Zlatý ženich.

Zlatý ženich.
Já jsem zlatý ženich. na prsou mám řády, deset let a pět let byl jsem u armády. Dopadám na nohu, mám v ní starou kouli, ta mne posud pálí, když se mračna choulí. 142 Než to jen tak, – bolest v hlavě mé jest větší – dejte mně na vodku, chce se mi do řeči..řeči... A když budu v proudu, jen se hodně smějte, jenom do řeči mně nikdo neskákejte; neboť mám já šavli a tou znám rubati. – Což pak, nevíte už? chtěl jsem povídati? – „Že jsi míval bratra“ – Ba, už v hrobě hnije a černou krev z srdce červ mu v zemi pije! On mě lstivě ohnul o mé celé jmění... no to by mu, kmotři, bylo k odpuštění; však že mně odvedl milou nad vše dražší, to mi v nocích dlouhých posud pokoj plaší; 143 to mně srdcem trhá, to mi v mozku skáče, – – nu smějte se, smějte, sic se dám do pláče! * * * Miloval holoubek pěknou holubičku, přísahala k nebi: „Budu tvou, Jeníčku!“ „Ty jsi první líbal sladké moje líce, nebude je líbat nikdo jiný více.“ – radostíRadostí plakal jako hloupé dítě... když tě děvče hladí, hochu, napálí tě! – Což sklenička vyschla? Znova ji nalejte, jenom do řeči mně nikdo neskákejte! * * * „Poslyš, mladší bratře: bude vojna, bude, který z nás bojovat za císaře půjde?“ 144 „Mladší jsem, chci jíti, však dej slib mi jeden, že ostřehneš milou, až v boj budu veden. Co je v statku jmění vážím nevysoko, leč mou nejmilejší střez jak v hlavě oko. Chciť já krev svou prolit, chci se s Prusem bíti, jenom slib, že na mne nevstřeš zradných sítí, když se budu bíti za tě věrně v poli, slib, že věren budeš, staň se již co koli!“ – Slíbil hory, doly – o ten lhář! to hádě! „Zatratiž mne, bratře, když mne stihneš v zrádě. Ochráním ti milou, ochráním ti jmění.“ – Když pomyslím na to, žluč se ve mně pění; 145 Žluč se ve mně pění, a klokotem vaří – škoda každé slze, když se štěstí zmaří! * * * Zlatý ženich mlčí, najednou je krotký, soused dí k šenkýři: ,Nalejte mu vodky.( – „Nechte si svou vodku! ta žal neuhasí, když vám rozedrali srdce černí ďasi! Bolest je jak pára: pomalíčku schladne, promění se v kapky a zas dolů padne; do srdce vám spadne, půdu jeho smáčí, a nic nevzroste v něm než trn a bodláčí.“ – * * * ,Povídej jen dále! Víš, jak přišels domů...( – „Ticho, páni, ticho, je už dávno tomu! 146 Oči zapadly mi a hlava se bělá – jako hrob je smutná ta pohádka celá. Pohádka? – Ne, pravda, pravda je to živá: však to byla svatba jak vlk v poli divá. Přišel jsem k zahradě. Byla v ní má milá, dětské košiličky na slunci sušila. V srdci mně to bodlo, zachytím se hrušky – „Čí jsou košiličky?“ – – ,Naší jsou dcerušky.( Taks mně v slibu stála? – Ona zaplakala, mokré oči zvedla: ,Odpusť!( ke mně lkala. I mně oči zvlhly... Běžel jsem do lesa, proklínal tam sebe, proklínal nebesa. 147 Celou noc jsem bloudil v stínu temných stromů bez myšlenek v hlavě při rachotu hromů; v mokrý mech jsem padl a štkal jako dítě, až mně ze snů zbudil hajný na úsvitě. Byl to starý známý, pověděl mi všecko: bratříček mne zradil, jeho bylo děcko. Jmění moje pobral, když otec umíral, a já v hladu, žízni v boj se zaň ubíral; kol mé nejmilejší tajně pásma předl, až slib zapomněla, až ji k zrádě svedl; za stolem s ní sedal šťastně, v bázni boží, v prachu pěkně dadal – a já hlupák v hloží! – * * * 148 Večer šel jsem k bratru. Msta mně v prsou vřela a pot horký kapal s studeného čela. V komůrce svítili; já se k oknu kradu s pistolí pod pláštěm, v pomsty strašném hladu. Ó žíznil jsem, žíznil, po té krvi zrádné, natáhl kohoutek zticha k ráně pádné a zřel do komory... On tu s dcerkou klečí, modlitby s ní říká – milá pozdálečí; dítě k Ježíšku má očičky upjaté a k modlitbě spíná ručičky kulaté... Slza na pánvičku – – po ráně jest veta, s pistolí do studně a pak dál do světa! – * * * 149 Bloudil jsem pak, bloudil, až jsem do tmy přišel, ve tmě byl jsem dlouho nežli jsem z ní vyšel. Přišel jsem v dům krásný, všeho dost tam bylo, jenže celý den se nic tam nemluvilo. A tam přelili mě v samé ryzí zlato... a pak ženichem jsem stal se brzy na to. Na prsa mně dali tyto vzácné řády, že jsem věrně sloužil v bitvách u armády. A tam byl jsem dlouho... Pak jsem pokoj nedal, že bych nevěstu rád v světě sobě hledal. Řekli: ,Jsi ze zlata, můžeš, hochu, jíti( – Mohl jsem už leckdes řádné děvče míti; 150 ale ďasi vědí, co se se mnou děje, každá slíbí lásku a při tom se směje; a já nechci smíška, já chci věrné sliby, já chci míti ženu, která nemá chyby; radš ženichem zlatým do smrti zůstanu, než bych k oltáři ved tak leckterou pannu.“ * * * Odešel z hospody pod hvězdičky zlaté, v polích uložil se v lože větrem sváté, zahleděl se do hvězd až mu přešly oči – ach! jak divně osud mnohým srdcem točí! 151