Zabte je, palte je!
Dejte nám kacíře,
ať je rozsápáme,
divoké jak zvíře
kosti lupu láme.
Dejte sem, dejte sem,
ať pekelné syny
do země vešlapem
za jejich zločiny;
ať Kaněk pohřbí je
v kusy roztrhané,
ať zdechnou jak zmije,
peklo ať jim vzplane!
Dejte nám kacíře,
zabte je, palte je!
Nad svým hrobem stavte kroky,
synové pekelné zloby;
tuto pohleďte před sebe,
hoj, což vidí oko vaše?
Propast černou, bezednou!
Ze tmy její hle, se šklebí
smrti tvář a pekla muky,
jestli duší nevrátíte
pravé naší svaté víře!
Nuže, na Řím přísahejte,
a milost vám bude dána!
Na své víře setrváme,
milosti v nebi dočkáme.
Zabte je, palte je!
Podruhé můj hlas k vám volá,
nuže! na Řím přísahejte!
Na své víře setrváme,
milosti v nebi dočkáme.
Zabte je, palte je!
Smrt studená po vás sahá,
v drápech její dokonáte:
na Řím, na Řím přísahejte,
a milost vám budiž dána!
Hospodin náš pevný hrad,
u něho chcem milost ždát.
Nuže, Kaněk pohřbiž tebe,
chátro, z hrůzy pekel pošlá!
Čas vám dávám k pomodlení,
než vás černá pohřbí noc!
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu! –
Naposledy ruce v hoři
k tobě, otče náš, spínáme,
pevní jako skála v moři
v bouři světa neklesáme;
nechť nás svírá bol i muka,
nechť had smrti srdce stiská:
tvá nad námi stojí ruka
a brána nám nebes blízká.
Naposled svázané ruce
v duchu k němu pozvedněte,
balzám dá on naší muce,
spásy růže z něho zkvěte.
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu!
Než se mnou slavně umřete,
naposled se pomodlete!
Paveza silná jest bůh můj,
má duše pevně při něm stůj.
Nechť na světě bouř tě leká,
jeho ruka nedaleká
dá spásu tobě,
vezme tě k sobě:
Sláva budiž hospodinu
a Ježíši, jeho synu!
Předobrý otec jest bůh tvůj,
má duše, v něm se pomiluj!
Když po tobě smrt již sahá,
věz, přijme nás k hodům blaha,
svým kde za hrobem
se sejdeš s bohem:
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu!
Naděje věčná jest bůh tvůj:
nuž, smrti víc se nestrachuj.
Dnes nás sklátí zkázy střely,
zejtra vstanem co lvi smělí
v božím lesku
na nebesku:
Sláva budiž hospodinu
a Ježíši, jeho synu!
Myšlenky boží,
duchové padlých,
opusťte schránu
tělesnou svoji
a ze tmy země
vyleťte vzhůru
v náručí naše!
Slétli jsme s nebe
vás uvest k bohu:
vyleťte vzhůru!
Slyš! Hlasův divé vlání,
strach, hrůza z Kaňku vstává,
pryč, příšer sbor ve lkání
kacířům pozdrav dává.
Strašná táhne noc,
duchův vládne moc –
pryč, duchův vládne moc!
Vítejte v kolo poslův s nebe!
Setřásše země prach se sebe
leťte s námi na šťastné hody,
kde svítí věčný den svobody,
kde není slepot, nenávisti,
kde pravdy stkví se reci čistí.
Bůh láska jest a láska bůh,
on ve svém srdci pojí v kruh –
v kruh pevný, věčný, jediný
vše zemí, moří končiny.
Z té lásky povstal ze tmy svět
a na něm člověk, tvorstva květ,
a toho světlem požehnal
a z lásky své mu ducha dal,
jenž, z těla vymknuv se objetí,
zas k otci do vlasti přiletí,
kde svítí věčný den svobody,
kde s otcem bude slavit hody.
Hallelujah lásce věčné,
hallelujah! nekonečné
hallelujah!