Mudrlant.

Mudrlant.
Odbila už půlnoc. Sedlák seděl v krčmě s hlavou v tvrdé dlani – s myšlenkami svými. Zbyl dnes u židáka, zapíjel dnes trudy, a v té šedé hlavě myšlenky se pletly. Za pecí židovka srdečně chrápala, a do svíčky hledě sedlák takto dumal: 154 „Hloupý jest ten život, nestojí za slovo; člověk když se zrodízrodí, hned nad sebou zpláče! A což ještě plakat. Lépe jest se smáti, kdyby jenom člověk neměl srdce v těle. To prožluklé srdce nechce dáti pokoj a ty jeho smutky nedají se zapit! – Odvedli mně chlapce: však byl jako svíčka a měl sílu v těle jako v mlází doubec. Srdce upřímné měl jako holubička a pro rozum věru! nemusil do světa. Ale páni vzkřiknou: ,Jenom dej, sedláče!( – a když dá peníze, vezmou ještě dítě! 155 Což ti dbají na to; nevědí co práce, jak na tvrdých dlaních pálí mozolové; nevědí, co dítě, duše papírové! nevědí, že člověk má to srdce v těle. Více nežli pálí mozoly na dlaních: pálí v selském srdci bolesti pro dítě; a když trefí koule dítě nám na vojně, pohodí je v jámu, pošlou kus papíru! Stará proplakala skoro rok pro chlapce, já neplakal v očích, ale slzel v srdci; a každá ta slza, co mi v něm ukápla, byla kapkou jedu v otevřenou ránu. 156 Dal jsem do pití se a propil jsem štěstí, starou zakopal jsem a okradl děti. A když vše propiju, adié, ty světe – jenom jestli v hrobě budu míti pokoj?! V prach se rozpadneme, to je pravda jistá, ale často v prachu vrtá červ života; a z červa se někdy divné tvory rodí a ti vedou život, to je pravda jistá. A proto má hlava záhy zšedivěla, že musela myslet a nemohla spáti!“ – Za humny svítalo. Sedlák seděl ještě za stolem ve krčmě s myšlenkami svými. 157 Hlavu v dlaň složenou před sebe se díval, svíčka dohořela – rozum nedohoří...