Vězeň.

Vězeň.
Rohozecký zámek vidět na vše strany, sedí v něm muž mladý na kůl přikovaný. Když zavrznou dvéře, pokaždé se leká, neboť každou chvilku ortel smrti čeká. Zavrzly jsou dvéře, přišel otec starý – „Cos učinil, synku, že tě přikovali? Cos učinil, synku? Mluv pro Krista rány!“ – „„Vzal jsem, otče, kosu a šel jsem na pány. V lesích jsme se sešli, smrt jim přísahali, že nás s holí v ruce k práci zapřáhali; 158 sestry že šálili, bratry k vojně měli: v prsy jsme jim pomstu kosami vrýt chtěli. Nezkvětlo nám štěstí. Proto jsem ve věži, nešťastný můj osud v rukou božích leží; z konopí oprátku kat si na mne plete, s bohem, za mou duši jen se pomodlete!““ Zavrzaly jsou dvéře, matka k synu letí: třesoucí se rukou dělá kříž dítěti; na srdce ho tiskne ve zlém strastí davu a slzami smáčí bledou jeho hlavu. „Což jsi pozapomněl, synu můj, na matku?“ – „Vyššíť lásky matky statek je všech statků: 159 volnost, jež je lidu štítem nad vše hrady – za ni dávám všecko, i svůj život mladý.“ Za hodinu drábi matku odnášeli, synu černé vlasy za ten čas zbělely. Zavrzly jsou dvéře, celá vyděšena s dítkem na pravici přišla vězně žena. „Kam se podějeme bez tebe, o muži?!“ „„Dobrý bůh a život síly vaše ztuží.““ „Což to naše dítě, což to počne sobě?“ – „„Vychovej ho po mně až tlít budu v hrobě.““ „Dej mu požehnání –( Děcko zaplakalo, hoře nad bouř prudší mužem lomcovalo. 160 Jak lev trhal pouta, drahé k sobě vinul, a trojí proud slzí v jeden horký plynul. V prsou se mu tolik bolestí zlých shluklo, že na prsou drahých statné srdce puklo.