Pohřeb na Kaňku.

Pohřeb na Kaňku. Duma z husitských dob.
(Děj na horách Kutných. Průvod; kovkopové ozbrojení vedou schytané husity na Kaněk; rozjitřený lid městský, hrne se s nimi.)
Sbor lidu: Zabte je, palte je! Dejte nám kacíře, ať je rozsápáme, divoké jak zvíře kosti lupu láme. Dejte sem, dejte sem, ať pekelné syny do země vešlapem za jejich zločiny; ať Kaněk pohřbí je v kusy roztrhané, ať zdechnou jak zmije, peklo ať jim vzplane! Dejte nám kacíře, zabte je, palte je! (Zastavení u Kaňku. Ticho.)
168 Vůdce kovkopův: Nad svým hrobem stavte kroky, synové pekelné zloby; tuto pohleďte před sebe, hoj, což vidí oko vaše? Sbor husitův: Propast černou, bezednou! Vůdce: Ze tmy její hle, se šklebí smrti tvář a pekla muky, jestli duší nevrátíte pravé naší svaté víře! Nuže, na Řím přísahejte, a milost vám bude dána! Sbor husitův: Na své víře setrváme, milosti v nebi dočkáme. Sbor lidu: Zabte je, palte je! Vůdce: Podruhé můj hlas k vám volá, nuže! na Řím přísahejte! 169 Sbor husitův: Na své víře setrváme, milosti v nebi dočkáme. Sbor lidu: Zabte je, palte je! Vůdce: Smrt studená po vás sahá, v drápech její dokonáte: na Řím, na Řím přísahejte, a milost vám budiž dána! Sbor husitův: Hospodin náš pevný hrad, u něho chcem milost ždát. (Přestávka.)
Vůdce: Nuže, Kaněk pohřbiž tebe, chátro, z hrůzy pekel pošlá! Čas vám dávám k pomodlení, než vás černá pohřbí noc! Husitský kněz Chotek: Sláva budiž hospodinu i Ježíši, jeho synu! – Naposledy ruce v hoři k tobě, otče náš, spínáme, 170 pevní jako skála v moři v bouři světa neklesáme; nechť nás svírá bol i mukamuka, nechť had smrti srdce stiská: tvá nad námi stojí ruka a brána nám nebes blízká. Naposled svázané ruce v duchu k němu pozvedněte, balzám dá on naší muce, spásy růže z něho zkvěte. Sláva budiž hospodinu i Ježíši, jeho synu! Než se mnou slavně umřete, naposled se pomodlete! Chorál husitův: Paveza silná jest bůh můj, má duše pevně při něm stůj. Nechť na světě bouř tě leká, jeho ruka nedaleká dá spásu tobě, vezme tě k sobě: Sláva budiž hospodinu a Ježíši, jeho synu! Předobrý otec jest bůh tvůj, má duše, v něm se pomiluj! Když po tobě smrt již sahá, věz, přijme nás k hodům blaha, 171 svým kde za hrobem se sejdeš s bohem: Sláva budiž hospodinu i Ježíši, jeho synu! Naděje věčná jest bůh tvůj: nuž, smrti víc se nestrachuj. Dnes nás sklátí zkázy střely, zejtra vstanem co lvi smělí v božím lesku na nebesku: Sláva budiž hospodinu a Ježíši, jeho synu! (Kovkopové házejí husity do šachet; lid jásá. Duchové, přiletěvše s nebe, snášejí se nad Kaňkem.)
Sbor duchův: Myšlenky boží, duchové padlých, opusťte schránu tělesnou svoji a ze tmy země vyleťte vzhůru v náručí naše! Slétli jsme s nebe vás uvest k bohu: vyleťte vzhůru! Sbor lidu: Slyš! Hlasův divé vlání, strach, hrůza z Kaňku vstává, 172 pryč, příšer sbor ve lkání kacířům pozdrav dává. Strašná táhne noc, duchův vládne moc – pryč, duchův vládne moc! (Lid utíká na všecky strany; sbor duchův vítá duše zabitých husitův k němu z propasti vystupující.)
Sbor duchův: Vítejte v kolo poslův s nebe! Setřásše země prach se sebe leťte s námi na šťastné hody, kde svítí věčný den svobody, kde není slepot, nenávisti, kde pravdy stkví se reci čistí. (Letíce společně k nebi zpívají vesměs:)
Bůh láska jest a láska bůh, on ve svém srdci pojí v kruh – v kruh pevný, věčný, jediný vše zemí, moří končiny. Z té lásky povstal ze tmy svět a na něm člověk, tvorstva květ, a toho světlem požehnal a z lásky své mu ducha dal, jenž, z těla vymknuv se objetí, zas k otci do vlasti přiletí, kde svítí věčný den svobody, kde s otcem bude slavit hody. Hallelujah lásce věčné, hallelujah! nekonečné hallelujah! 173