Immortelly.

Immortelly.
I. I.
O můj anděli! Pojď, přiviň se již ke mně a strasť bude slastí, rájem smutná země; rájem smutná země, plesem bude lkání, pojď, vždyť mou jsi, vždyť já tvůj jsem do skonání! Nechť si osud na nás těžkou ruku složí, pod ochranou tvojí, pod ochranou boží, mramor prsa budou, blesky ruce moje ku zdrcení vzdorů, hrůzy, nepokoje! Modli se, o anděli můj, v tiché chvíli, ať jdu šťastně s tebou ku šťastnému cíli. Ruku v ruce s tebou, nechť i pouť daleká, mně ni sráz, ni propast duši nepoleká: tvéli dobré oko bude na mne zříti, tvéli dobré srdce pro mne bude bíti! Nechť již osud na nás těžkou ruku složí: věrné lásce nedá padnout láska boží. II. II.
Tu máš, milá, ruku, ruku staročeskou, ona tě povede každou světa stezkou, jakož otec dítě jediňátko drahé, bodláčím i trním ve krajiny blahé, ve krajiny blahé, kde den lásky svítí, kde nad rumem vášní míru chrám se třpytí. 11 Tu máš srdce, srdce české, vřelé vezdy, v němž se skvíš co perla nad nebeské hvězdy. Onoť bouř i hrůzu mnohou již prožilo, jako sirota dost hořkých slzí lilo – – – tu jsi se ho jako dobrá máť ujala: Vezmi si je, vezmi, vždyťs mu život dala. III. III.
O jen polož ruce své na mou těžkou hlavu, měkce setři s čela mi příštích dnův obavu a mým čakám požehnej, neb tvé požehnání, když se z čisté duše tvé na mou hlavu sklání, nese z mrákot duši mou k cíli velikému, jímž jsem tobě zasvěcen a národu svému. A na věrná prsa má polož hlavu svoji, oči k nebi pozvedni, bůh kde soudce stojí; sepni ručky zpanilé ku modlitbě vroucí, bůh by soudce vyvedl z pustin čaky mroucí národ, z jehož krve jsme, v zaslíbenou zemi, kde se volný rodí muž a ne otrok němý. IV. IV.
Zapadly ach! zapadly hvězdy mládí mého v nenasytné mohyly žití neblahého; věk již vážný činův ctných vryl mi v čelo vrásky, však i srdci přinesl věno zlaté lásky, lásky, kteréž osud sám dotknouti se bojí, neboť s mečem plamenným můj um při ní stojí! 12 Neníť růže láska má, ježto jarem zkvítá, aniž tichá lilie v stínu ňader skrytá; růže, lilje opadá – mé však lásky síla, byť i rukou studenou zkáza do mne bila, každý žití mého dech ostříhá i světí a na trůně citův kdys k nebi se mnou vzletí. V. V.
Panenko má zlatá, moje dobré dítě, srdce pořád šeptá: Dívko, miluji tě! Tak si šeptá v noci, tak si šeptá ve dne, i když v tísni prací růže snův mých bledne, a pořád si skládá písničku tu starou, písničku tu starou, ale věčně jarou. Říkávám já k srdci: Přej si úpokoje, vždyť to dobré srdce bude brzy tvoje – ale vzdorné srdce nedá velet sobě, rozboří mně prsa i zaletí k tobě: a já smuten sedím, pokoje postrádám... a tak pro potěchu písničku si skládám.