báseň bez názvu

Alois Vojtěch Šmilovský

Předzpěv.
Zdrávas noci stříbrojasná, pěvců druže milostivá! Sedívám na jarním břehu mého hovorného Labe, Labe kmeta slovanského, a v mém srdci touha vroucí rozepíná k tobě lokty, noci, druže milostivá! A ty vlídná s výše nebes, bys bouř citů ukojila, přinášíš mně ticho děvu, děvu píseň v náruč věrnou a díváš se s zalíbením, kterak kol mé šíje vine lilie a růže loktův, jak na ňadra zpěvorodná [197] těžkou pěvce hlavu klade, jak jí z oka úsměv svítí, v němžto ráj svých divů sklady v pestré řadě rozestírá; z úst jak sladkých hudbu dýše harmonií sfér nebeských....nebeských... [198] I. I.
Jinoch byl ve dnů svých vesně. Srdce posud v ňadrech snilo jak potok, kdy sever duje, sní pod hávem křišťálovým. Aj, tu zával dechot jarní! Křišťál slastí rozplynul se, sen uletěl v bory šíré, potok roztál, neboť se v něm jasné zraky slunce zhlídly, a obrázky hvězd milostných tonuly v něm v hravé píli. Jak potoku v probuzení, srdci bylo jinochovu. Sen se loučil, život vcházel; touha nová, by jak blesk se na modravém nebi znítil, pronikla mu srdce dobré, tisíc citů v zapětí jí rozvilo se v luzném volnu, že se srdce rozechvělo polo slastí, polo pláčem, práhnouc ždáním, aby rosa ukojení svlažila je. [199] Kdy dřímaly labské vlny při hvězd kmitu na blankytu bloudíval jun kolem proudu – s bolnou něhou v srdci mladém stápěl zraky v snivé hloubi. Aj! tu jednou jak pouť konal, pro bouř srdce mír hledaje v noci, jíž mír svatý vanul: zříti jest mu děvu krásnou, jak by právě z rosy vstala a den žití pozdravila, ana sedíc na lučině pohrává si zlatým broučkem a tichounko zpívá píseň. Mráz i oheň jinochovi v prsou proudí rozbouřených; oko tkví na čárném zjevu, rtové v píli zaplesají.....zaplesají... a děva si zpívá tiše, ohlédá se, usmívá se s modrým okem jako barvín, že se srdce v jinochovi rozehřívá, rozesmává, jako když se na poupátko, v plénky těsné zavinuté, slunce jarním okem dívá k veselu je žití budíc. Jinoch třesoucím se krokem, k děvě kráčí, k ní si sedá 200 a dmut vlnobitím slastí, k horkým ňadrům děvu tulí a do nebe očí jejích zahleděv se zrakem, jenžto poprvé za srdce mluví, šeptá trnoucím k ní retem: „Viď že, milá, půjdeš se mnou, se mnou do chaloupky tiché? Pojď, na křídlech milování věrného tě odnesu!“ – Děva mlčí v náručí mu, ale okem odpovídá, v němž se smutek s slastí schází. Mlčky hledí k jinochovi, hebkou ručkou líc mu hladí; pak hlavinku k ňadrům sklání, z náručí se jemu vine a odchází smutným krokem k dřímajícím vlnám Labe, kdež jinochu ztrnulému v bujném mlází zakmitne se, zakmitne se, ohledne se – zakmitnuvši v houští zmizí! O! jak srdce bolem hořkým v prsou mládce zaúpělo! Zaúpělo, zaplakalo, že se dvé těch mladých očí v horkých slzách zatopilo! 201 A když první jitra růže posypaly zemi krásnou, ještě uviděly slzy, ještě uslyšely vzdechy... div, že s hochem neslzely! – II. II.
Tam, kde břízy u potoka u věnec se sestoupily s olšemi a vrbinami, stála chýše v svatém míru. Před rodičkou boží v jizbě v svitu rána růžového klečíc matka žalmy zpívá. Žalmy z úst se linou k nebi jako šumot stromů z boru, nad nímž mrak se s bouří valí; neboť ze srdce se noří bolnou tísní sklíčeného, že synáček jedináček klamným stínům víru dává, jimiž duši mladou svádí tajemná noc. Žalmy pějíc tázavě se vlhkým zrakem staruška na Pannu dívá, kdy synáček navrátí se. Dvéře vrznou. Jinoch vchází a již umdlen, hlavu skládá 202 na matčino věrné srdce, ježto v mládí chránilo jej, by dech zlý ho neovanul; chvatem líbá oči sivé, jež bdívaly v nocích nad ním, vlasy líbá – líbá ruce, jež ho v mládí nosívaly, aby trn oň nezavadil a neranil duši mladou. „Mé ty slunko v zimě stáří, kdes prodléval?“ matka ptá se. Mlče jinoch oči sklopil, neb slov neměl v divém chvění. Úzkost z nova mrazí srdce staré matky, věrné matky. Mlčíc smutek s čela stírá synáčkovi měkkou rukou a na lících zbledlé růže mateřské své lásky dechem jme se k žití pobouzet. – Láska matky, dcera nebes skonejšila v junu srdce, že jí s pláčem povědělo o divém své touhy plání, o bolu, jenž z ní se zrodil, že ho děva, zjev milosti, opustila v tichu nočním. 203 Máť to slyšíc synka líbá, na bílé ho lože klade, na lože pod matku boží. Sednouc k němu hocha těší, sladkým slovem uspává ho. A když spánek pozaslonil oči uplakané synu: vstane máť a jde si kleknout před rodičku boží s děckem, slabým hlasem žalmy zpívá za synáčka nemocného, skrze slzy k ní se dívá, kdy synovi navrátí se v tělo zdraví, v duši mír. – III. III.
Proč to slunce, svíce nebes, ku spánku se ukládajíc, probírá se olšinami a nachovým zrakem ještě dívá se na bílé lože, na němž úpí jinoch bledý před očima věrné matky? Či snad, aby truchlou máteř, nežli usne, potěšilo, zbledlé líce nachem růží synáčkovi postelouc? Neb je Víla sladkým slovem k chýši jíti poprosila, 204 by jí mohlo povědíti zvěsty o mileném hochu, po němž často v mlází nyje, kdy dřímají labské vlny? – Matka mluví: „Dítě milé, vezmi léky: dají zdraví.“ ,Pro mou bolest,( synek na to, ,ani na májové louce ani v snivém stínu boru lékův, máti, nevykvétá! Dej, o dej mi krásnou děvu, ana zlatým broučkem hraje a tichounko píseň zpívá, v kvítí sedíc na lučině!( „Hochu, tobě duši mladou zlé mocnosti pomámily!“ ,O dej, matko, krásnou děvu, ona svým se prstem dotkne srdce mého stonavého, a ono si povyskočí, jak na jaře mladé ptáče na haluzce květorodné,( – Matka mlčí, slzy stírá, jme se modlit k svaté Panně, až v modlitby loktech svatých 205 tiše usne. I syn dřímá. Noc se vkrádá v tichou jizbu, slyšet jenom chvění času, jenž nad světem kvapem letí. Na okénko: Klepy, klepy!... jun se budí; libý úsměv se snem na rtech pohrává si. „Což, miláčku, neslyšíš mne?“ u okénka zpívá hlásek. Jun polobdě z lože vstává – „Ach! mně posud neuvadl!“ Jun hlas slyší, v chvatu stírá spánek s očí zasloněných a zří děvu rajské krásy, ana kyne u okénka ve stříbrném jasnu luny. Děvu zří a k oknu pílí, nemá slova k uvítání, a má ústa k ulíbání a má ruce k objímání! „O! pojď, zlatá hvězdo moje, pojď, o pojď do jizby tiché!“ – a jak kouzlem jaro zdraví v oudy zemdlené mu proudí, sladkým vlito podíváním, sladkým vlito celováním. ,„Jak mám k tobě, hochu, jíti,’“ odpovídá děva hlasem, 206 v němž se tajná bázeň chvěje, ,„vždyť ta matka na obraze s svým děťátkem, nemluvňátkem hrozí mně, bych nevstoupila!’” Jinoch trne. Podívá se na obraz a na svou matku, jak na svaté knize dřímá, a z náručí pouští děvu. ‚„Což mne nemáš?‘“ děva stená ve stříbrném jasnu luny. ‚„O pojď, hochu, pojď ven, milý: povíme si pod hvězdami, jak se rádi, rádi máme!”’ – IV. IV.
Jinoch vyšel. Podav ruku krásné děvě s sladkým hlasem, sedl na mech vedle Víly, tam, kde břízy bělorouché v potoce se zhlížely. Sedna mlčky k Víle na mech, díval se, jak nožky bílé v čistém zřídlu smáčela si, poslouchal, jak polopějíc polomluvíc hovořila: 207 ‚„Jak jsem často, kdy sen blahý, rozsívaje potěšení, nad krajem se naším nesl: obrazem tvým těšila se kvítí na lučině vijíc! Jak jsem okem v noční dáli v sladkém chvatu bloudívala, jdešli již, můj dobrý hochu! Ty jsi nešel. V chýši tiché na bílém jsi loži sténal, poraněn jsa ostnem hoře, že jsem ondy za med lásky jenž z tvých úst mi v srdce splýval, němým rtem tě opustila. Slunko vše mi povědělo.‘“ „Slunko že ti povědělo –?!“ ‚„Aj! miláčku, ruka tvá se třese v mé, jak vrchol doubce, kdy s ním bouře pohrává si!‘“ „Viď, žes, děvo, lidské dítě?“ ‚„Nejsem dítkem krajů vašich.‘“ „Máť tě tedy nezrodila?“ ‚„Světlem žití sladká vůně, jižto dýše labské kvítí 208 z kalíšků svých operlených, nadchla mne. Ta máť jest moje.‘“ „Otec tvůj?“ ‚„Jest šumný vítr, který vůni poceloval a s ní lásky plesy slavil na své pouti s hor vysokých.‘“ „Jak! tys děvo..“děvo...“ ‚„Víla jsem!‘“ – Jinoch ztrnuv uleknutím, pustil ruku krásné víly, zakryl oči poděšené a zastenal z hloubi srdce k noci tiché pláčem hořkým. Pak pohleděv do potoka, pomyslil na starou matku, jak usnula zaň se modlíc u rodičky s nemluvňátkem; a cítě, jak v srdci touha rozdýmá se v žhoucí plamen: viděl stále děvu rajskou, která z hladkých lící proudu v bázni k němu pozírala, jak by děla: Což tě hněvám? 209 Víla lokty liliové na rámě mu položila i na lokty čelo jasné; oči její, živé charpy, tak se tklivě dívaly naň, jak by se rty višňovými stejně v bolu lkáti chtěly. ‚„Věziž,‘” ticho hovořila, třesoucí se ručkou v juna kadeřích se probírajíc, ‚„první teprv žiji vesnu! Šťastné dítě blahých vlastí hrávala jsem v květných dolech, neb mne Labe kolébalo, jako děd své milé vnouče mezi šumným rákosím. Tvé tu líce zasvitly mi polo v slasti, polo v bolu. Proč usednuv po mé ruce hledem jsi má volná ňadra v sladkou spoutal porobu? Pročs mě k horkým prsům vinul, kdy jsem hrála s broučkem zlatým? Proč kanula slova vroucí v tichou chýši srdce mého, s níž se šťastný poklid loučil, a v níž smělým křídlem zachvěl nový, velký, bouřný pocit? Co se tehdáž ve mně dálo, chovám v hloubi paměti své, 210 jako v květu zlato medu bělostkvoucí lilie. Ó burácel hlahol bouře, i mně sladká píseň zněla ranním dechem unášená....unášená... Tíseň za ruku mne vzala, k Labi pryč mne odváděla, a tys plakal, dlouho plakal! Vím to, hochu dobrý, vím to, neboť vše jsem zřela tajně, avšak bála se tě těšit. – Sestry se po smutku ptaly, jenž své hořké políbení mně na čelo bílé vdechl, jenž mé oči stínem pokryl, strasť mi dada za druž stálou. Ani slovo nezradilo, co mi srdce v ňadrech hlode, zrak co jasný stínem halí; až dnes slunko zvěst mi dalo, jak na loži bílém pláčeš a jak vadneš, jarý stromek, kdy jej vichr zlobou štvaný z kypré půdy v lilje zvrátil; kterak po své panně vzdýcháš, jak ji voláš hlasem smutným, aby mannou sladké lásky skropila vadnoucí srdce. – Na křídlech jsem větru spěla ku královně jasné Paní, 211 jež na stolci korálovém v kole druží zpívajících kmenty snula mlhy tenčí. Pověděla jsem své Paní, jakou lásku v srdci chovám, jaké v srdci ty máš hoře, a jak na loži bílém úpíš, jak smutným hlasem voláš. Prosila jsem slovem vroucím, jež mi na rtech umíralo tísní, že tvé žití shasne, abych k tobě jíti směla, abych hoře udusila, jež jsem vložila v tvá ňadra. Na mé prosby jasná Paní ze svého se stolce zvédá a ze směvu lahodných rtů perlí se jí tato slova: ,Jdi, mé dobré dítě, k lidem, přines junu lásku, zdraví: kéž na vzájem on ti podá čarokvěty lásky věrné! Návrat určím tobě sama.( „Jak, tys přišla vykoupit mne?“ jásá jun a v chvatu slasti děvu zlatou tulí k ňadrům uvolněným z vazeb hoře, ozářeným světlem lásky. A co hvězd se na blankytu 212 hemží v modru jarní nocí: tolik polibků jun seje na ty charpy očí jasných, na jahody retů svěžích, na běl ňader rozvlněných. – Poblíž v lůně květných keřů, na lodince z růžných mráčků jasná Paní vil se vznáší a úsměvu laškování na bílém jí čele trůní a ze zrakův vlídných svítí. Kol ní v věnci poletují družky víly v jarém plesu, při slavíkův klokotání čarodechou pějí píseň: Hvězdice slétla s vysoka nebe junovi v náruč; půvabu růže s sebou si vzala v bílé své ruce – na vroucích rtech pak studánku živou přesladkých medů; růžemi juna posypala a medem juna zulíbala. 213 V.
Kdo nezměrné lásky poklad vložil v srdce matky věrné? Anděl rukou liliovou snad jej vložil a tam pěstí? neb jak anděl čistá jesti; či snad nočních světel pán? Neb v mrákotách žití děsných dítku beze změny svítí věčně svěží láska matky. – V stínu bezu rozkvětlého před chýší na dvorku stála stará studeň; z její skulin živý mech ven vykukoval... v keři bezu poskakoval ptáček si dle ranní písně. S jinochem, jak jitro svěžím, jež se právě probudilo, stála děva u studnice sama jako píseň ptáčka, v živý obraz vtělená. Jako v bezoví ta píseň slastí se v ní srdce chvělo, když hleděla na chaloupku, v níž jí v brzce podletí lásky ždané vzejít mělo. Tonula v tom rozechvění, kde jest srdce plno světů, 214 nových světů, z ráje květů, jichž jen stínem náš jest svět. S rukou v ruce stála s junem, jenž toužebně k chýši hleděl, až na prahu matka stará objeví se k uvítání, jemuž srdce v tichu plesá, jak to matka potěší se uzříc syna uzdravena, uzříc děvu spásodárnou. – Aj staruško, vyjdi z chýše! Srdce, strastí zkormoucené, omládne ti v prsou starých: pojď, staruško, syn je šťasten! Přichází máť s hlavou svislou jako laň, kdy v horkém parnu po prameni živém touží; a jak laňka, kdy bublání zdroje slyší v libovonném chladě boru, poskočila, vidíc syna v jaré síle, slyšíc, an hlas jasný volá: „Vítej, máti, drahá duše!“ Rty, se jarem zdraví skvoucí, líbá s pílí lásky mladé a kol syna lokty vine, rosíc jasnou perlu slasti Slova mřela k uvítání. 215 Víla podál stojí v dumách a na výjev lásky hledíc, myslí sobě v duši dobré: Kéž bych také měla matku! „Proč jsi smutná, děvo drahá?“ jinoch ptá se, matku pustiv. ,Kterak nemám smutná býti, ana nemám dobré matky, která by mě zulíbala jako slunce siré kvítko!‘ Tak dí Víla, nesmělými hledy tkvíc na staré matce a na věrných zracích její, v nichž se perly lásky třpytí. Matka mlčí, ticho myslí, pohlíží tam do okénka, kde rodička s děťátkem jest; i dívá se na synáčka a zas k chýši do okénka, kde rodičky boží obraz, a pak na milostnou děvu, ježto ve předtuše sladké zrak blankytný k zemi sklání. Po té zvolna přistoupivši políbila Vílu v čelo, 216 promluvila měkkým hlasem: „Nemáš matky, milé dítě, jež jsi synu zdraví dalo? Pojď se mnou do chýše tiché budu tobě matkou dobrou!“ Staruška tak promluvivši jednou rukou dceru vílu, druhou syna blaženého uvedla do klidné chýše. – VI. VI.
Jasní dnové! Vy šumíte v lásky dobách květorodných jako lety andělíčků pod modrými nebesy! Šumíte a zalétáte dál a dále v bezdné modro, zalétáte a pak se jen kmitáte co stříbra jiskry... Brzy mrak vás pozastíní, za nímž hned se jiní honí s pílí, jíž čas křídla dává: až zrakové uplakaní více vás už nezastihnou, ó mladosti jasní dnové, lásky mlékem ukájení! – Jak míjeli dnové jasní v lásce děvě, jinochovi, 217 aniž oba slyšeli jich v modru šumné peruti! V důvěrné své jizbě žili, když noc stíny rozkládala; a když v proudech den se shlížel, jaký skvělý jest a krásný, tu je chýše neviděla, za to však je hory modré na úrodné nivě zřely. Noc sedí na střeše chýše, v husté stíny zahalená. V komůrce, jak v srdci starém vzdech po mládí, kahan svítí, a hodiny staré na zdi čas kýváním hlasným měří, jako by se durdit chtěly nad milostným laškováním, jež komůrku kouzlem plní. Za stolečkem víla sedí snujíc prsty růžovými roucho matce milované; šťastný jinoch sedí podál. Před ním leží rozevřena kniha s ději zašlých věkův; však na činech reků dávných neprodlévá oko šťastné, tone raděj v podívání na militku, ozářenou kaháncem, jenž milo svítí: Útlé prsty probíhají 218 ladně mezi tkaninami jako růže, když je větřík po koberci luk povívá; oči polo zasloněné dívají se na hru prstů jako z barvínku dvé kvítků, na nichž večer stín zapomněl, kdy medové rtíky líbal. Rty se po polibku vroucím posud chvějí tajnou něhou s liliemi, jež s táhlého hrdla v lůno ňader linou a tu v píli vzrůstající v čarný rej se rozvlňují a se honí s bůžky vděků s laškovností kryjících se v kyprém zlatu hebkých vlasů. Jinoch vděky přičarován tkví na vnadném laškování; srdce chví se v bouřném plesu, oko hoří živým žárem, z úst se proudí sladkovroucí mluva lásky – celování. „Kdyže dáš mi, růže, poupě?“ šepcí ústa v ticho noční. Víla mlčky usmívá se a v tom ztrne jako růže, kdy se mráz jí v srdce vloudí: neb kukačka poblíž v háji hlasem smutným zakukala. – 219 VII. VII.
Posud plují noční stíny po velmoři všehomíra, šumíce nad klidnou chýší. Věrná matka nedlí v loži, blahý sen jí nekonejší duši mroucí sterým strachem o synáčka jedináčka, propadlého stínům nočním. Před rodičkou boží klečí, majíc v třesoucí se dlaně ukloněnou hlavu vetchou, v níž myšlenek dravých roje křižmo, divě poletují, bez ustání, beze klidu jeden za druhým se vale. Světloška, jež před obrazem v kmitu slabém poumdlévá, obrazem jest duše matky, pro své dítě trpitelky. A co matka věrná klečí a k modlení hlavu zvédá, na rodičku zraky pnouc: nastojte! tu oči vlídné, druhdy hvězdy míru, lásky, strašně shlížejí k ní dolů jako dvé plamenných metel, jak by chtěly duši šlehat. 220 „Ach! má vina!“ matka kvílí; hustý mrak jí zrak zatáhl – černo, smutno v duši choré. Tu hlas matky boží zavzně vinu matky takto kára: „Zlým jsi mocem dítě dala! Uvedlas je v náruč jejich, by si duši, dar to boží, uloupily, potupily a ve tmu ji pochovaly... „Ach! má láska!“ úpí matka... ,Synův hrob jest.‘ „Dítě moje...“ ,U věčný se plamen řítí.‘ „Maria, ó zachraň syna, ó nech mě zaň ve plamenu věkověčně umírati!“ úpí ústa matky slovem, v němžto pláče bezdno bolu. Ruka k obrazu se spíná, černá tma zrak zatahuje, tělo klesá v náruč lednou... Tu se mraky rozstupují před jasností, jež jak slunce 221 proráží tmu duše vinné. Stín prchá do hloubí duše, a ze záře mluví hlásek, dětský hlásek v libém smíru: ,„Máti milá, ejhle bolest, veliká pro dítě bolest!‘“ A rodička na obraze ohledne se na své dítko, jež ta slova promluvilo. V svaté záři lásky zmizí vážnost soudu nad vinnicí. K srdci své přivíjí děcko a z úst svatých slova mluví k synáčkovi s slzou v očích: ,Spásu dal jsi, synu, matce!‘ VIII. VIII.
Jesti kraj, v němž dlíme, krásný. Kdy s hor severu dech hučí, kraj se v bělostný háv stulí a v něm uloživ se měkce, sny své mívá o dnech zašlých, kde tak jasno, milo bylo při lahodném zpěvu ptáčat. Tak zpomíná, tak toužívá ukonejšen v tiché snění. Aj! tu line dechot libý 222 v údy do snův uložené, k srdci lahodno zavěje a je budí k světu žití. A ze srdce život vstoupá ke všem oudům s bystrou pílí, ucho jímá tónů hraní, s oka splývá rouška slonná: v udivení kraj prohlédá, spatře Vesnu nebem plouti, milostně se usmívati, patře, ana v zlaté lodi pluje k němu. Vesno, vítej! Vlny proudů pobleskují, šumíce si v plesu k pouti... a tam v háji zašveholí, nivou dál a dál se lina, májový zpěv mladých vil: Zavály v dáli dechy vonné, jasný vzňal se žití den, smutně tíhne tichý sen v zažloutlé doubí k zemi sklonné; tam si skryto pozapláče – – nad ním zpívá jarní ptáče: Vesna zde! A bor a pláň a důl a háj vítají šumným slovem máj, a slova vzkvetou v pestré kvítí, v němž se slunka barvy třpytí... všudy živo, všudy máj! – 223 Máj když nový stoupil s nebe, snesl dárek milopěkný Víle naší do chaloupky. Když na nebi hvězdy plály, vstoupil kradmo do komůrky, u bílého lože stanul a do loktů spící Víly dítko jako ráje úsměv položil. Pak opět k nebi křídélkoma zavesloval. A hle! dítko pohrává si zlatým vlasem snící Víly, jež v předtuchy sladkém chvění oči k němu otevírá a poprvé rozplesá se v svaté slasti mateřské. – Muso má! proč kolem retu mlčení ti obletuje, ana zříš na matku šťastnou, jak své dítko k srdci vinouc, v ústa, čelo je celuje, kterak prvně v zrak mu vzhlédnouc, dlouho hledí... dlouho... dlouho? Milý pěvče můj, jsou slasti, kde zapomní píseň sebe! – Když se oko podíváním na poupěti lásky něžné plnou měrou rozkochalo, 224 utkvělo na spícím muži. Ústa chti ho probuditi, duše mluví: Nechať dřímá! ať se spije zdrojem slasti, probudiv se k svitu rána! Znova dítko k srdci tulí matka Víla v zanícení; radostný zrak k němu září, ztápěje se v hloubi oček; prs mu dává sněhobílý, vlásky měkkou ručkou hladí: aj! v tom jasnost bělejší dne v komůrce ve šťastné vzplane, před okénkem plachých nožek zazní šum a s výše chvění. Víla matka zvedá oči, v nichž předtuchy hrozné plamen rozbleská se divým bleskem; dítko stiskne k ňadrům mroucím, že zasténá prvním pláčem: jasná Paní slavno vjíždí v lodi z nachu do komůrky, za ní družek dávných sbor. Jako luna nad červánky jasná Paní v lodi vstává; pravicí svou matce kyne, vlídným okem pozdravuje a pronáší vážná slova: 225 „Dítě drahé, půjdeš s námi! Dospěl konec dlení tvému v chýši tiché mezi lidmi: velí čas, bys vrátila se do své rodné jasné vlasti. Přicházím, jak slíbila jsem: pojď, mé dítě, pojď již s námi!“ Dávno slova noc odvála, Víla matka nedí nových, dítko, jež u prsu pláče, za svou matku odpovídá... „Z lásky zdroje med jsi pila,“ mluví opět jasná Paní, „snilas v celování muže o rozkoších nevídaných celou vesnu žití svého: k nám se návrat – doba káže!“ Víla mlčí, řásy kloní, a na prsu sněhobílém konejší své poupě lásky, ani nerozvité posud. Ach! mateřské lásky manna nemá nikdy rositi je! Nemá, nesmí? Hasnoucí zrak, z něhož zírá na sta proseb, upíná se tklivě k Paní. Jako struny rokotání, 226 mroucího kdy pěvce ruka v posled o ni zavadila, zní jí ze rtů jako z hrobu: ,Smím si dítko s sebou vzíti?‘ „Poupě lásky necháš muži, by vzpomínal na máj lásky!“ ,Dítko nesmím, nesmím vzíti? jasná Paní, ty tak velíš?‘ Kyne Paní. Víly berou z loktů matky, lvice silné, dítko bolem rozplakané, berou – však nemohou vzíti. Jasné Paní mrak se kloní na sníh čela velebného, pod ním blesků dvé zasvítí – Víla matka děcko pustí. Již s bílého lože vstává, chce již jíti za družkami: aj! v tom utkví zrak na muži, milospícím s myslí šťastnou. Jenom jednou lokty svými k srdci chce jej přivinouti, poslední na směvná ústa políbení vtisknout hodlá; chce ho vroucně poprositi, aby nikdy neopustil té siroty opuštěné – 227 jasná Paní nedá jíti, třesoucí se Vílu třímá, do lodě ji z nachu klade a zvolna se vzhůru vznáší z komůrky, v níž Láska v smutku, za loučící matkou hledíc, ruce lomí v slzách němých! – Družky Víly chtěly písní uvítati sestru drahou: leč zpěv jarý na rtech tulil slyše hořký děcka pláč! – IX. IX.
Rodičko boží, útěcho matek sklíčených bolem, smiluj se, smiluj! Svobodu dalas synově duši vznésti se k nebi: dej jí též poklid, rodičko boží, a pak mě vezmi do nebes jasných: smiluj se, smiluj! Siré dítko v náručí svém chovajíc, se takto modlí 228 staruška k Marii panně, a slunéčko jarním zlatem polévá ty svadlé líce, jež se kloní k sirotkovi. Staráť jest; však srdce mladé tolik lásky skrývá v sobě, že sirotku, jemuž matku noční stín na křídlech odňal, plnou číší z ní udílí. Syn přichází těžkým krokem; mlčky dítě matce béře a odchází do komůrky, v níž mu odkvětl máj lásky. S děťátkem na prahu stana hledá růži z rajských luhů, líbezným ji hlasem volá, nejmilejší zpěv jí zpívá: marno, marno – nepřichází. Dítko klade v bílé lože a choré své údy k němu, zamýšlí se, až mu spánek sejme s duše chmury těžké, pak má sny o zašlých dobách. Tehdáž jak rozplálo jitro na obloze modrosivé v svorném kole blednoucích hvězd: probudiv se, dítko spatřil, ano dřímá vedle něho 229 v nevinnosti andělské. Jak se novou slastí rozchvěl – nebť byl otcem! „Kde jest matka?“ myslil – čekal; ústa chvěla nedočkavými se díky, jimiž strojil se uvítat dárkyni tu dítka drahou. Matka nešla. Přízrak temný k slasti do srdce se loudil, hádě zlé předtuchy jalo kolem ní se ovíjeti, už a úže vinulo se, až slast jedem otrávilo. Opět bloudil kolem proudu při hvězd kmitu na blankytu, kdy dřímaly labské vlny: všudy hledal, volal, prosil – ždaný zjev se neobjevil, aniž zapěl známý hlas. Na ni myslil i v snu tichém, až i sen sám rozsmutniv se, z chýše na vždy odebral se. Pak měkčeji synku ustlav, otec v noci s lože vstával, z komůrky své kroky chýle tam, kde mu o ženě Víle 230 Labe dumu šumívalo. Opět bloudil podél toku povždy tam, kam vlny spěly: dnes ho vedla strázeň divá proti proudu v kraj mu cizí. Opět hledal, volal, prosil: marná prosba i volání. Když víc neměla slov ústa, když i údy mdlobou mřely, usedl si v bujném mlází na omšený, starý pahejl, kde se Labe zatáčelo lunou mile postříbřeno. Jak usedl, šumem teskným uspaly mu duši dumy. Šplachot v tom na tichém toku zní a zní jak přičarován, jasné tony noci vlají, jak by pěl kdos: „Muži zlatý, pohledni sem, já to volám!“ Stará slast probouzí otce, zrak mu plane v nové síle, hledí, vidí v udivení: Labuť s hrdlem štíhlým plove středem uspaného toku, na labuti s nožkou v proudu sedí ždaná Víla matka s touhou bolnou k junu hledíc. 231 „Já to, muži zlatý, já to, kde máš dítko, věno lásky?“ ,Dřímá tiše v loži bílém, já mu tebe, matku, hledám!‘ Víla smutně zamlčí se... „Květe posud svěžím jarem?“ ,Květe, ale otec vadne!‘ „Což tam nemáš dítko moje?moje?“ ,Mám je, mám, však nemám tebe!’ „A já tebe ani dítka, o jsi šťasten, milý muži!“ ,S tebou štěstí moje prchlo!‘ „Však se k tobě opět vrátí, jenom v blaho víru měj! – Kdy přineseš děťátko mi, bych se na ně podívala?“ ,Jak noc nová stíny rozstře.‘ „O! přines je, dlouho zhlížet budu se mu v očích jasných, 232 mlékem svým je kojit budu, až na prsou milo zdřímne. Pak v zákoutí, kde ty sedíš, měkkou mu kolébku spletu z hebkých prutů staré vrby, jež se kloní na hladinu, a budu je kolébati, kolébajíc zpívati mu písně pozdě do noci!“ ,Což se ke mně nenavrátíš?‘ „Ty jen z dáli smíš se dívat, a já nesmím k tobě jíti... Všakť máš dítko, věno lásky!“ – Jak dozněla slova tato, labuť hrdlem potočila a je pyšno v oblouk vzepnouc, s matkou Vílou odplavila. X. X.
Tam kde jako živý pás modrý tok se mocně stáčel mezi žlutou pustou skalou a obrazem zkvětlé nivy, jenž se hluboko veň hroužil: v zátiší byl stinném chobot. Proutí vrb se nachem rdící 233 střídalo se s bílou břízou, ověnčeno, ovinuto zelením a břečtanem, na němž bílé zvonky svlačce sem a tam se rozvěsily v svorném kole s bujným chmelem. Tu i tam stál mladý doubec lesklým listím třepetaje, že se modrá nad ním nebe! stálStál i podál zasmušile vetchý kmen tu lípy staré bez listí a beze větví, s hlavou plnou vážných vrásek, v nichžto svěží mech se hostil. Podal k vlnám klonila se smutná vrba s tělem štíhlým – děti její, dlouhé pruty, s tokem modrým pohrávaly. Kolem břehu bují rákos, a v něm dovádějí rybky. – Sem k chobotu při hvězd svitu smutný otec dítko nosil matce Víle k potěšení. Podav je do loktů bílých, z dálí se na matku díval, jak líbánky s dítkem slaví, jak je sladkým mlékem kojí, až na bílém prsu zdřímne. Pak mu hbitě stlala lůžko z proutí, jež se k vlnám sklání, 234 a do lože vloživši je, kolébala prozpěvujíc: Miláček podřimuje nad jasnou hladinou, matka mu prozpěvuje májovou tišinou: o kloučku zpívá Máji o zlatých rybičkách, o ptáčkovi, jak v háji s matičkou mluví v snách. O labuti, jak krouží v zrcadlu čírých vod a v pláč a bol se hrouží, že uletěl jí plod. XI. XI.
Potřetí již v líci plném nad doubravou znova zplála matka luna ve hvězd kole o zemi jim pějíc báje: otec ještě dítko nosil matce Víle k potěšení k chobotu v zátiší stinné. Pak je však víc nepřinesl, chobotu víc nepozdravěl. 235 Víla posud na labuti, kdy se v spánku tok kolébá, plove tam, kde libou písní poupátko své uspávala, kde je mlékem kojívala, až na bílém prsu zdřímlo; čeká dlouho, čeká darmo, v bledou dlani čelo kloníc, v bolnou dumu mysl chorou: otec s dítkem nepřichází. Na chaloupku tichou myslí: na jinocha, na stařenku v letu myslí; na své dítko bez ustání, jak noc dlouhá! „Kdyže, růže, dáš mi poupě?“ sladký zvuk jí v mysli zvučí – na to kukačka zakuká... Pak na obraz zpomíná si: na rodičku s nemluvňátkem, kol nichž září světlá záře, k nimž staruška prosby mluví. „Kdo dá dítko, kdo dá dítko?“ zaúpí ret bolem svadlý – tužba svádí s větrem v závod pro děcko si k chýši jíti: leč víc nesmí na rozkvětlý luh vstoupit okřídlenou nohou... Velelať tak jasná Paní! 236 Před rodičkou boží klečí staruška i učí dítko ručky mladé k prosbě spínat, pak si do lože je klade, slabým hlasem o strážcovi anděli mu prozpěvujíc. – V komůrce, kde láska vládla žezlem, před nímž hlavu sklání v slávě král i otrok v bídě, sedí otec v zamyšlení. Před ním leží rozevřená, svitem lampy osvětlená dobrých dědův stará kniha. Jeho duch se hrouží do ní a vnímá ty zašlé děje o recích se statným srdcem, již boj horký pro vlast vedli, rodnou zemi pokropivše perlami své drahé krve v zdar a k slávě svého lidu. Čte a čte, a nový život z hrobů dávných reků vstává, s dusné rakve srdce jeho víko sráží mocnou pěstí a velebným hlasem hřímá k srdci v ní položenému: „Vstaň a bij se pro čest vlasti!“ Večerem pak modlívá se s matkou, s děckem k svaté Panně; 237 v modlitbě své zamyslí se, a duch jeho čas přelétá, bolest svrhá a prach líbá před největším světa rekem, jenžto v srdci národy vše v jeden mocný svazek objal, z lásky pro no muka hořká s úsměvem se sladkým snášel a jenž ducha, přesáhšího letem svým hvězd miliony, za jich blaho vypustil jest na ohavném stromu kříže. Když se zima s mladým jarem v podnebesí setkaly, dal náš mládec rodné chýši, dítku a své matce s bohem; ze služby se lásky vyrvav, vážně kráčel sloužit vlasti v službu drsnou, v službu čestnou! – XII. XII.
Květe lilje bělokrásná v zákoutí, kde poupě lásky Víla matka kojívala i na proutí kolébala, sen mu sladkou písní loudíc. Květe lilje v modrém stínu. 238 Není lilie a jesti to Víla, ježto v Labi stojí a po děcku posud touží, do hluboka toku hledíc. O! jak často, noci dobrá, v slzách jsi se rozplakala, vidouc, ana sličná matka rozplývá se mroucím stonem, slyšíc, jak bez konce vzdechy, z lůna srdce vytrhše se ústy, v stíny tvé se kradly! Šla tys, dobrá, k jasné Paní, vroucím slohem prosila jsi, aby vánkem poúlevy osvěžila srdce mroucí. Hle, a Víla v lilji zkvětla tam, kde pro své dítě nyla! – XIII. XIII.
Čtvero jar se vystřídalo jedno krásnější než druhé, a lilie zakvítala vždy u větší zpanilosti. Podél toku vůní květů zlatovlasý klouček běhal 239 sem a tam ve zvůli mladé, často usnul v stínu stromů, kde hovory vedli ptáčci, až babičky políbení ze spánku ho probudilo; pak se vedli do chaloupky. Jednou jitrem niv ho krása, nová vždy a svěžejší vždy, vábila lahodným lícem, svůdným šeptem mnoho divů o dáli mu povídajíc: že mu srdce touhou tálo dál a dále podívat se. I šel, kam ho vedla touha, s lehkou nožkou, s bujnou myslí, až postanul u chobotu v houšti křovin čarokrásných proti žlutým, pustým skalám, kde bublaje tok se stáčel. Aj! tu lilji krásnou vidí, ana kyne hlavinkou mu náhlou slastí oživená. „Oj té krásy!“ klouček zvolá. „Jaký dárek pro babičku, jak se bude usmívati!“ – Tak zajásav, ručky sepjal, na lilji se chvíli díval; 240 pak rákosím pobrodiv se, naklonil se k modru toku. A když matky své se dotkl, rozpjala tu lokty bílé a k ňadrům ho přivinuvši, v jaré rty ho zcelovala, a slastí se rozplynuvši do měkkého lůžka si ho na dno toku s sebou vzala, kde s ním dřímá v smíru posud dlouhý, krásný lásky sen! – XIV. XIV.
Hledá, volá, strachem štvána, po lučinách s pílí mladou staruška své vnouče drahé. „Kde jsi, hochu? povězPověz slovo!“ z teskných prsou k větrům volá, bujné mlází prohledává, až se z rukou roní krupky horké krve z bodů mnohých; hledá dnem i hledá v noci, kdy ji hvězdy v houští svítí: všude prázdno... všude... všude! Když se ráno rozhořelo, nemělo již oko světla aniž ústa hlasitých slov 241 aniž nohy zkrvavené více síly na hledání. Pomalu se vlekla nivou, budící se k novu žití, k chýši klidné s děsným žalem. Dovlekla se před rodičku, klesla v mdlobách na zem sirou, vztáhla krvavé k ní ruce, zastenala úpěnlivě: „Marje panno, matko boží, což mne všecko opustilo? Nemám syna, nemám vnuka, mám jen tebe, matko boží!“ V tom jí zastřel oko rouškou smírce nebes s matkou zemí! A rodička s obrazu se snáší září osloněná: v levici své synka třímá. pravicí pak duši béře z chorých ňader věrné matky: z vetché skříní perlu jasnou, a ji k prsům svatým vinouc, v serafů se sneslých kruhu letí k věčným končinám! – 242
XV. XV.
Chaloupku rozvály větry. --- Dozpěv.
Zpěv ten zpíval jsem, kdy růže mládí na tvářích mi květly, a kryl v soulazení tónů hvězdy ty, jež v duši plály, nad života mrákotami. Posud struny se mi chvějí pod rukama nesmělýma, jak by v touze vzývala je k zvučným hymnům! – Hrdlo mlčí. Dnové mladí, jitro jasné! vás jsem v písni přičaroval, byste se mi nerozprchli v chmurách další pouti mojí! A když pěl jsem z prsou plných, stála u mne s vážným okem, stála v dumy pohřížena, kladouc na hlavu mi ruku matka vlast. Poslouchajíc píseň moji, jak se linula z rtů vroucích 243 brzy jako zpěv skřivánka v šeru rána nad osením, brzy jak kdy bystříce se kácí v hloub a tmu propasti, o tvrdou se skálu raníc, v varu stená hlasem bolným: stála v milém zamyšlení. A přec někdy lehký úsměv usmál se jí v očích vlídných, že se na mne podívaly jako nebe otevřené. Má ty hvězdo, matko vlasti! dary písně vezmi sobě z lůna srdce tvého na vždy: větších darů syn tvůj nezná, jsou mu dražší světla žití. A když někdy dumy děsné, jež své čelo mrakem halí, že nevzchází símě lásky v cizích srdcích dítek tvojich... když ty děsné dumy někdy v úsměv změním kouzlem písně: budu sebe blahoslavit. – 244

Básně v knize Básně: