Návštěva z hrobu.
Bije půlnoc. Klika cvakla –
v bledé záři měsíce
kráčí tichým, lehkým krokem
bílý stín vdo stín světnice;
ku kolébce v koutě míří,
spící dítko pozvédá,
líbá je a při tom pláče,
že až srdce usedá.
„Umřela jsem před úvodem,
a sirota zůstala...
není matky, jež by tebe
měkkou rukou koupala;
pojď, synáčku, do vodičky,
již slzami zakalím,
vykoupám tě, osuším tě,
v peřinku tě zabalím.“
Voda, houba připravena –
matka svlékla dítko své,
do vany je položila
na prádélko hebounké;
127
dítě oči otevírá,
ručky k matce vztahuje,
matka vodu na ně šplýchá
a smutnou si notuje:
„Moje zlatá, modrá očka,
znáteli pak maminku?
Pojďte, už vám přichystala
bílou teplou peřinku;
k srdci pěkně položí vás,
mlékem svým vás napojí,
byste sobě podřímala
ve štěstí a pokoji.“
Sedla si a v zamyšlení
podala prs milánku –
a v tom za ní v bílém loži
muž se zbudil ze spánku;
spatřiv ženu v udivení,
mněl, že bůh mu vrátil zas
ji tak hořce oplakanou,
a radostný zvedl hlas:
,Ženo, ženo, mám tě opět,
pojď do mého náručí,
slzy uschnou – a v mém srdci
blaha květ zas vypučí!(
– „Ustaň, muži“ – promluvil stín,
„to tam štěstí z lásky dob – –
co tam do něho bůh vložil –
víc nevrátí tmavý hrob!“
128
,Lásce mojí neodolá
ani hradba hrobová,
bůh přísahu naši přijal,
bůh ať nám ji zachová.( –
„Nerouhej se božím soudům,
klam ti myslí zachvívá,
hle mé dítě, jak se k tobě
jasným očkem usmívá!
,Co mi dítě! Tvoje srdce
míti chci a musím mít,
lepší boží zatracení
než bez tebe žalem mřít!( –
„Slova tvoje břitké nože!..nože!...
svoji více nebudem,
čas můj prchá, já odcházím
za svým těžkým osudem!“ –
Muž se nedal uchlácholit;
v lásky touze přesmělé
a v naděje bystrém chvatu
vyskočil s své postele;
rozpřáh náruč, by své ženě
nový ustlal lásky klín –
klika cvakla, jedna bila,
mrtvolu opouštěl stín.
129