Dušičky.

Dušičky.
„Vstávej, dítě, den nastává, do chrámu zve zvonů hlas.“ – ‚Kde jsou, otče, mé svíčičky?‘ „Tu jsou, vstávej, již je čas.“ Choré dítě s lože vstalo, s těží jen se obléklo a pak s otcem šlo do chrámu a k oltáři přikleklo. Mladý otec v slzách tone – dítě kol se rozhlédá a tulíc se k roditeli, hlas bojácně pozvédá: ‚Otče, otče, jak tu jasno, venku tma jak v soudný den!‘ – „Venku toť života obraz, jasno, krásno v nebi jen.“ 111 ‚Otče, slyš, jak s kůru pějí žáci píseň truchlivou.‘ – „Tak as dušiček z očistce prosby k pánubohu lnou.“ ‚Otče, což matičky naší v očistci je dušička?‘ – Otec v slzách: „Ach, ta hledí na nás jistě s nebíčka.“ Dítě dál se netázalo, svíčičku rozsvítilo a, když knůtek dohoříval, duši matky spatřilo. ‚Matko, matko, vem mě k sobě,‘ zaplakala sirota, ‚co tě v zemi zakopali všudy žal a tesknota!‘ „‚Ach! i mně je,‘“ matka vece, ‚„smutno v nebi bez tebe, popros boha, dítě drahé, aby vzal tě do nebe!‘“ ,Pane bože, vem mě k matce, z siroby mne vyprosti, bez matičky den celičký uplývá mi v žalosti; 112 Otec jinou hledá matku, nový žal mně nastane, pane bože, vem mou duši, k matičce mé kochané!( Dobrý pánbůh smiloval se, poslal smrti anděla, a sirotka truchlá duše matce v náruč letěla. V sladkém lásky obejmutí do nebe šly pospolu, – otec s stupňů dítě zvédal – – a již líbal mrtvolu.