Návštěva z hrobu.

Návštěva z hrobu.
Bije půlnoc. Klika cvakla – v bledé záři měsíce kráčí tichým, lehkým krokem bílý stín vdo stín světnice; ku kolébce v koutě míří, spící dítko pozvédá, líbá je a při tom pláče, že až srdce usedá. „Umřela jsem před úvodem, a sirota zůstala... není matky, jež by tebe měkkou rukou koupala; pojď, synáčku, do vodičky, již slzami zakalím, vykoupám tě, osuším tě, v peřinku tě zabalím.“ Voda, houba připravena – matka svlékla dítko své, do vany je položila na prádélko hebounké; 127 dítě oči otevírá, ručky k matce vztahuje, matka vodu na ně šplýchá a smutnou si notuje: „Moje zlatá, modrá očka, znáteli pak maminku? Pojďte, už vám přichystala bílou teplou peřinku; k srdci pěkně položí vás, mlékem svým vás napojí, byste sobě podřímala ve štěstí a pokoji.“ Sedla si a v zamyšlení podala prs milánku – a v tom za ní v bílém loži muž se zbudil ze spánku; spatřiv ženu v udivení, mněl, že bůh mu vrátil zas ji tak hořce oplakanou, a radostný zvedl hlas: ,Ženo, ženo, mám tě opět, pojď do mého náručí, slzy uschnou – a v mém srdci blaha květ zas vypučí!( – „Ustaň, muži“ – promluvil stín, „to tam štěstí z lásky dob – – co tam do něho bůh vložil – víc nevrátí tmavý hrob!“ 128 ,Lásce mojí neodolá ani hradba hrobová, bůh přísahu naši přijal, bůh ať nám ji zachová.( – „Nerouhej se božím soudům, klam ti myslí zachvívá, hle mé dítě, jak se k tobě jasným očkem usmívá! ,Co mi dítě! Tvoje srdce míti chci a musím mít, lepší boží zatracení než bez tebe žalem mřít!( – „Slova tvoje břitké nože!..nože!... svoji více nebudem, čas můj prchá, já odcházím za svým těžkým osudem!“ – Muž se nedal uchlácholit; v lásky touze přesmělé a v naděje bystrém chvatu vyskočil s své postele; rozpřáh náruč, by své ženě nový ustlal lásky klín – klika cvakla, jedna bila, mrtvolu opouštěl stín. 129