Vedli jsou dva vojáci
mládce pouty sepnutého,
jeden napřed, druhý vzadu...
na ručnicích s bodáky.
Nechtěl mládec prolévat
českou krev svou za cizáky,
po svobodě zasteskniv
tajně prchl a byl lapen.
Šli polními cestami,
nemluvili ani slova;
první dýmal, třetí klel,
druhý poutem smutně zvonil.
Ušlí na mez usedli si
vedle cesty v šírém poli,
a mládenci s okovy
dali místo mezi sebou.
V tom naproti z osení
skřivan k nebi rozletěl se,
nad mládencem zakroužil si
a zpíval si milou notu.
Mládec k němu zahleděv se,
zahovořil smutným hlasem:
„Hoj! ty synku svobody,
skřivane ty kropenatý!
Ty si pěkně vylítneš
vzhůru k slunci jarnímu
a natáhneš hrdélko
a zeleným zpíváš krajům:“
„Život můj jest veselí
od rána až do večera –
od večera zase přes noc!
Ráno letím ke sluníčku,
a ono mně křídla zlatí,
a tu spolu povídáme
o zemi a o nebesích.
A když hovor dochází nám,
dolů letím k osení
a tu milou vyhledám si,
a ve stínu zeleném
zobkáme se jak holoubci
a splítáme hnízdečko
a při tom si povídáme,
jak se spolu potěšíme,
až bůh dítky nadělí.
Pak zas k nebi zalítnu
a své lásky z myšlenek
skládám nové zpěvanky
já svobody zlaté synek –
skřivánek já kropenatý!“
„Ty skřivánku, radost máš,
ale na mé mladé srdce
těžké sedly žalosti.
Odvedli mne zlí vojáci
od úst mákem květoucích,
pouta dali na ruce
a vedou mne v cizé město,
tam pak dají kabátek,
připnou k boku ostrou šavli
a do vojny poženou
mládce mladou cedit krev.
Oj! pobrali mně svobodu
a to moje mladé srdce
povalili v žalosti.“ –
Tak skřivánku v podnebesí
naříkal si mládenec.
Mladý voják uslyšev to,
povzdychl si z hluboka
a utřel si s oka slzu – –
starý voják láhev vzal
a z ní sobě notně přihnul.
Vstali z meze vojáci,
mládce mezi sebe vzali
a šli opět polemi
k cizímu za horou městu.
První mlčel, druhý klel,
mládec mezi nimi slzel...
více pro svobodu zlatou
než pro drahá, sladká ústa.