Život v poli.

Život v poli.
Květe bílý jetel v poli, včelka kolem poletuje, bzučí a mu drobné věci o sestřičkách vypravuje; o maličkých sestrách v úlu, ježto hlad prý pořád mají, a pro které dobré včelky v polích sladký med sbírají. „Je ti kříž to s těmi dětmi....dětmi... než co na plat, krev jsou vlastní, jen dej bůh, ať trvají nám,“ – mluví včelka – „dnové šťastní. Když jest zima, neb když dešť se po krajině popohání, o, tu s nimi v tmavém úle máme zlost a namáhání. 106 Leč musíme věřit, doufat, že je šťastně vychováme, k práci dbalé, bohu milé, že z nich včely uděláme! – Ty jeteli, dej, příteli, trošec medu svému hosti, vždyť máš kvítky, také dítky a ty mají medu dosti.“ Jetel dobrý na to včele bílé kvítky rozevírá, ona tedy krůpky medu pro drobné své sestry sbírá... Med sebravši zabzučela jetelu své díky vroucí, a přes žita domů letí ve večerní záři skvoucí. Jetel, jak ji s očí ztratil, složil milé dítky svoje a k spánku je ukonejšiv, rozjímal ty věci dvoje: že to boží slunce dobré ano zemi jaro dává, jehož kvítí tisíceré s jeho zlatem si zahrává; 107 a že slunce v dobrotě své kvítkům dává medu sklady, by včeliček drobné sestry v úlech nepomřely hlady. Tak rozjímá bílý jetel, až mu sen se v oči vkrádá – a skřivan, jenž na mez sletěl, na zejtří si píseň skládá.