boku k srdci, po boku nůž jest a v srdci žalost: Hoj! nestůj, mládenče, v hlubokém lese o samotě: aby za rána vesnické panny 96 jdoucí na jahody nestrnuly, zbodané srdce nespatřily, nad tělem ruce nelomily; kvítím je lesním neposypaly, loveckým nožem hrobek pod jedlí nevykopaly, a tělo bílé s sbodaným srdcem nepochovaly a z modrých očí na památku mu nezaplakaly!

Výpověď z lásky.
Řekla mi panenka včera na jeteli, že už lásce naší odzvonili hrany. Ať si odzvonili, však mně štěstí zkvěte ještě u lepšího děvčeteděvčete, než ty jsi! 97 Celou noc jsem nespal, bouřilo to v hlavě..hlavě... a ta výpověď tvá – se skály byl kámen, kámen utržený, který padl v srdce a rozmačkal hrozně kvíteček mé lásky. – Nebudu již více zalévati kvítek kalnými slzami... beztohoť je po něm; avšak budu na tě do smrti žalovat, že cit sladké lásky nikdy víc nepoznáš!“

Svadla krása, svadla láska.
Květe jabloň pokraj háje, jitro ji rosí, kol jabloně chodívá laň v úval k rákosí, do proudu se dlouho dívá, jak as krásná je, poskočí si a odbíhá zase do háje. 98 Což se chodí ta laň dívat v jasno pramenu? Zkoumá snad, zda zalíbí se svému jelenu? Ach! mé oko jak ji spatří, slze uroní... byl čas, kde jsem krásná byla jak květ jabloní; tenkrát milý vroucně líbal ruměn s tváří mých, a med lásky se rozlíval v ňadrech blažených. Smutné stíny přiletěly s chladem podzimním, krásy květ pomalu svadl a ta láska s ním.

Nešťastná láska.
Seděla v komůrce, drala měkké peří: Ach! škoda panenky, která hochům věří; ach! škoda panenky, nastokráte škoda, když jí faleš jak červ květy srdce zhlodá! 99 „O falešná lásko, mame plný medu, na chvilku dáš radost – a na vždy dáš jedu. Co se těch modráčků modrá v šírém poli, tolik ach! bolestí mne v tom srdci bolí, a srdce do hrobu všecku radost skládá, bože můj, smiluj se umřela bych ráda!“ – Seděla v komůrce, měkké peří drala: z očí slzička jí za slzou se brala.

Lipový lístek.
Stála mezi olšemi lípa jako panna, k lípě ze vsi přiběhlo děvče, bledá růže. S lípy lístek utrhla, u potoka usedla 100 a do lístku jehlicí vypíchala slovíčko, stálé jako květ jabloně, tož slovíčko štěstí. Do vody list pustila a za listem mluvila: „Plyň, listečku, po vodě do dalekých krajů, snad tě někdo uloví, snad si tebe přečte. Budeli to mládenec, přines jemu radost, aby brzo milou svou vedl od oltáře. Budeli to panenka dej jí pánbůh štěstí, máli v srdci obrázek – aby družky spletly jí z rozmarýny věnce a hoch kroužek stříbrný a kněz štólu chystal. Budeli to nešťastník, nebo nešťastnice: nechť tě čtou a uvidí (a tím potěší se), 101 že i v kraji dalekém štěstí uplynulo jest a se více nevrátí, mně ubohé robě!“

Odpočinutí na mezi.
Vedli jsou dva vojáci mládce pouty sepnutého, jeden napřed, druhý vzadu..vzadu... na ručnicích s bodáky. Nechtěl mládec prolévat českou krev svou za cizáky, po svobodě zasteskniv tajně prchl a byl lapen. Šli polními cestami, nemluvili ani slova; první dýmal, třetí klel, druhý poutem smutně zvonil. Ušlí na mez usedli si vedle cesty v šírém poli, a mládenci s okovy dali místo mezi sebou. V tom naproti z osení skřivan k nebi rozletěl se, nad mládencem zakroužil si a zpíval si milou notu. 102 Mládec k němu zahleděv se, zahovořil smutným hlasem: „Hoj! ty synku svobody, skřivane ty kropenatý! tyTy si pěkně vylítneš vzhůru k slunci jarnímu a natáhneš hrdélko a zeleným zpíváš krajům:“ „Život můj jest veselí od rána až do večera – od večera zase přes noc! Ráno letím ke sluníčku, a ono mně křídla zlatí, a tu spolu povídáme o zemi a o nebesích. A když hovor dochází nám, dolů letím k osení a tu milou vyhledám si, a ve stínu zeleném zobkáme se jak holoubci a splítáme hnízdečko a při tom si povídáme, jak se spolu potěšíme, až bůh dítky nadělí. Pak zas k nebi zalítnu a své lásky z myšlenek skládám nové zpěvanky já svobody zlaté synek – skřivánek já kropenatý!“ 103 „Ty skřivánku, radost máš, ale na mé mladé srdce těžké sedly žalosti. Odvedli mne zlí vojáci od úst mákem květoucích, pouta dali na ruce a vedou mne v cizé město, tam pak dají kabátek, připnou k boku ostrou šavli a do vojny poženou mládce mladou cedit krev. Oj! pobrali mně svobodu a to moje mladé srdce povalili v žalosti.“ – Tak skřivánku v podnebesí naříkal si mládenec. Mladý voják uslyšev to, povzdychl si z hluboka a utřel si s oka slzu – – starý voják láhev vzal a z ní sobě notně přihnul. Vstali z meze vojáci, mládce mezi sebe vzali a šli opět polemi k cizímu za horou městu. První mlčel, druhý klel, mládec mezi nimi slzel... více pro svobodu zlatou než pro drahá, sladká ústa. 104

Dívka a slunce.
Stála dívka na poli, dívala se k slunci, až jí modré očičky přecházely slzmi. „Hoj! ty jarní sluníčko, ty daleko vidíš, vidíšli pak milého na dunajských polích? Bílý nosí kabátek a po boku šavli, a má oči modrounké jak to tvoje nebe, a má lásku horoucí jak to teplo tvoje! Zdrávli, hocha pozdravuj, že ho v srdci nosím jako vzácnou perličku; pakli ale krvácí z rány v bílém těle, pakli leží zabitý sám na šírém poli...“ Zajiklo se děvčátko – v srdéčko je pichlo – usedlo si na zemizemi, v zem se zahledělo. 105 Přes zlatou tvář slunéčka mrak se černý hrnul, a přes duši děvčátka strast černější mraku. A v krajinách dunajských ležel v šírém poli ve své krvi mladý hoch a vypouštěl čistou duši, s duší lásku překrásnou...

Život v poli.
Květe bílý jetel v poli, včelka kolem poletuje, bzučí a mu drobné věci o sestřičkách vypravuje; o maličkých sestrách v úlu, ježto hlad prý pořád mají, a pro které dobré včelky v polích sladký med sbírají. „Je ti kříž to s těmi dětmi....dětmi... než co na plat, krev jsou vlastní, jen dej bůh, ať trvají nám,“ – mluví včelka – „dnové šťastní. Když jest zima, neb když dešť se po krajině popohání, o, tu s nimi v tmavém úle máme zlost a namáhání. 106 Leč musíme věřit, doufat, že je šťastně vychováme, k práci dbalé, bohu milé, že z nich včely uděláme! – Ty jeteli, dej, příteli, trošec medu svému hosti, vždyť máš kvítky, také dítky a ty mají medu dosti.“ Jetel dobrý na to včele bílé kvítky rozevírá, ona tedy krůpky medu pro drobné své sestry sbírá... Med sebravši zabzučela jetelu své díky vroucí, a přes žita domů letí ve večerní záři skvoucí. Jetel, jak ji s očí ztratil, složil milé dítky svoje a k spánku je ukonejšiv, rozjímal ty věci dvoje: že to boží slunce dobré ano zemi jaro dává, jehož kvítí tisíceré s jeho zlatem si zahrává; 107 a že slunce v dobrotě své kvítkům dává medu sklady, by včeliček drobné sestry v úlech nepomřely hlady. Tak rozjímá bílý jetel, až mu sen se v oči vkrádá – a skřivan, jenž na mez sletěl, na zejtří si píseň skládá.

Všecko má své dobré časy.
Všecko má své dobré časy i to boží polní kvítí, když sluníčko opřádá je paprsků svých jarní sítí; když u vejši skřivánkové o lásce si povídají, a křepelka s křepelákem na mezích se scházívají. I ta láska chce mít mladost jako jaro polní kvítí, jako laně háj dubový, jak potápka bujné sítí. 108 Zbudíli se v ňadru láska, když zmeškalo mládí dobu, vadne srdce, až uvadne, až se s kostmi složí v hrobu.

Popěvky.
I. I.
Ta láska, ta láska, což je to divná věc; srdce hned jak hříbě skáče, hned zas jak sirotek pláče a v pláči a v smíchu je mu dobře přec! II. II.
Dokuds chlapec, uč se, dokuds jinoch, miluj, dokud muž jsi, pracuj, co stařec se modli: v tom celého světa mudrci se shodli. III. III.
Pomiluj nás, pane bože, a ustel nám měkčí lože: 109 Špatně spíme, málo jíme, dnem i nocí se pachtíme, a přes práci smutná chvíle v těžkém nám překáží díle, jiní tyjí z našich stolů a my hryžem kosti v bolu! 110

Dušičky.
„Vstávej, dítě, den nastává, do chrámu zve zvonů hlas.“ – ‚Kde jsou, otče, mé svíčičky?‘ „Tu jsou, vstávej, již je čas.“ Choré dítě s lože vstalo, s těží jen se obléklo a pak s otcem šlo do chrámu a k oltáři přikleklo. Mladý otec v slzách tone – dítě kol se rozhlédá a tulíc se k roditeli, hlas bojácně pozvédá: ‚Otče, otče, jak tu jasno, venku tma jak v soudný den!‘ – „Venku toť života obraz, jasno, krásno v nebi jen.“ 111 ‚Otče, slyš, jak s kůru pějí žáci píseň truchlivou.‘ – „Tak as dušiček z očistce prosby k pánubohu lnou.“ ‚Otče, což matičky naší v očistci je dušička?‘ – Otec v slzách: „Ach, ta hledí na nás jistě s nebíčka.“ Dítě dál se netázalo, svíčičku rozsvítilo a, když knůtek dohoříval, duši matky spatřilo. ‚Matko, matko, vem mě k sobě,‘ zaplakala sirota, ‚co tě v zemi zakopali všudy žal a tesknota!‘ „‚Ach! i mně je,‘“ matka vece, ‚„smutno v nebi bez tebe, popros boha, dítě drahé, aby vzal tě do nebe!‘“ ,Pane bože, vem mě k matce, z siroby mne vyprosti, bez matičky den celičký uplývá mi v žalosti; 112 Otec jinou hledá matku, nový žal mně nastane, pane bože, vem mou duši, k matičce mé kochané!( Dobrý pánbůh smiloval se, poslal smrti anděla, a sirotka truchlá duše matce v náruč letěla. V sladkém lásky obejmutí do nebe šly pospolu, – otec s stupňů dítě zvédal – – a již líbal mrtvolu.

Anička bledá.
Seděla Anička pod keřem růží, o dlaň si opřela hlavičku bledou, do trávy hleděla bolestným okem. Ústa Aničky nehovořila, a hovořilo a naříkalo jako ta pěnice nad sirým hnízdem 113 srdéčko její hluboko v ňadrech. Aničko bledá! Mne, tvé srdéčko spálila bolest jako mráz poupě útlé a mladé. O byl on krásný kvíteček lásky, když on zakvítal poprvé ve mně! O byl on krásný, však místo rosy život dadoucí kapaly na něj v bezesných nocích z kalných tvých očí slzy horoucí. Komu zakvítal kvíteček lásky: kvítek nepoznalnepoznal, nepomiloval, do srdce svého nevsadil si ho... kvítek povadna smutně opadal, Aničko bledá! A přišel druhý a hledal kvítek 114 by si jej vsadil v zahrádku srdce; a když tu viděl, že kvítek zvadl smutně v bolestech: zvlhly mu oči pro tebe bolem, a on odešel s pustinou v duši, Aničko bledá! A přišel třetí. A ten nevidí v srdéčko tvoje, Aničko bledá. A on povede k oltáři tebe se srdcem zvadlým, Aničko bledá. Káže tak život, ty chtíti musíš a bude zejtra svatba žalostná, Aničko bledá. Takto plakalo a naříkalo jako pěnice nad sirým hnízdem srdéčko její hluboko v ňadrechňadrech. 115 Já jsem ten druhý! Aničko bledá, tvoje hlavička padla hluboko do srdce mého. Já na ni nikdy nezapomenu, a když smrt přijde, rád jí dám život: tvou však hlavičku, památku na svět, vezmu si s sebou do modrých nebes, Aničko bledá!

Nebeklíč.
Vede vítr s chumelicí kol rybárny rejdy divé, v teplé u okna světnici čtou ve knize oči sivé, sivé oči, staré oči – a slza je při tom močí. Staruška čte v Nebeklíči pozvolna za řádkou řádku, v nichž o srdcí mladém chtíči, jak to bývá, na památku muž nebožtík písmo složil, když se už byl stáří dožil. 116 Na půl vybledlá ta slova staruška vždy čítá ráda, každé pro ni kouzlo chová, z leckterých si v duši skládá blažené sny starosti o bláhové mladosti. I. I.
Plavala májovým večerem mrtvola zeleným jezerem. Měsíček díval se s výšiny na bílé tělíčko dívčiny. Hladina měkkounce nesla ji, kde třtiny u břehu šeptají, Stulík kde korunky rozvíjí, nyje a vzdychaje k lilii. Mrtvola k rákosí připlula, na listí leknínu stanula. – V rákosí na člunu s udicí rybářík čekaje rybici, v noční té tišině májové v mysli si stavěl sny takové: 117 Předevšímpředevším chaloupku ve stínu u břehu při květu leknínu; u stolu ženušku rozmilou, mladičkou, upřímnou, zpanilou, veselou jak ptáček v olšoví věrnou a laskavou k mužovi. Obrázek její už v duši měl, nikdy však posud ho neviděl; myslí se ve snění pohroužil: po žínce bolestně zatoužil. Mrtvá tu s úsměvem ve tváři o loďku zavadí rybáři... strnuv hoch upouští udici, plachý zrak upíná k děvici: a když se srovnaly myšlenky, poznal v ní obrázek milenky. Vzal děvu studenou do člunu, posadil si ji svém na lůnu, volal a prosil a celoval, plakal a vzdychal a sliboval: 118 srdce se nemělo k tlukotu aniž hled zpanilý k životu. II. II.
Nemocná rybářka plakala. „Ach, co je hochovi?“ vzdychala, „Červená jeho tvář se bělí, smíchu víc nezná ni veselí.“ Dostala od kmotry návštěvu. „O kmotra, dejte mi úlevu! Dlouhý čas chlapec je přepadlý hyne mi jako květ uvadlý; v noci vždy opouští lože své, a ve dne jedva si podřimne; bůh ví, kde toulá se každou noc: o, kmotra, buďte mi na pomoc! Vy znáte kouzelné koření: pomozte pro Krista spasení!“ III. III.
Druhý den kmotřička v noční čas k nemocné rybářce přišla zas. 119 „Vím, kmotra, vím všeho příčinu, chlapec má v jezeře dívčinu. Já včera pod večer číhala, z olší se na oba dívala. V tom, kmotra, čáry jsou, věřte mi, vždyť pravá láska jen na zemi! Ráno však v rákosí zajedu, snad tajnost na světlo přivedu.“ – Třetí den kmotřička v poledne k posteli k rybářce přisedne. „Ach! bohu poručte synáčka, víla si zvolila miláčka! V rákosí ukryta na loďce ve dne jak mrtvá spí hluboce... Krásná je jak vodní lilie zvonec když v měsíčku rozvije; koho si vyvolí, zahyne, – víla pak v noci zas uplyne. Nesu však všemocné koření: to chlapci jistě dá spasení; 120 po tři dni na srdci noste je, ono pak mrtvolu zakleje.“ – IV. IV.
Když tři dni na srdci leželo, koření mrtvolu zaklelo: padlo ach! zapadlo v hlubiny bělostné tělíčko dívčiny, v zeleném hrobečku spočívá – – rybářík špatně však okřívá! Ba hyne jako květ povadlý a smrt se v oku mu zrcadlí! A než sníh napadal na pole, ploužil se podoben mrtvole; než zavál větříček májový, vili mu věneček routový. --- Vede vítr s chumelicí kol rybárny rejdy divé, v teplé u okna světnici čtou ve knize oči sivé, sivé oči, staré oči – a slza je při tom močí! 121 O! té lásky divné báje!... člověk by jim neuvěřil, kdyby za dnů svého máje nebyl hloubi jejich změřil; co tu v Nebeklíči stálo, věru, dost se v světě dálo. Napůl vybledlá ta slova jádro pravdy v sobě mají, každé v rouše bájky chová, co se oku v mládí tají: tož sny blahé starosti o blahové mladosti!

Pokuta za zrušený slib.
„Klep, klepy! otevř okno mi! hu, venku smutno, chladno mi!... což neslyšíš své milé hlas? Pojď, k lásce vábí noční čas!“ ,Hlas, co mne k oknu vybízí, to v pravdě hlas je pracizí: vždyť ženu mám a milou ne a s tou v komoře dřímám zde.( „V tvé řeči, hochu, plno chyb! Což zapomněls na lásky slib? Či pod křížem jsi tehdáž lhal, když jsi mně věrnost přísahal?“ 122 ,Však tomu už je sedm let, od těch dob mnohý svadl květ – a milá dávno umřela, co přísahu mou slyšela; dva lokte leží pod zemí; hrob posázel jsem růžemi a pláčem dost je zaléval než jinou za ženu jsem vzal.( „Jen přistup k oknu, rozmilý, ač tváře mé se zbělily, přec, když pohledneš na tvář mou, svou milou poznáš upřímnou. Nad hroby měsíc vychází, a ona pro tě přichází, přichází z hrobu potichu, by svému děla ženichu: Neměla matka pokoje, jí trnem bylo štěstí tvé, a jejím bolem pukl hrob – – já vstala živa dvojnásob.“ Jat hrůzou povstal s postele a kráčel k oknu nesměle; puch padá na něj hrobový, pot s čela kane ledový. 123 „O neboj se a přistup blíž..blíž... dej ruku! pročProč nic nemluvíš? vždyť jindys v ústa celoval, dokuds mne věrně miloval! Tyť posud hezký jsi a mlád! – víš, jaks mě loudil do zahrad pod ořech při mdlém měsíčku, o sladkou prose hubičku?“ ,O slitování, milá, měj a lásku mou víc nežádej; vždyť jinou já teď ženu mám a s tou mne spojil pánbůh sám.( „Nech ženy té a se mnou spěj, mámť já komůrku: líbou skrej, tam pěkně se ti bude spát – o lásce naší věčně zdát.“ ,O slitování, milá, měj a lásku mou víc nežádej; vždyť já též dítě, synka, mám a to v sirobě nenechám! Je švitorné to ptačátko a rozkvítá jak poupátko a vlásky má jak ze lníčku a jak med sladkou hubičku.( 124 „Jest času mého na krátko; nuž ukaž mi své ptačátko, neb nežli spustí kohouti, jest ve hrobě nám usnouti.“ Vzal dítko, zrudlé ve spánku jak ranní hvězda v červánku, pak postoupil a v okénce je ukázal své milence. Jak mrtvá dítě spatřila, ve zlém se chechtu šklebila i sáhla po něm ramenem a lála v smíchu šíleném: „Hoj! holoubátko hezké máš – – a ty víc naň než na mne dbáš? Tys pod křížem mi v hrdlo lhal, když věrnost jsi mně přísahal!! Tvůj hlas hahá! tak věrně zněl – a přec již hada v srdcis měl!! Však nyní musíš v slově stát: dnes ještě musíš v hrobě spát – a dítě nesmíš s sebou vzít! Pojď do kroku, musíme jít, je dlouhá pouť a krátký čas, havrani ždají na pospas!“ 125 V tom dvé se rukou zakmitlo, a okénko se rozlítlo, a sklo padalo cink cink cink, a rámec praskal řink řink řink; a mrtvá tělo natáhla a hnáty v náruč rozpřáhla, a kosti její chrastily, jak v okénko se chýlily. A otec ni se nepohnul, půl přimrazen a mrtev půl tisk v hrůze děcko k prsům svým, jež štkalo bolem dušeným, a mžik, byla by objala je mrtvá a je urvala – v tom zapěl kohout na střeše, ubohým živým k potěše, a mrtvá s okna kloní se a na záhrobeň svalí se, a celém jejím po těle jen zbyla trocha popele. I otec s děckem k zemi pad: jej uštval k smrti strachu had, a žena když se zbudila, divadlo strašné spatřila: 126 Tam leží otec s děckem svým – muž mrtvý s děckem zalknutým a upírá k ní bolný hled, jak by se loučil naposled.

Návštěva z hrobu.
Bije půlnoc. Klika cvakla – v bledé záři měsíce kráčí tichým, lehkým krokem bílý stín vdo stín světnice; ku kolébce v koutě míří, spící dítko pozvédá, líbá je a při tom pláče, že až srdce usedá. „Umřela jsem před úvodem, a sirota zůstala... není matky, jež by tebe měkkou rukou koupala; pojď, synáčku, do vodičky, již slzami zakalím, vykoupám tě, osuším tě, v peřinku tě zabalím.“ Voda, houba připravena – matka svlékla dítko své, do vany je položila na prádélko hebounké; 127 dítě oči otevírá, ručky k matce vztahuje, matka vodu na ně šplýchá a smutnou si notuje: „Moje zlatá, modrá očka, znáteli pak maminku? Pojďte, už vám přichystala bílou teplou peřinku; k srdci pěkně položí vás, mlékem svým vás napojí, byste sobě podřímala ve štěstí a pokoji.“ Sedla si a v zamyšlení podala prs milánku – a v tom za ní v bílém loži muž se zbudil ze spánku; spatřiv ženu v udivení, mněl, že bůh mu vrátil zas ji tak hořce oplakanou, a radostný zvedl hlas: ,Ženo, ženo, mám tě opět, pojď do mého náručí, slzy uschnou – a v mém srdci blaha květ zas vypučí!( – „Ustaň, muži“ – promluvil stín, „to tam štěstí z lásky dob – – co tam do něho bůh vložil – víc nevrátí tmavý hrob!“ 128 ,Lásce mojí neodolá ani hradba hrobová, bůh přísahu naši přijal, bůh ať nám ji zachová.( – „Nerouhej se božím soudům, klam ti myslí zachvívá, hle mé dítě, jak se k tobě jasným očkem usmívá! ,Co mi dítě! Tvoje srdce míti chci a musím mít, lepší boží zatracení než bez tebe žalem mřít!( – „Slova tvoje břitké nože!..nože!... svoji více nebudem, čas můj prchá, já odcházím za svým těžkým osudem!“ – Muž se nedal uchlácholit; v lásky touze přesmělé a v naděje bystrém chvatu vyskočil s své postele; rozpřáh náruč, by své ženě nový ustlal lásky klín – klika cvakla, jedna bila, mrtvolu opouštěl stín. 129

Javor.
I. I.
„Měj se dobře, má panenko, s bohem buď, za to, číms mně ublížila, bůh tě suď!“ Slzu utřel, kloboučkem si zatočil a do pole do šírého zabočil. V polích bloudil, v hlavě vzdory, v srdci žal, hořce na panenku zrádnou žaloval, k větrům volal: „Nechť můj mladý život má, kdo mně v srdce mír a zapomnění dá!“ Stojí vrba nad močálem v záhoří, kolem ní rákosí s větrem hovoří, při rákosí jak peřina měkký mech: tam, jak přišel, hocha ovál spánku dech. Byla noc před svatým Janem. Slavíci zpívali o závod lásku samici, přes osení, po rákosí šuměl sen – – mládec usnul, kouzlem noci skonejšen. Usnul, a slyš: divná šelesť ve proutí!... ach ne! neměl v stínu vrby usnouti! Hle, z dutiny vyšla panna bělostná, jako poupě v rozvinutí milostná. 130 Na rtech, očích s sladkým kouzlem úsměchu usedla si k mládencovi do mechu, bílou ručku na srdce mu vložila, medovým ho políbením zbudila. ,Černovlásku! pěkné oči otevři, Srdce sladkým lásky citům rozevři, já ti radost, já ti štěstí, všecko dám, brány lásky otevru ti: chtěj jen sám!( Ztrnuv bázní, zřel hoch na ni chvilenku: „Mělo srdce, mělo moje milenku, ta mně věrnost, svatou lásku slíbila a pak zradou mne až k smrti zranila.“ ,Neplač, hochu, neplač pro tu proradu, tisícerou dám já za ni náhradu!( „Dášli mně zapomenutí, mne si měj!“ ,Slovos dal, nuž na závazek ruku dej!( Ruku dal a propadnul tak mocem zlým: mladý život zvadnul slibem podaným; v jasných nocích víla s ním se líbala, k ránu javora mu postav dávala: nohy v kořen zrostly, tělo v kmen, ruce v větve, hlava, vlasy ve lupen, a tak javor ve dne dřímal, v noci žil, když jej hlásek víly vrby probudil. 131 II. II.
Léta přešla, javor dospěl v statný strom pod ochranou vrby víly bez pohrom... hle! tu jednou za pravého poledne bledá žena v chladu jeho usedne. „Ach! javore,“ zavzdychla si, „zelený, co rok nové oblíkáš ty lupeny, co rok v létě bůh ti dává nový květ: ó jak šťasten jsi, že neznáš lidských běd! Neznáš, kdy červ viny hryže, bolestí, ani dlouhých nocí bez snů neštěstí, když nám srdce v těle dusí viny had, když poslední kvítek naděje nám zvad. Ach! už stromek mého žití opadal, jak rez ostrý padl na něj z viny žal, havran nad ním smrti píseň křehotá, místo sladké mízy jed v něm kolotá. Věz, měla jsem, měla v mládí milého, srdce puká, když pomyslím na něho, byl by pro mne život, štěstí, nebe dal – – za svou lásku odměnu ach! špatnou vzal. Jiný přišel s hladší tváří, v ústech med, loudil, prosil, až bláhové srdce sved: první přišel a kloboučkem zatočil a do pole do šírého zabočil. 132 ,Měj se dobře, má panenko, s bohem buď, za to, číms mne ublížila, bůh tě suď!( Tak odešel a víc se již nevrátil... snad že v cizině si život ukrátil. A bůh soudil – přísně soudil vinu mou: zrádné ženě, choť zas platí zradou svou, a když bůh mně k potěšení děcko dal, za trest pokaždé mi zas je v nebe vzal. A ten, pro nějž hřešila jsem v chvíli zlé, dnem i nocí vrážel trny v srdce mé, bolest byla matkou mojí a pláč druh, aniž hrobu chce mi popřát soudce bůh.“ – Když tak javor ženu lkáti uslyšel, jak by bolest projela jej, šelestěl, jak v bolném nářku zavzněl její hlas, na dávno již zapomněný vzpomněl čas. V chvilce listí sežloutlo mu lítostí, z větví hlas třesoucí k ženě šelestí: „Neplač, milá, brzy přestane tvůj žal, já jsem, jenž tě druhdy tolik miloval. Jdi, má milá, a přijď opět k večeru, přines s sebou dobrou, ostrou sekeru, se vší silou podetni mé kořeny, umřít s tebou žádá si hoch milený. 133 Kmen můj mrtvý v noci dones v chýši svou, tesaři ti z něho rakev utešou, a v té rakvi dej se, milá, pochovat, v hrobě spolu budeme se milovat!“... A když slunce zacházelo za horu, přišla žena se sekerou k javoru: prask a prask! – a javor hlavu schýlil svou... ráz! – a pádem pohřbil ženu nešťastnou.

Mandát Luciperův.
I. I.
Kdys seděli jsou za mříží v zlé naději tři rytíři. Ach! zejtra měl je pasovat oprátkou lněnou kmotr kat. Dí první: Bratři, zle je, zle, jak zejtra se nám povede! Dí druhý: Zejtřek děsí vás? Čert za pačesy chopí nás. Bá! k čemu hloupé skučení? – dí třetí – vímť já spasení. 134 Po bábě umím čarovat, nemá se zejtra spotit kat! Já, bratři, čerta přivolám, jenž jednoho z nás zvolí sám: ten do pekla s ním musí jít – a druzí budou volnost mít. Zda chcete?..chcete?... – Jen ho přivolej čert jednoho si z nás již měj! kdoKdo z nás má jít, los rozhodni, jen dva když budem svobodni! – Čáry se statně povedly: než vězňové se ohledli, s kopytem milostpán tu stál a kostkami si v drápech hrál. – Zdar, páni, přeje vám pan ďas a spásu nese dvěma z vás. Jde na jisto, ne na klamy, račte si hodit kostkami; kdo nejméň ok si vyhodí, ten do pekla mě provodí. – 135 A nejméň ok nejmladší měl. Jak čert ten případ uviděl, kol pásu levicí ho vzal, a pravicí v zeď zabouchal. Stěna se v otvor rozpukla a chasa prchla prožluklá: dva do světa šli samý žert, s nejmladším letěl vzhůru čert. II. II.
– Zdaž, brachu, byls kdy pobožný? – ptal v letu se pan Dvourožný. ‚Já modlil se jen, když jsem krad, by pánbůh ráčil požehnatpožehnat.‘ – Čert nápadu se pousmál: a byli mžikem sto mil dál. – Zdaž rodiče jsi ctíval své, jim pomáhal, když bylo zle? – ‚Pomáhat, pane, těžko jest, když poznat je jsem neměl čest!’ Čert hladě bradu zas se smál: a byli skokem sto mil dál. 136 – Měls milou kdys, čis ženatý? =– ptál dál se huňáč rohatý. ‚Ach, ženu mám, a v tom je chlup, ta nepustí tak snadno lup!lup!‘ Na to čert víc se neusmál, a nežli byli sto mil dál, naproti zřeli letěti ženu na starém koštěti. Ač bystří byli v pouti své, přec nebylo lze vyhnout se. – „Aj, mužíčku, kam letíš, kam? mluv pravdu, ztrestám každý klam!“ – Jdi k šípku, babo, čert praví, já nesu si ho z šatlavyšatlavy. – „Hoj! starý kozle, k slovu stůj!“ – Jdi stranou, babo, on je můj! – „Co babo –? Mně je třicet let!“ – Jdi stranou, dokud zdráv ti hřbet! – „Však nedbám tvého já hluku!“ – Vari, na masť tě utluku! – 137 „Dej mužíčka mi, můj on jest!“ – Čert k odpovědi zvedl pěst, a dopáliv se, tak byl hlup, že s levé pustil vzácný lup, jenž na štěstí spad v mandele a zůstal zdráv svém na těle. Však čert a baba nahoře se rvali v šedé prostoře. On chytře urvav koště jí, je shodil k zemi v naději, že baba za ním poletí – však běda, ona v zápětí!....zápětí... za ohon se ho chytila a do pekla s ním pílila, kde čerti velcí i malí ctný párek s chechtem vítali, ba taký smích zněl ze všech sfér, že smíchy slzel Luciper. III. III.
Hoj! strašlivý jest v pekle soud! Kde plamenův nejprudší proud 138 s sykotem běsným se valí kol kovového úskalí, kde ston zní pekoucích se duší, že čert div nepozbude uší: tam nad výparem bezdných děr ke soudu sedá Luciper. Před trůnem s hrozném mlčení dlí čertův – kmetův skupení; před nimi v poutách – hrůza, strach! – náš ošálený úpí brach. Dí Luciper: „Nám z toho žal, žes babou obelstit se dal! Žes bídně proved rozkaz můj, propadá soudu život tvůj, by hanba byla smazána, jenž tebou peklu spáchána! Leč přítel řádu, trvám v něm a slyšet chci dřív kmetův sněm.“ – V kruh sestoupiv se, kmetův sbor rozpředl vážný rozhovor. 139 Za paragrafem paragraf probíral věnec bystrých hlav, však celý v pekle platný řád nedával rady pro ten pád. – Co počít? Rarach žaluje, – čert spravedliv vždy k čertu je! – – Tu povstal čert, jenž zrzavý byl od kopyta do hlavy. Byl na pohled to diplomat, snad chytřejší než z písma had. – ,Jsouť‘ – vece – ,věci na světě, jež ani čert nerozplete, a proto radím pro náš pád rozmnožit starý říše řád; kde zákon rady nepoví, tam paragraf se dá nový.( – Buď Zrzek naším řečníkem před přetemným panovníkem! – tak sněmovnou zněl jeden hlas – znáť říši on a vážný čas! – 140 Velebně Zrzek odkašlal a do dlouhé se řeči dal. Předkem sněmovnu přesvědčiv, že k čertu čert vždy spravedliv, dokázal, žeť rozmarný los, že kobrtne i chytrý kos, a že jsou věci na světě, jež ani čert nerozplete, zvlášť když v tom babec prsty má, že ani čert se nevyzná. – ,A proto( – dí – ,v tom prospěch jest, by bratra minul každý trest, by dále, říše zpanilá v poctivý spolek vstoupila po celém světě s babami; pak nepůjde se na klamy, a kde je nejist výsledek, tam přijde baba peklu vděk; co v žádném čertu nevězí, tím baba jistě zvítězí.( – 141 Tu zahřměl potlesk ze všech stran, že otřásal se pekla stan. Luciper zvolal: „Pravdu máš, neb ducha času bystře znáš. I já v tom vidím pekla čest, by minul čerta – posla trest. Nuž zhotoven buď mandát hned, jenž podmaní nám, bohdá, svět... jáť podpíšu jej v milosti a přidám pečeť s radostí. Zavolejte sem arcidrába: Nechť s bubnem říší naší jde a nový zákon zvěstuje: Kam nemůž čert, tam půjde baba!“

Zlatý ženich.
Já jsem zlatý ženich. na prsou mám řády, deset let a pět let byl jsem u armády. Dopadám na nohu, mám v ní starou kouli, ta mne posud pálí, když se mračna choulí. 142 Než to jen tak, – bolest v hlavě mé jest větší – dejte mně na vodku, chce se mi do řeči..řeči... A když budu v proudu, jen se hodně smějte, jenom do řeči mně nikdo neskákejte; neboť mám já šavli a tou znám rubati. – Což pak, nevíte už? chtěl jsem povídati? – „Že jsi míval bratra“ – Ba, už v hrobě hnije a černou krev z srdce červ mu v zemi pije! On mě lstivě ohnul o mé celé jmění... no to by mu, kmotři, bylo k odpuštění; však že mně odvedl milou nad vše dražší, to mi v nocích dlouhých posud pokoj plaší; 143 to mně srdcem trhá, to mi v mozku skáče, – – nu smějte se, smějte, sic se dám do pláče! * * * Miloval holoubek pěknou holubičku, přísahala k nebi: „Budu tvou, Jeníčku!“ „Ty jsi první líbal sladké moje líce, nebude je líbat nikdo jiný více.“ – radostíRadostí plakal jako hloupé dítě... když tě děvče hladí, hochu, napálí tě! – Což sklenička vyschla? Znova ji nalejte, jenom do řeči mně nikdo neskákejte! * * * „Poslyš, mladší bratře: bude vojna, bude, který z nás bojovat za císaře půjde?“ 144 „Mladší jsem, chci jíti, však dej slib mi jeden, že ostřehneš milou, až v boj budu veden. Co je v statku jmění vážím nevysoko, leč mou nejmilejší střez jak v hlavě oko. Chciť já krev svou prolit, chci se s Prusem bíti, jenom slib, že na mne nevstřeš zradných sítí, když se budu bíti za tě věrně v poli, slib, že věren budeš, staň se již co koli!“ – Slíbil hory, doly – o ten lhář! to hádě! „Zatratiž mne, bratře, když mne stihneš v zrádě. Ochráním ti milou, ochráním ti jmění.“ – Když pomyslím na to, žluč se ve mně pění; 145 Žluč se ve mně pění, a klokotem vaří – škoda každé slze, když se štěstí zmaří! * * * Zlatý ženich mlčí, najednou je krotký, soused dí k šenkýři: ,Nalejte mu vodky.( – „Nechte si svou vodku! ta žal neuhasí, když vám rozedrali srdce černí ďasi! Bolest je jak pára: pomalíčku schladne, promění se v kapky a zas dolů padne; do srdce vám spadne, půdu jeho smáčí, a nic nevzroste v něm než trn a bodláčí.“ – * * * ,Povídej jen dále! Víš, jak přišels domů...( – „Ticho, páni, ticho, je už dávno tomu! 146 Oči zapadly mi a hlava se bělá – jako hrob je smutná ta pohádka celá. Pohádka? – Ne, pravda, pravda je to živá: však to byla svatba jak vlk v poli divá. Přišel jsem k zahradě. Byla v ní má milá, dětské košiličky na slunci sušila. V srdci mně to bodlo, zachytím se hrušky – „Čí jsou košiličky?“ – – ,Naší jsou dcerušky.( Taks mně v slibu stála? – Ona zaplakala, mokré oči zvedla: ,Odpusť!( ke mně lkala. I mně oči zvlhly... Běžel jsem do lesa, proklínal tam sebe, proklínal nebesa. 147 Celou noc jsem bloudil v stínu temných stromů bez myšlenek v hlavě při rachotu hromů; v mokrý mech jsem padl a štkal jako dítě, až mně ze snů zbudil hajný na úsvitě. Byl to starý známý, pověděl mi všecko: bratříček mne zradil, jeho bylo děcko. Jmění moje pobral, když otec umíral, a já v hladu, žízni v boj se zaň ubíral; kol mé nejmilejší tajně pásma předl, až slib zapomněla, až ji k zrádě svedl; za stolem s ní sedal šťastně, v bázni boží, v prachu pěkně dadal – a já hlupák v hloží! – * * * 148 Večer šel jsem k bratru. Msta mně v prsou vřela a pot horký kapal s studeného čela. V komůrce svítili; já se k oknu kradu s pistolí pod pláštěm, v pomsty strašném hladu. Ó žíznil jsem, žíznil, po té krvi zrádné, natáhl kohoutek zticha k ráně pádné a zřel do komory... On tu s dcerkou klečí, modlitby s ní říká – milá pozdálečí; dítě k Ježíšku má očičky upjaté a k modlitbě spíná ručičky kulaté... Slza na pánvičku – – po ráně jest veta, s pistolí do studně a pak dál do světa! – * * * 149 Bloudil jsem pak, bloudil, až jsem do tmy přišel, ve tmě byl jsem dlouho nežli jsem z ní vyšel. Přišel jsem v dům krásný, všeho dost tam bylo, jenže celý den se nic tam nemluvilo. A tam přelili mě v samé ryzí zlato... a pak ženichem jsem stal se brzy na to. Na prsa mně dali tyto vzácné řády, že jsem věrně sloužil v bitvách u armády. A tam byl jsem dlouho... Pak jsem pokoj nedal, že bych nevěstu rád v světě sobě hledal. Řekli: ,Jsi ze zlata, můžeš, hochu, jíti( – Mohl jsem už leckdes řádné děvče míti; 150 ale ďasi vědí, co se se mnou děje, každá slíbí lásku a při tom se směje; a já nechci smíška, já chci věrné sliby, já chci míti ženu, která nemá chyby; radš ženichem zlatým do smrti zůstanu, než bych k oltáři ved tak leckterou pannu.“ * * * Odešel z hospody pod hvězdičky zlaté, v polích uložil se v lože větrem sváté, zahleděl se do hvězd až mu přešly oči – ach! jak divně osud mnohým srdcem točí! 151

Sen při pluhu.
Pot s čela utřev rukávem a zaraziv volečky, se o pluh pevně podepřel a zahleděl se před se. Na nebi slunce zářilo jak před tisíci lety, jak zlatý vladař v nádheře, jenž zemi pyšně míří. Sedláček svraštil čelo své a založiv si ruce na prsou prací zbouřených, hluboko zamyslil se. V tom za doubravou vyšel mrak tak malý jak loď v moři; však plyna nebes modrotou přec zakryl pyšné slunce. A vlídný, chladný jeho stín na horké čelo vložil rolníku klid a úlevu a skonejšil ho k spánku. A v spaní rolník divně snil. Mrak jako noc se rozpjal po celé číré obloze a hromův hučel rykem. 152 A z rachotu zahřímal hlas, jenž nožem v srdce vnikal: „Ne k sečení je kosa jen a k mlácení cep padný; ne k orání jen tvrdá pěst a prsa ku vzdýchání a život zaklet k starostem jak do syta dát dětem: i v selských prsou srdce jest a na dětili hledíš a pomníšli, co čeká jich, zda žalostí nepuká? Však v srdce každé zasil bůh tajemné k činům símě a déšťli přijde odvahy a víra v lepší časy, již posvětí křest krvavý: čin ze semena vzroste, a v plné klasy uzraje a potomstvu dá blaho.“ – Tak z rachotu hlas zahřímal a kosy zařinčely, a cepy kolem tepaly – – životy míhaly se. 153 Tak čin se konal spasení a tak byl šťastně skonán, že srdce blahem jásalo, zříc nové doby ráno. – V tom rolník ze sna vzbudil se a když se porozhledl, sypal se s mraku deštíček – ne blahodárná bouře. A děti přišly za otcem, on přivinul je k srdci a na hlavy jich kapaly mu s očí slzy těžké.

Mudrlant.
Odbila už půlnoc. Sedlák seděl v krčmě s hlavou v tvrdé dlani – s myšlenkami svými. Zbyl dnes u židáka, zapíjel dnes trudy, a v té šedé hlavě myšlenky se pletly. Za pecí židovka srdečně chrápala, a do svíčky hledě sedlák takto dumal: 154 „Hloupý jest ten život, nestojí za slovo; člověk když se zrodízrodí, hned nad sebou zpláče! A což ještě plakat. Lépe jest se smáti, kdyby jenom člověk neměl srdce v těle. To prožluklé srdce nechce dáti pokoj a ty jeho smutky nedají se zapit! – Odvedli mně chlapce: však byl jako svíčka a měl sílu v těle jako v mlází doubec. Srdce upřímné měl jako holubička a pro rozum věru! nemusil do světa. Ale páni vzkřiknou: ,Jenom dej, sedláče!( – a když dá peníze, vezmou ještě dítě! 155 Což ti dbají na to; nevědí co práce, jak na tvrdých dlaních pálí mozolové; nevědí, co dítě, duše papírové! nevědí, že člověk má to srdce v těle. Více nežli pálí mozoly na dlaních: pálí v selském srdci bolesti pro dítě; a když trefí koule dítě nám na vojně, pohodí je v jámu, pošlou kus papíru! Stará proplakala skoro rok pro chlapce, já neplakal v očích, ale slzel v srdci; a každá ta slza, co mi v něm ukápla, byla kapkou jedu v otevřenou ránu. 156 Dal jsem do pití se a propil jsem štěstí, starou zakopal jsem a okradl děti. A když vše propiju, adié, ty světe – jenom jestli v hrobě budu míti pokoj?! V prach se rozpadneme, to je pravda jistá, ale často v prachu vrtá červ života; a z červa se někdy divné tvory rodí a ti vedou život, to je pravda jistá. A proto má hlava záhy zšedivěla, že musela myslet a nemohla spáti!“ – Za humny svítalo. Sedlák seděl ještě za stolem ve krčmě s myšlenkami svými. 157 Hlavu v dlaň složenou před sebe se díval, svíčka dohořela – rozum nedohoří...

Vězeň.
Rohozecký zámek vidět na vše strany, sedí v něm muž mladý na kůl přikovaný. Když zavrznou dvéře, pokaždé se leká, neboť každou chvilku ortel smrti čeká. Zavrzly jsou dvéře, přišel otec starý – „Cos učinil, synku, že tě přikovali? Cos učinil, synku? Mluv pro Krista rány!“ – „„Vzal jsem, otče, kosu a šel jsem na pány. V lesích jsme se sešli, smrt jim přísahali, že nás s holí v ruce k práci zapřáhali; 158 sestry že šálili, bratry k vojně měli: v prsy jsme jim pomstu kosami vrýt chtěli. Nezkvětlo nám štěstí. Proto jsem ve věži, nešťastný můj osud v rukou božích leží; z konopí oprátku kat si na mne plete, s bohem, za mou duši jen se pomodlete!““ Zavrzaly jsou dvéře, matka k synu letí: třesoucí se rukou dělá kříž dítěti; na srdce ho tiskne ve zlém strastí davu a slzami smáčí bledou jeho hlavu. „Což jsi pozapomněl, synu můj, na matku?“ – „Vyššíť lásky matky statek je všech statků: 159 volnost, jež je lidu štítem nad vše hrady – za ni dávám všecko, i svůj život mladý.“ Za hodinu drábi matku odnášeli, synu černé vlasy za ten čas zbělely. Zavrzly jsou dvéře, celá vyděšena s dítkem na pravici přišla vězně žena. „Kam se podějeme bez tebe, o muži?!“ „„Dobrý bůh a život síly vaše ztuží.““ „Což to naše dítě, což to počne sobě?“ – „„Vychovej ho po mně až tlít budu v hrobě.““ „Dej mu požehnání –( Děcko zaplakalo, hoře nad bouř prudší mužem lomcovalo. 160 Jak lev trhal pouta, drahé k sobě vinul, a trojí proud slzí v jeden horký plynul. V prsou se mu tolik bolestí zlých shluklo, že na prsou drahých statné srdce puklo.

Epilog.
Já zpívám jen, že zpívat musím, a protiven mi každý vděk: bil Žižka se, že bít se musel, a já jsem Žižkův potomek! Já smáčím péro v srdce lidu a píšu v knihu života: a takž můj zpěv, jak zvykem bývá, se v záři citův nemotá. Však nechci lavřín, jenž rád zetlí, chci život prostý, bez ozdob a po vykonání ctných prací jen klidný ve vlasti chci hrob. 161 Připomenutí.
Dušičky. Zakládá se na pověsti, že dohořívající knot svíčičky jest duše milého nebožtíka, za nějž obětujeme. Nebeklíč. Název ten má modlitební kniha, již nejčastěji nalezneš u českých rolníků a neodcizených rodin měšťanských. Vzadu na prázdných listech bývá obyčejně zapsán rodokmen rodiny a někdy i jiné pamětihodné události. Pokuta za zrušený slib. Podkladem jest známá pověra od básníkův téměř všech národův vzdělaná, že těla, dlouhá léta v hrobě ležící čarováním mohou ven vyvedena býti. Porovnej Sušila 112. I modlitbou může se to státi, kteréhožto posledního způsobu použil Erben ve své „Svatební košili.“ Srovnej: Čas. čes. Mus. r. 1863, str. 9. Návštěva z hrobu. Zakládá se na pověře národní, že šestinedělka, jenž umřela před úvodem, navštěvuje z hrobu svého v noci děťátko své, při čemž je koupá, zavíjí a kojí. K tomu účeli kladou v některých krajinách českých v noci ke kolébce vanu s vodou a houbu. Návštěvy ty trvají jen v šestinedělí a kdo spatří šestinedělku, prý umře. Srovnej: „Pověry národní v Čechách“ od J. V. Houšky, Čas. čes. mus. r. 1853. Javor. Idea z národní pověry, že člověk čárami a zakletím proměněn může býti v zvířata, rostliny a neživé věci zakletím až do náhodného osvobození. S touto proměnou může býti i polovičná proměna spojena, v níž dělí se osoby o život s jinými tvory. O zeleném javoru viz Sušila 146 a v celku porovnej pověst o vrbě z Bydžovska, již vzdělal Erben. Konec srovnej s podáním Srbův o stromích sěnovitých (stínovitých). O kouzlech svatojanské noci přečti připomenutí Douchovo k překladu Svatojanské noci Shakespearovy. Zlatý ženich. Studie ze skutečného života. Poznal jsem jej před mnohými lety v údolí mezi Roztoky a Kladnem ve vsi o pouti. Zajisté že asi už dávno hnije. I Mudrlant je studie ze života. Vězeň; má podklad historický, viz Kroniku Turnovskou, uveřejněnou v Boleslavanu 1862.
162