Odpočinutí na mezi.

Odpočinutí na mezi.
Vedli jsou dva vojáci mládce pouty sepnutého, jeden napřed, druhý vzadu..vzadu... na ručnicích s bodáky. Nechtěl mládec prolévat českou krev svou za cizáky, po svobodě zasteskniv tajně prchl a byl lapen. Šli polními cestami, nemluvili ani slova; první dýmal, třetí klel, druhý poutem smutně zvonil. Ušlí na mez usedli si vedle cesty v šírém poli, a mládenci s okovy dali místo mezi sebou. V tom naproti z osení skřivan k nebi rozletěl se, nad mládencem zakroužil si a zpíval si milou notu. 102 Mládec k němu zahleděv se, zahovořil smutným hlasem: „Hoj! ty synku svobody, skřivane ty kropenatý! tyTy si pěkně vylítneš vzhůru k slunci jarnímu a natáhneš hrdélko a zeleným zpíváš krajům:“ „Život můj jest veselí od rána až do večera – od večera zase přes noc! Ráno letím ke sluníčku, a ono mně křídla zlatí, a tu spolu povídáme o zemi a o nebesích. A když hovor dochází nám, dolů letím k osení a tu milou vyhledám si, a ve stínu zeleném zobkáme se jak holoubci a splítáme hnízdečko a při tom si povídáme, jak se spolu potěšíme, až bůh dítky nadělí. Pak zas k nebi zalítnu a své lásky z myšlenek skládám nové zpěvanky já svobody zlaté synek – skřivánek já kropenatý!“ 103 „Ty skřivánku, radost máš, ale na mé mladé srdce těžké sedly žalosti. Odvedli mne zlí vojáci od úst mákem květoucích, pouta dali na ruce a vedou mne v cizé město, tam pak dají kabátek, připnou k boku ostrou šavli a do vojny poženou mládce mladou cedit krev. Oj! pobrali mně svobodu a to moje mladé srdce povalili v žalosti.“ – Tak skřivánku v podnebesí naříkal si mládenec. Mladý voják uslyšev to, povzdychl si z hluboka a utřel si s oka slzu – – starý voják láhev vzal a z ní sobě notně přihnul. Vstali z meze vojáci, mládce mezi sebe vzali a šli opět polemi k cizímu za horou městu. První mlčel, druhý klel, mládec mezi nimi slzel... více pro svobodu zlatou než pro drahá, sladká ústa. 104