Vězeň.
Rohozecký zámek
vidět na vše strany,
sedí v něm muž mladý
na kůl přikovaný.
Když zavrznou dvéře,
pokaždé se leká,
neboť každou chvilku
ortel smrti čeká.
Zavrzly jsou dvéře,
přišel otec starý –
„Cos učinil, synku,
že tě přikovali?
Cos učinil, synku?
Mluv pro Krista rány!“ –
„„Vzal jsem, otče, kosu
a šel jsem na pány.
V lesích jsme se sešli,
smrt jim přísahali,
že nás s holí v ruce
k práci zapřáhali;
158
sestry že šálili,
bratry k vojně měli:
v prsy jsme jim pomstu
kosami vrýt chtěli.
Nezkvětlo nám štěstí.
Proto jsem ve věži,
nešťastný můj osud
v rukou božích leží;
z konopí oprátku
kat si na mne plete,
s bohem, za mou duši
jen se pomodlete!““
Zavrzaly jsou dvéře,
matka k synu letí:
třesoucí se rukou
dělá kříž dítěti;
na srdce ho tiskne
ve zlém strastí davu
a slzami smáčí
bledou jeho hlavu.
„Což jsi pozapomněl,
synu můj, na matku?“ –
„Vyššíť lásky matky
statek je všech statků:
159
volnost, jež je lidu
štítem nad vše hrady –
za ni dávám všecko,
i svůj život mladý.“
Za hodinu drábi
matku odnášeli,
synu černé vlasy
za ten čas zbělely.
Zavrzly jsou dvéře,
celá vyděšena
s dítkem na pravici
přišla vězně žena.
„Kam se podějeme
bez tebe, o muži?!“
„„Dobrý bůh a život
síly vaše ztuží.““
„Což to naše dítě,
což to počne sobě?“ –
„„Vychovej ho po mně
až tlít budu v hrobě.““
„Dej mu požehnání –(
Děcko zaplakalo,
hoře nad bouř prudší
mužem lomcovalo.
160
Jak lev trhal pouta,
drahé k sobě vinul,
a trojí proud slzí
v jeden horký plynul.
V prsou se mu tolik
bolestí zlých shluklo,
že na prsou drahých
statné srdce puklo.