Švanda dudák.

Alois Vojtěch Šmilovský

Švanda dudák. Baláda.
I. I.
Nad Otavou pod jabloní sedí Švanda – slzy roní, zašlý život rozbírá, jenž se před ním rozstírá. Slavné přežil Švanda časy, leč už zbělely mu vlasy, a poklad, jejž nejradš měl, ach! už v tmavém hrobě tlel. Loukou tlupa jde jonáků s písní na rtech ku dudáku, kol něho se postaví, zpěvem starce pozdraví: Nad veselé posvícení věru! nic na světě není: vstaň, pojď s námi, brachu náš, rozehřát ty duši znáš, kouzelné ty tvoje dudy rozveselí všecko všudy! Víno bude a koláče – s dívčinou se hoch vyskáče, 186 v kolo půjde děd i máť, jak jen počneš, Švando hráť; s námi pojď a spustiž dudy, výskat bude všecko všudy! Kdo má, hoši, radost v těle, dudáka měj za přítele, máť on v lásce mladou krev, hlučné kolo, švarný zpěv, a ty jeho slavné dudy kde jsou které zplaší trudy! II. Hoši zpívají v kole:
Skáče ptáček po trávníčku, hledá sladkou jahodečku, jahodečku pro samičku – hej dudy, du; skáče junák před dívčinou, jahodečku hledá jinou, špulí ústa na hubičku – hej dudy, hou! Jsme my chasa rozpustilá, Andulka nám zatopila! – hoří oko, hoří líce, srdce plane jako svíce – hej dudy, hej dudy, du! 187 Dívky odpovídají v kole:
Což vy, hoši, hned chytíte – děvčata jen poškádlíte a na ně víc nemyslíte – hej dudy, du; prudký oheň v srdci máte a na věrnost málo dáte, rozmarýnu nesázíte – hej dudy, hou! Já dám lásku jenom tomu, kdo chodívá k nám do domu, kdo poctivě s námi cítí, prstýnek náš bude míti, hej dudy, hej dudy du! Lovec:
Chaso, vyprázdni mi kolo, pán chce míti jednou solo: holoubku, se k tanci měj, a ty, Švando, skočnou hrej! Švanda:
Nebudu já tomu hráti, jenž se má z svých hříchů káti. Lovec:
Dudej, hrst ti stříbra dám, když jen budu v kole sám. 188 Švanda:
Ty jsi pramen mého trudu, – tobě, pane, nezahudu. Lovec:
Dudej! – hrst ti zlata dám, neb ti dudy roztřískám! Švanda:
Zvolna, zvolna, bez křiku... slyšte, hoši, muziku! III. III.
Vyrůstala v mém domečku holubička zpanilá, lovčík na ni pustil střelu – ta ji k smrti ranila. Vychoval si Švanda dcerku, jako skvost ji vzácný měl, padouch lovčík lhal jí lásku – na svědomí zapomněl. Když ošálil holubičku, odešel jí za jinou, a já za rok hrob jí kopal pod zelenou kalinou. 189 Zabil lovčík dudákovi jeho štěstí jediné, a od dob těch žádná radost od nikud mně nekyne. A já pomstu přísahal mu – a teď mám mu skočnou hrát? chraň mě, chaso, před luňákem, mámli se kdy k tobě znát! * * * Vstala bouře v světnici, dudák kvílel v směsici, chasa lovce chopila, k řece s ním se valila, ve vlnách ho pohřbila. IV. IV.
Plane měsíc na nebesku, pod kalinou v jeho lesku sedí Švanda na kameni; a v půlnoční tiché době při dcerušky drahém hrobě truchlí v bolném rozechvění: „Nemám nic víc na světě, i má hudba v odkvětě; vše, co srdce rádo mělo, za hory mně uletělo, ani v noci útěcha vinu usnout nenechá. 190 Ty jsi se mně zjevila, ruce nad mnou lomila, že jsem zpěvem vraha tvého sřítil žalu do věčného; neboť zpěv jen smířit má, co rozvádí vášeň zlá. Nevím, jak bych odčinil, čím jsem včera provinil, ač mi bolem srdce puká, více dud se netkne ruka: v tom, má dcero, buď můj trest, jejž až ke hrobu chci nést.“ * * * Planou hvězdy na nebesku, Švanda kráčí v jejich lesku k řece, ježto šumí z důli; tam, by smířil duše vinu, hodil dudy ve hlubinu – tam pomalu utonuly. V. V.
Pluly dudy od Strakonic hloub a hlouběj v českou zemi, však hlas jejich posud zvučí o slavnostech vesnicemi; ano od té doby v Čechách Švandovo dědictví žije: v růžích písní nejkrásnějších posud had se bolu kryje... 191 posud Čech, když píseň zpívá, tajnou v srdci slzu skrývá, a vše zpěvy drahých Čech po blahu jsou dávném vzdech!

Básně v knize Básně: