Pohřeb na Kaňku.
Duma z husitských dob.
(Děj na horách Kutných. Průvod; kovkopové ozbrojení vedou schytané husity na Kaněk; rozjitřený lid městský, hrne se s nimi.)
Sbor lidu:
Zabte je, palte je!
Dejte nám kacíře,
ať je rozsápáme,
divoké jak zvíře
kosti lupu láme.
Dejte sem, dejte sem,
ať pekelné syny
do země vešlapem
za jejich zločiny;
ať Kaněk pohřbí je
v kusy roztrhané,
ať zdechnou jak zmije,
peklo ať jim vzplane!
Dejte nám kacíře,
zabte je, palte je!
(Zastavení u Kaňku. Ticho.)
168
Vůdce kovkopův:
Nad svým hrobem stavte kroky,
synové pekelné zloby;
tuto pohleďte před sebe,
hoj, což vidí oko vaše?
Sbor husitův:
Propast černou, bezednou!
Vůdce:
Ze tmy její hle, se šklebí
smrti tvář a pekla muky,
jestli duší nevrátíte
pravé naší svaté víře!
Nuže, na Řím přísahejte,
a milost vám bude dána!
Sbor husitův:
Na své víře setrváme,
milosti v nebi dočkáme.
Sbor lidu:
Zabte je, palte je!
Vůdce:
Podruhé můj hlas k vám volá,
nuže! na Řím přísahejte!
169
Sbor husitův:
Na své víře setrváme,
milosti v nebi dočkáme.
Sbor lidu:
Zabte je, palte je!
Vůdce:
Smrt studená po vás sahá,
v drápech její dokonáte:
na Řím, na Řím přísahejte,
a milost vám budiž dána!
Sbor husitův:
Hospodin náš pevný hrad,
u něho chcem milost ždát.
(Přestávka.)
Vůdce:
Nuže, Kaněk pohřbiž tebe,
chátro, z hrůzy pekel pošlá!
Čas vám dávám k pomodlení,
než vás černá pohřbí noc!
Husitský kněz Chotek:
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu! –
Naposledy ruce v hoři
k tobě, otče náš, spínáme,
170
pevní jako skála v moři
v bouři světa neklesáme;
nechť nás svírá bol i mukamuka,
nechť had smrti srdce stiská:
tvá nad námi stojí ruka
a brána nám nebes blízká.
Naposled svázané ruce
v duchu k němu pozvedněte,
balzám dá on naší muce,
spásy růže z něho zkvěte.
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu!
Než se mnou slavně umřete,
naposled se pomodlete!
Chorál husitův:
Paveza silná jest bůh můj,
má duše pevně při něm stůj.
Nechť na světě bouř tě leká,
jeho ruka nedaleká
dá spásu tobě,
vezme tě k sobě:
Sláva budiž hospodinu
a Ježíši, jeho synu!
Předobrý otec jest bůh tvůj,
má duše, v něm se pomiluj!
Když po tobě smrt již sahá,
věz, přijme nás k hodům blaha,
171
svým kde za hrobem
se sejdeš s bohem:
Sláva budiž hospodinu
i Ježíši, jeho synu!
Naděje věčná jest bůh tvůj:
nuž, smrti víc se nestrachuj.
Dnes nás sklátí zkázy střely,
zejtra vstanem co lvi smělí
v božím lesku
na nebesku:
Sláva budiž hospodinu
a Ježíši, jeho synu!
(Kovkopové házejí husity do šachet; lid jásá. Duchové, přiletěvše s nebe, snášejí se nad Kaňkem.)
Sbor duchův:
Myšlenky boží,
duchové padlých,
opusťte schránu
tělesnou svoji
a ze tmy země
vyleťte vzhůru
v náručí naše!
Slétli jsme s nebe
vás uvest k bohu:
vyleťte vzhůru!
Sbor lidu:
Slyš! Hlasův divé vlání,
strach, hrůza z Kaňku vstává,
172
pryč, příšer sbor ve lkání
kacířům pozdrav dává.
Strašná táhne noc,
duchův vládne moc –
pryč, duchův vládne moc!
(Lid utíká na všecky strany; sbor duchův vítá duše zabitých husitův k němu z propasti vystupující.)
Sbor duchův:
Vítejte v kolo poslův s nebe!
Setřásše země prach se sebe
leťte s námi na šťastné hody,
kde svítí věčný den svobody,
kde není slepot, nenávisti,
kde pravdy stkví se reci čistí.
(Letíce společně k nebi zpívají vesměs:)
Bůh láska jest a láska bůh,
on ve svém srdci pojí v kruh –
v kruh pevný, věčný, jediný
vše zemí, moří končiny.
Z té lásky povstal ze tmy svět
a na něm člověk, tvorstva květ,
a toho světlem požehnal
a z lásky své mu ducha dal,
jenž, z těla vymknuv se objetí,
zas k otci do vlasti přiletí,
kde svítí věčný den svobody,
kde s otcem bude slavit hody.
Hallelujah lásce věčné,
hallelujah! nekonečné
hallelujah!
173