báseň bez názvu

Alois Vojtěch Šmilovský

I. I.
Kol ležel sníh na hlavách hor. Kde prudká hučí Otava a starý trůní Svatobor, a dumy skládá Šumava: jsem s vlastním srdcem hovor ved... Jak zapomnít na její vzhled, na milé duše záření, na sladké hlasu zavznění! Jak poupě bílé lilie rozvírá slunci kalich svůj, by ssálo z něho žití med: tak vinul se k ní pohled můj a v duši splýval citův vznět. – Aj, paní sladká, ňadra tvá zda v rytmu s tlukem srdce dmou se? Zda s úsměvem, jenž rtoma hrá, i v srdci lásky kouzla strou se? Až posud jako Svatobor jsem dřímal v kole sněžných hor, však spatřiv vás, jak sopka hořím, v zlých pochybnostech duši mořím. – [247] Jak noční v červnu blesknutí jest vaší ručky stisknutí! Oh, ručky nepustím už více, byť v hněvu se vám rdělo líce; vždyť krásný věru váš jest hněv, neb v sladký měně se úsměv, s úst letí v nové stisknutí! O, kéž by svědkův nebylo tu: půl žití dal bych za samotu a v citů vřelém vzplanutí bych přižehl vás k srdci svému....svému... Zdaž rozumíte zraku mému? Vy smutná jste? – Ach, vazba světa a dobrých srdcí sudba kletá na závod padá lásky vaší a luzné sny vám z duše plaší! Jak krásná jste i v zadumání, jak večer jarní při klekání! II. II.
Kdy večer scházel se a noc, nás v sadě svedla lásky moc. Kol olší řeka děsně hučí, však v srdcích slavík vesny zvučí. Chlad, tmavo – my však dlíme v ráji a sníme věčnou lásky báji, 248 a obětnice s láskou plamennou na prsou mých se ňadra její dmou, na listech mých rty její vřelé lnou! Pak hlavu na mých prsou skryla a povzdechujíc z hluboka, proud slzí roníc promluvila: „Nás propast dělí široká, a hřích jest láska má, jed slasť, jež ve mně hárá, ač hlasli neklamá, jenž přísně vůli kárá. O shasni, hvězdo, v tmavé vzešlá noci, mně spásy není, není, ach, pomoci!“ – Tak zakvílela v slzí proudu. A já se zachvěl jak osyky stín a měře slova její soudu, jsem pravdě vzpíral se, já podivín. Jest člověk, věru, podivínem i když ssá horký lásky dech... Jak laň se honí za svým stínem a po hře hlavu skládá v mech, by údy spánkem posilnila: tak duše má se unavila a dosoudivši v sny se skryla... Chlad, tmavo – a my dleli v ráji přes pochyb hryzot sníce lásky báji, a obětnice s láskou plamennou na prsou mých se ňadra její dmou, na ústech mých rty její vřelé lnou! 249 Neshasla hvězda, v tmavé vzešla noci, též plamen její prudčeji se vzňal, zdaž spásy nám jest, zdali nám pomoci se žádný z obou více nezeptal, a když se noc již k ránu klonila, se láska teprv s sadem loučila. III. III.
Pán přijel večer z cesty daleké, byl vesel, neb šly dobře obchody: kdy k spánku léhal lože na měkké, ptal paní se pln sladké lahody: „Rci, duše, zdaž se tobě stýskalo po celý čas ten, co jsem meškal v dáli? Věz, srdce mé po tobě vzdychalo a větrům, ježto k horám vály, jsem tisíc pro tě svěřil pozdravení!“ „Ach!“ – lkala paní v studném uzardění, jež muži kryla dobrá tma – „ach, byla pro mne chvíle zlá; jak růži, vadnoucí na rově, mně smutno bylo mladé vdově!“ – Jest dvanáct slyšet, neb na blízku věž. Pán usnul, avšak paní hryzla lež, jež nedala jí dlouho spáti – a teprv kdy záslonou vnikal den, se na skalené vkládal oči sen. 250 Muž vstana, k paní se obrátí a hledě v lásce chvíli na ni, dí: „Jak jsi krásná, moje paní!“ Pak s lože vstal a za svou prací šel; ve dveřích ještě k ní se zahleděl a vrátiv se ji poceloval v čelo, a oko slastí se mu rozslzelo! IV. IV.
Pod suchým listím fialky již květou, a čápi táhnou v teplé modrotě, zvůr oživen již konipáskův četou a háj odzpíval zimní mrákotě; s hor splákl sněhy vlažný vítr jarní, za pluhem k práci pějí mládci švarní. V komnatě zastřené na loži bílém dlí paní krásná, tiše rozjímá; ne těžko hádat, co myšlenek cílem, co její ňadra k žití rozdýmá. Již stůně dlouho. Poctivý muž její jí shání lékaře a snáší lík; dí každý lékař: „Mějte jen naději, jsem železný já smrti protivník! Až jaro přijde, paní bude lépe, dnes puls jsem spočet a ten hezky tepe.“ Leč naděj lékařův jest lichá vůně: ač puls jde lépe, paní přece stůně! 251 Mať přišla paní. Děla „Pane synu, vy snad mi nezazlíte pro pověru; smrt dopustíli bůh, mít nechci vinu nechť stará Háta navštíví mou dceru já věřím, pane, v její čáry mnohé, snad vrátí zdraví dceři mé ubohé!“ – A Háta přišla téhož dne večerem, přinesla divotvorné koření – když byla s paní sama v temnu šerem, k ní šeptmo vece: Nesu spasení!“ Vytáhši z ňader pěkný lístek bílý, jej paní dala... V lístku divné síly, kdy muž pak přisel, veselá jest paní a za čas dlouhý opět měla spaní. A k pánu praví Háta: „Pane, milý, jen lázně, věřte, paní dají síly. Do Teplic radím, tam ji odešlete a růže opět v líci jejím vzkvěte.“ – Pán lékařův se ptal; ti nereptali, ba za moudrý ten nápad schválili, a paní jela... V Teplicích čekaly dvě oči, jichžto pohled zpanilý vlil v ňadra její jarý život máje a znova vznítil zhaslou hvězdu ráje. V. V.
Jest život lidský divná pohádka, již děd za kamny vnukům vypravuje; 252 kus pravdy na něm a kus pozlátka, kde chybí, logiku tam vášeň nahražuje. – Jest v lázních krásno, neb tam pro zdraví dle chuti mívá člověk zábavy. Se procházeti, pilně píti vodu lze doma, leč to nepomůže; nad lík a vodu v síly těla shodu tam vlévá společenství bůže. – Při staré jedli, u skaliny v boru, muž s paní pohroužen stál do hovoru, a v rukou tiskna její ručky bílé o věčné lásky věčné mluvil síle. „Odejdi se mnou, ustrojím ti blaho... a nemuč lichým strachem svědomí; vším obsypu tě, co ti bude draho, – věř, váhaní tvé bídu nezlomí! Ty musíš jíti, nežilať jsi posud u všedním proudu, tonouc bez slasti: stůj o své vůli, slastný svítá osud! Já urval tě dnů všedních propasti a štěstím ovinu tvé bílé čelo: má na věky buď, tak to nebe chtělo!“ –,Ach, dobrý muž můj zhyne bolestí, kdy opustím jej, bídná zrádkyně; jak uvalit na srdce neštěstí, jež čisté lásky ke mně svatyně?! Jsem bídná tak, že hrůza duši zmítá, ach! vášně kletba do duše mně vryta!‘ – 253 „Že muže svého máš jen na paměti a nedbáš řádu vlastních pocitů! Či jako luna visíc v blankytu, chceš na zem, blaho své, jen věčně z dálky zřeti? Jest oběť pěkná, avšak málo blaží; cit, jenž jak rosa pole, život vlaží, kdy padá pro slabotu v povinnosti, jest kletbou žití – příkladů máš dosti!“ –,Drahý, nediv se, v mých ňadrech volá hlas. jenž umlká jen, aby znova káral zas; jsem bídná, zabřednuvši přehluboko, přec k hvězdě spásy zdvihám mdlé své oko.‘ – „Tys žena divná... Nuže, nezbývá mi než odejít a plahočit se v bolu; kdy pochyb proud má hučet mezi námi a láska mlčet – to nepůjdem spolu! Naposled zítra ještě spatřím tebe, co ze mne bude, věčné ví jen nebe!“ VI. VI.
Noc krutou na to krásná paní měla. Z počátku s očí řinul slzí proud, pak ve bolestech žalně zaúpěla, neb k cílí nespěl žádný umu soud. Ach! marno myslit – každý ducha blesk, jenž z pochyb mračen těžkých vyšlehl, než v slova uzrál, schvátil srdce stesk a útěchy kmit každý vášni podlehl. 254 O kruto, kruto, ptáčeti jak v hloží, kdy nechce v duši živou padnout sen, a člověk v noci, s bolem válče v loži, proklíná, jenž má zítra vzplanout, den; však krutší boj, kdy ve tvých leží rukou, buď život volit, s hořkou spjatý mukou a byť i v slzách ctnosti posvěcený; neb život, jejž svět vážně odsuzuje, jenž však, byť splýval jak po řece pěny, kdy z jara v horách sněhu tají sklady: dá srdci, co chce dle svobody vlastní; v němž utíkají lidé citem šťastní se světa kletbou v úkryt věčné vnady. Ctnost květina jen pravá, v zátiší kdy květe, kam zanesena z slunných proudův života; neb neblažívá v pravdě, nýbrž spíše hněte, kdy sází ji a pěstí citův prázdnota. Nevzejde mír, kde vášní bují moc – ach! paní krásná strašnou měla noc! Již dávno vyschnul horký slzí proud i ledový na čele uschnul pot, však nedospěl ku konci umu soud a hloubej vryl se v duši viny hrot; sen nepřicházel k duši umučené, ač v zoře hory rděly se růžené. Tu rázem paní s lože svého vstala a otevřevši ebenovou skřínku, v níž lásky mnohou měla upomínku, vzpod ukrytou v ní lahvičku vyňala. 255 Byl v láhvi prášek přejemný a bílý, zdaž jed či lék, jen paní sama ví, buď mdlému chtěla tělu dodat síly, neb rázem žal svůj v hrob skrýti tmavý. Ten prášek dala do sklenice vody a jak v ní rozpouští se, zírala; již rozplynul se... tu sklenici vody třesoucí rukou ke rtům zdvihala, již nápoj děsný k zsinalým rtům sklání....sklání... v tom ranní z blízké věže zní klekání tak líbezně, jak popěv skřivana zní kmetu, jenž po jaru churav touží, tak radostně jak zdaná ochrana, když národ vrazi jařmem tvrdým souží! I zachvěla se paní zpanilá a jako kouzlem jatajata, od retův sklenku vzdálila a poklekši, se modlila. Líc polila jí záře svatá, zrak obrátil se k nebesům, a v zbožně sladkém zapomnění bol její seřítil se v rum, a z duše prchlo hříšné chtění, a duch se vzpřímil v důvěře. V tom zaklepáno na dvéře, a nečekaje dovolení a slastí jedva dýše, do jizby vstoupil tiše muž její věrný. Na modlení když spatřil drahou ženu svou, 256 tu nedbav pláště pocestného ji sevřel do náručí svého a líbal v srdce překypění tu hlavu bledou, zpanilou. „Hleď, ženuško, tak se mi stýskalo, že nemoh jsem bez tebe být; dnem nocí srdce tebe hledalo: i přijel jsem tě domů vzít; rci, duše má, chceš se mnou jít?“ A jako dítě v smích rozplynouc sladký své ručky vine kolem šíje matky: tak v chvatu děckem paní zpanilá kol šíje muži ruce ovila a skryvši hlavu svou na prsa jeho, do pláče dala se usedavého, a strhši závoj, jenž kryl její vinu, vše vyznala mu... Muž neklnul jí v hrozné této době, leč v slzách zvolna přivinuv ji k sobě, děl: „Nevím nic víc o tvém hříšném činu; mé lásky slza, jenž tvé čelo kropí, u věčné zapomnění, co se stalo, stopí!“ – VII. VII.
Za hodinu poštovská trubka zněla, a paní s mužem z Teplic ujížděla. 257 Když kolem známého jí domu jeli, u okna muže ubledlého zřeli. On sebou trh – v tom slyšet střelnou ránu. Paní se k muži stulila, a třásla se, řeč ztratila, a než dojeli na stanici, mu v náručí zesnula v pánu. --- Jest kousek to jen života, co v mých jste verších četli, ne fantasie mrákota. Co přijde, povysvětlí tu divnou, již jsem zapěl, věst. Já muže znal: měl v těle čest a jímal srdce moje jednak pro libé mravy svoje, jednak pro vážné smýšlení o lidských srdcí spojení. Byl v čase našem divný host a leckdos smál se mu, však já v něm viděl řídkou ctnost a divil jsem se mu. On muž ten, jenž byl kochal paní a svým jenž povídáním mne přiměl k veršův těchto, psaní. I proklínal jen chvíli tu, kde v prudkém víru pocitů mu koule místo do čela do stropu zrádně vletěla. 258 Však v tom i divný osud měl, že drahná léta uplynula, než náhodou se dověděl, jak truchle paní zahynula. V něm láska zatím uvadla a mladá krev již vychladla; však trvalý v něm utkvěl žal, neb ženy více nepojal. – „Chtě zprva s srdcem paní hrát, jak peruť vlála mysli lehké, jsem počal zvolna hry se bát, uzřev, jak ženy srdce křehké u vřelém lásky vzplanutí i smělci úctu vynutí. Já navždy s ní se spojit chtěl, však u vášni jsem nevzpomněl, že vina každé zvrátí blaho; tak vše jsem ztratil, co mně bylo draho, jen pro život jsem získal naučení, že prudkost citu lidem bývá kletba, kdy společenství svatých řádův nedbá, kdy hráze trhá v bujném rozpěnění, ač v právo k tomu chybí jemu víra: onť v růžích rodí se a v trní zmírá!“ „Jsouť ovšem lidé a prý lidé šťastní, jimž netřeba jest zkušenosti vlastní; ti krásné tak a skvělé soudy snují, dle svojí míry všecko přistřihují, 259 a svět jim za to úcty snáší koše, že ctnostní jsou jen mravní ze rozkoše: však nezasvětila jich život ctnost, jíž máť jen práva trpká zkušenost.“ – Tak vážně skončiv k nebi zvedl oko, já v dumy duši tknutou vhroužil přehluboko....přehluboko... 260 OBSAH. Stránka I. Tři knihy zpěvů. Věnování3 Kniha první. Srdce. Píseň v písni5 Z jarního výsluní6 1. Pochyby6 2. Čtverolístek7 3. V den psáno, kdy milá šla s jiným k oltáři.8 4. Útěcha8 5. Poupátko a růže9 6. Na čapy10 Immortelly11 Gondoliery13 Při měsíčku15 Shledaní15 Jarní popěv16 Na tom dost16 Rozžehnání17 Přiletěla pěnice18 Dumka19 Pěvcův odkaz19 Kniha druhá. Příroda. Pozdravení pěvcovo21 Šumí Labe22 Ráno na Řípu23 Společenská24 Stránka Zvuky domácí26 Novoroční noc27 Hoch vlastenec28 Starý kozák28 Láska pany29 Matčino požehnání30 Májová vzpomínka31 V loubí31 Při řece32 Na mezi33 Májový větříček33 Fialka34 Nezabudky35 Prvosenka36 Vyschlá studánka37 Podzimní píseň38 Víla a matka39 Víla a jinoch39 Večer u Jezera40 Zpěv vil nad vodami41 Večer na moři43 Hvězda45 Modlitba pod hvězdami45 V noci podzimní46 Poslední prosba47 Kniha třetí. Život. Velezpěv48 K národu49 Noční duma50 Slavnostní sbor51 Píseň svobody52 [261] Matičce vlasti54 Na děťátko při rakvi56 Popěvek I56 Večerní modlitba mnichova57 Pochod Táborův58 Večer v lese59 Stará věst61 Za šera večerního62 Všední tragedie64 Poslední návštěva64 Poslední imniortella67 Bouře táhne nad Doubravou70 Poštovský71 Gloria mundy72 Sesuli se ideály73 Myšlenky večerní73 Počasí74 Dobrou noc.76 Cesta.76 Povzdechy.76 Podobenství77 Jistým kritikům78 Život79 Mračno79 Popěvek II. a III80 Pod sosnou81 Otázky82
II. Plané růže. Předhovor97 Částka první. Jízda k milé89 Modlitbička90 Komár90 Pták Čermák91 Pochybnosti.92 Holoubek95 Výpověď z lásky97 Švadla krása, švadla láska98 Nešťastná láska99 Lipový lístek100 Odpočinutí na mezi102 Dívka a slunce105 Život v poli106 Všecko má své dobré časy108 Popěvky109 Částka druhá Dušičky111 Anička bledá113 Nebeklíč116 Pokuta za zrušený slib122 Návštěva z hrobu127 Javor130 Mandát Luciperův134 Zlatý ženich142 Sen při pluhu152 Mudrlant154 Vězeň158 Epilog161 III. Různé skladby. Vyznání165 Pohřeb na Kaňku168 Pijanovo dědictví174 Básník král179 Jeptiška182 Švanda dudák186 Přípitek192 IV. Víla polabská195 V. List z knihy srdce245
[262] Poznámka. Od následujících skladatelů byly tyto z Básní komponovány:
L. Procházka. Modlitba pod hvězdami, podložena adagiu z jedné sonáty Beethovenovy. Tištěno t „Kytici“. Bendi Karel. Zpěv vil nad vodami. Hudba pro ženský sbor a solo s prův. piana. Vydáno Em. Starým a spol. Jeptiška. Balada pro sbor a solo. Rukopis. Benoni Julius. Starý kozák. Píseň s prův. piana. Rukop., majetek básníkův. Bergmann J. A. Pijanovo dědictví, sola a sbory s prův. piana. Tištěno o sobě. Měchura L. E. Večer v lese. Mužský sbor s barytonovým solem a se zvony. Rukop., majetek dědicův skladatelových. Poštovský, Komár, Pták Čermák. Tři žertovné sbory smíšené se soly. Rukop., majetek básníkův. Pohřeb na Kaňku. Kantáta pro veliký orchestr, dávána poprvé v Praze v koncertu „Uměl. Besedy“ 22. března 1868 a pak v Klatovech. Nachází se v hudebním archivu „Uměl. Besedy“. Majetek dědicův skladatelových. Slavík Karel v Těšíně ve Slezsku složil s průvodem piana písně nazvané: Útěcha, Poupátko a růže, I. gondpliera, Při měsíčku, Shledání, Dumka, Na děťátko při rakvi, Vila a matka, Poslední prosba. Vesměs v rukopisu, vyjma „Při měsíčku“, jež vyšla co příloha k Melišovu „Daliboru“. Originály má básník. Víla a jinoch složeno co solový čtverozpév mužský; Šumí Labe a Ráno na Řípu složeny co mužské sbory. Veit I. V. složil Pozdravení pěvcovo. Vytištěno v I. dílu „Záboje,“ Zvonař J. L. složil Šumí Labe („Záboje“ díl II.), Píseň svobody, (rukopis) a Švandu dudáka, velikou baladu pro sola a mužský sbor s průvodem piana, jež jest výhradním majetkem Strakonického zpěv. spolku „Zvon“.
[263] Chyby tisku. Na str. 3. verš 2. zdola místo: ráda čti rádo Na str. 10. verš 10. zdola místo: u čti o Na str. 15. verš 4. zdola místo: slastmi čti slast mi Na str. 30. verš 6. přelož verše takto: vyhledej mu dobré srdce by ho vychovala láska atd. Na str. 35. verš 6. zdola místo: Ach! všem čti Ach! ovšem Na str. 46. verš 10. shora místo: v Kanaán čti Kanaán Na str. 48. verš 5. zdola místo: matko čti matka Na str. 61. verš 5. zdola místo: růže čti vůně Na str. 67. verš 11. zdola místo: Aralunu čti Avalunu Na str. 72. verš 3. zdola místo: v radosti slast čti v radosti slast Na str. 89. verš 3. zdola místo: nade mnou čti nad mnou Na str. 127. verš 8. zdola místo: v stín světnice čti do světnice.
E: pk; 2002 [264]

Básně v knize Básně: