Javor.

Alois Vojtěch Šmilovský

Javor.
I. I.
„Měj se dobře, má panenko, s bohem buď, za to, číms mně ublížila, bůh tě suď!“ Slzu utřel, kloboučkem si zatočil a do pole do šírého zabočil. V polích bloudil, v hlavě vzdory, v srdci žal, hořce na panenku zrádnou žaloval, k větrům volal: „Nechť můj mladý život má, kdo mně v srdce mír a zapomnění dá!“ Stojí vrba nad močálem v záhoří, kolem ní rákosí s větrem hovoří, při rákosí jak peřina měkký mech: tam, jak přišel, hocha ovál spánku dech. Byla noc před svatým Janem. Slavíci zpívali o závod lásku samici, přes osení, po rákosí šuměl sen – – mládec usnul, kouzlem noci skonejšen. Usnul, a slyš: divná šelesť ve proutí!... ach ne! neměl v stínu vrby usnouti! Hle, z dutiny vyšla panna bělostná, jako poupě v rozvinutí milostná. 130 Na rtech, očích s sladkým kouzlem úsměchu usedla si k mládencovi do mechu, bílou ručku na srdce mu vložila, medovým ho políbením zbudila. ,Černovlásku! pěkné oči otevři, Srdce sladkým lásky citům rozevři, já ti radost, já ti štěstí, všecko dám, brány lásky otevru ti: chtěj jen sám!( Ztrnuv bázní, zřel hoch na ni chvilenku: „Mělo srdce, mělo moje milenku, ta mně věrnost, svatou lásku slíbila a pak zradou mne až k smrti zranila.“ ,Neplač, hochu, neplač pro tu proradu, tisícerou dám já za ni náhradu!( „Dášli mně zapomenutí, mne si měj!“ ,Slovos dal, nuž na závazek ruku dej!( Ruku dal a propadnul tak mocem zlým: mladý život zvadnul slibem podaným; v jasných nocích víla s ním se líbala, k ránu javora mu postav dávala: nohy v kořen zrostly, tělo v kmen, ruce v větve, hlava, vlasy ve lupen, a tak javor ve dne dřímal, v noci žil, když jej hlásek víly vrby probudil. 131 II. II.
Léta přešla, javor dospěl v statný strom pod ochranou vrby víly bez pohrom... hle! tu jednou za pravého poledne bledá žena v chladu jeho usedne. „Ach! javore,“ zavzdychla si, „zelený, co rok nové oblíkáš ty lupeny, co rok v létě bůh ti dává nový květ: ó jak šťasten jsi, že neznáš lidských běd! Neznáš, kdy červ viny hryže, bolestí, ani dlouhých nocí bez snů neštěstí, když nám srdce v těle dusí viny had, když poslední kvítek naděje nám zvad. Ach! už stromek mého žití opadal, jak rez ostrý padl na něj z viny žal, havran nad ním smrti píseň křehotá, místo sladké mízy jed v něm kolotá. Věz, měla jsem, měla v mládí milého, srdce puká, když pomyslím na něho, byl by pro mne život, štěstí, nebe dal – – za svou lásku odměnu ach! špatnou vzal. Jiný přišel s hladší tváří, v ústech med, loudil, prosil, až bláhové srdce sved: první přišel a kloboučkem zatočil a do pole do šírého zabočil. 132 ,Měj se dobře, má panenko, s bohem buď, za to, číms mne ublížila, bůh tě suď!( Tak odešel a víc se již nevrátil... snad že v cizině si život ukrátil. A bůh soudil – přísně soudil vinu mou: zrádné ženě, choť zas platí zradou svou, a když bůh mně k potěšení děcko dal, za trest pokaždé mi zas je v nebe vzal. A ten, pro nějž hřešila jsem v chvíli zlé, dnem i nocí vrážel trny v srdce mé, bolest byla matkou mojí a pláč druh, aniž hrobu chce mi popřát soudce bůh.“ – Když tak javor ženu lkáti uslyšel, jak by bolest projela jej, šelestěl, jak v bolném nářku zavzněl její hlas, na dávno již zapomněný vzpomněl čas. V chvilce listí sežloutlo mu lítostí, z větví hlas třesoucí k ženě šelestí: „Neplač, milá, brzy přestane tvůj žal, já jsem, jenž tě druhdy tolik miloval. Jdi, má milá, a přijď opět k večeru, přines s sebou dobrou, ostrou sekeru, se vší silou podetni mé kořeny, umřít s tebou žádá si hoch milený. 133 Kmen můj mrtvý v noci dones v chýši svou, tesaři ti z něho rakev utešou, a v té rakvi dej se, milá, pochovat, v hrobě spolu budeme se milovat!“... A když slunce zacházelo za horu, přišla žena se sekerou k javoru: prask a prask! – a javor hlavu schýlil svou... ráz! – a pádem pohřbil ženu nešťastnou.

Básně v knize Básně: