Nad Otavou pod jabloní
sedí Švanda – slzy roní,
zašlý život rozbírá,
jenž se před ním rozstírá.
Slavné přežil Švanda časy,
leč už zbělely mu vlasy,
a poklad, jejž nejradš měl,
ach! už v tmavém hrobě tlel.
Loukou tlupa jde jonáků
s písní na rtech ku dudáku,
kol něho se postaví,
zpěvem starce pozdraví:
Nad veselé posvícení
věru! nic na světě není:
vstaň, pojď s námi, brachu náš,
rozehřát ty duši znáš,
kouzelné ty tvoje dudy
rozveselí všecko všudy!
Víno bude a koláče –
s dívčinou se hoch vyskáče,
v kolo půjde děd i máť,
jak jen počneš, Švando hráť;
s námi pojď a spustiž dudy,
výskat bude všecko všudy!
Kdo má, hoši, radost v těle,
dudáka měj za přítele,
máť on v lásce mladou krev,
hlučné kolo, švarný zpěv,
a ty jeho slavné dudy
kde jsou které zplaší trudy!
Skáče ptáček po trávníčku,
hledá sladkou jahodečku,
jahodečku pro samičku –
hej dudy, du;
skáče junák před dívčinou,
jahodečku hledá jinou,
špulí ústa na hubičku –
hej dudy, hou!
Jsme my chasa rozpustilá,
Andulka nám zatopila! –
hoří oko, hoří líce,
srdce plane jako svíce –
hej dudy, hej dudy, du!
Což vy, hoši, hned chytíte –
děvčata jen poškádlíte
a na ně víc nemyslíte –
hej dudy, du;
prudký oheň v srdci máte
a na věrnost málo dáte,
rozmarýnu nesázíte –
hej dudy, hou!
Já dám lásku jenom tomu,
kdo chodívá k nám do domu,
kdo poctivě s námi cítí,
prstýnek náš bude míti,
hej dudy, hej dudy du!
Chaso, vyprázdni mi kolo,
pán chce míti jednou solo:
holoubku, se k tanci měj,
a ty, Švando, skočnou hrej!
Nebudu já tomu hráti,
jenž se má z svých hříchů káti.
Dudej, hrst ti stříbra dám,
když jen budu v kole sám.
Ty jsi pramen mého trudu, –
tobě, pane, nezahudu.
Dudej! – hrst ti zlata dám,
neb ti dudy roztřískám!
Zvolna, zvolna, bez křiku...
slyšte, hoši, muziku!
Vyrůstala v mém domečku
holubička zpanilá,
lovčík na ni pustil střelu –
ta ji k smrti ranila.
Vychoval si Švanda dcerku,
jako skvost ji vzácný měl,
padouch lovčík lhal jí lásku –
na svědomí zapomněl.
Když ošálil holubičku,
odešel jí za jinou,
a já za rok hrob jí kopal
pod zelenou kalinou.
Zabil lovčík dudákovi
jeho štěstí jediné,
a od dob těch žádná radost
od nikud mně nekyne.
A já pomstu přísahal mu –
a teď mám mu skočnou hrát?
chraň mě, chaso, před luňákem,
mámli se kdy k tobě znát!
Vstala bouře v světnici,
dudák kvílel v směsici,
chasa lovce chopila,
k řece s ním se valila,
ve vlnách ho pohřbila.
Plane měsíc na nebesku,
pod kalinou v jeho lesku
sedí Švanda na kameni;
a v půlnoční tiché době
při dcerušky drahém hrobě
truchlí v bolném rozechvění:
„Nemám nic víc na světě,
i má hudba v odkvětě;
vše, co srdce rádo mělo,
za hory mně uletělo,
ani v noci útěcha
vinu usnout nenechá.
Ty jsi se mně zjevila,
ruce nad mnou lomila,
že jsem zpěvem vraha tvého
sřítil žalu do věčného;
neboť zpěv jen smířit má,
co rozvádí vášeň zlá.
Nevím, jak bych odčinil,
čím jsem včera provinil,
ač mi bolem srdce puká,
více dud se netkne ruka:
v tom, má dcero, buď můj trest,
jejž až ke hrobu chci nést.“
Planou hvězdy na nebesku,
Švanda kráčí v jejich lesku
k řece, ježto šumí z důli;
tam, by smířil duše vinu,
hodil dudy ve hlubinu –
tam pomalu utonuly.
Pluly dudy od Strakonic
hloub a hlouběj v českou zemi,
však hlas jejich posud zvučí
o slavnostech vesnicemi;
ano od té doby v Čechách
Švandovo dědictví žije:
v růžích písní nejkrásnějších
posud had se bolu kryje...
posud Čech, když píseň zpívá,
tajnou v srdci slzu skrývá,
a vše zpěvy drahých Čech
po blahu jsou dávném vzdech!