Holoubek.

Holoubek.
Zavrkal holoubek hluboko v lese, na jedli vysoko zaplakal si, že mu militka, zlá holubice, za sivým sokolem uletěla. Zavrkal holoubek vrkaje myslil: „Kdybysi, rozmilá, zlá holubice, chtěla, bych odletěl od tebe v dál za hory vysoké, za vody hluboké: poslechna věru bych uletěl v dál a na tě v myšlení daleko, hluboko srdéčko ubohé pochoval bych. Kdybysi, rozmilá, zlá holubice, chtěla, bych s sokolem v zápas se dal: s radostí věru, 95 před tvými zraky v krvi se váleje a v drápech sténaje dokonal bych. Ale tys, má milá, zlá holubice, nevěrně milého opustila, tys ani slovíčko, slovíčko sladké na rozžehnání nedala mu!“ – Nebyl to holoubek co takto vrkal: a byl to mládenec za čapkou s peřím, s peřím volavčím, po boku s nožem mysliveckým. Však není daleko od boku k srdci, po boku nůž jest a v srdci žalost: Hoj! nestůj, mládenče, v hlubokém lese o samotě: aby za rána vesnické panny 96 jdoucí na jahody nestrnuly, zbodané srdce nespatřily, nad tělem ruce nelomily; kvítím je lesním neposypaly, loveckým nožem hrobek pod jedlí nevykopaly, a tělo bílé s sbodaným srdcem nepochovaly a z modrých očí na památku mu nezaplakaly!