Kol ležel sníh na hlavách hor.
Kde prudká hučí Otava
a starý trůní Svatobor,
a dumy skládá Šumava:
jsem s vlastním srdcem hovor ved...
Jak zapomnít na její vzhled,
na milé duše záření,
na sladké hlasu zavznění!
Jak poupě bílé lilie
rozvírá slunci kalich svůj,
by ssálo z něho žití med:
tak vinul se k ní pohled můj
a v duši splýval citův vznět.
– Aj, paní sladká, ňadra tvá
zda v rytmu s tlukem srdce dmou se?
Zda s úsměvem, jenž rtoma hrá,
i v srdci lásky kouzla strou se?
Až posud jako Svatobor
jsem dřímal v kole sněžných hor,
však spatřiv vás, jak sopka hořím,
v zlých pochybnostech duši mořím. –
Jak noční v červnu blesknutí
jest vaší ručky stisknutí!
Oh, ručky nepustím už více,
byť v hněvu se vám rdělo líce;
vždyť krásný věru váš jest hněv,
neb v sladký měně se úsměv,
s úst letí v nové stisknutí!
O, kéž by svědkův nebylo tu:
půl žití dal bych za samotu
a v citů vřelém vzplanutí
bych přižehl vás k srdci svému...
Zdaž rozumíte zraku mému?
Vy smutná jste? – Ach, vazba světa
a dobrých srdcí sudba kletá
na závod padá lásky vaší
a luzné sny vám z duše plaší!
Jak krásná jste i v zadumání,
jak večer jarní při klekání!
Kdy večer scházel se a noc,
nás v sadě svedla lásky moc.
Kol olší řeka děsně hučí,
však v srdcích slavík vesny zvučí.
Chlad, tmavo – my však dlíme v ráji
a sníme věčnou lásky báji,
a obětnice s láskou plamennou
na prsou mých se ňadra její dmou,
na listech mých rty její vřelé lnou!
Pak hlavu na mých prsou skryla
a povzdechujíc z hluboka,
proud slzí roníc promluvila:
„Nás propast dělí široká,
a hřích jest láska má,
jed slasť, jež ve mně hárá,
ač hlasli neklamá,
jenž přísně vůli kárá.
O shasni, hvězdo, v tmavé vzešlá noci,
mně spásy není, není, ach, pomoci!“ –
Tak zakvílela v slzí proudu.
A já se zachvěl jak osyky stín
a měře slova její soudu,
jsem pravdě vzpíral se, já podivín.
Jest člověk, věru, podivínem
i když ssá horký lásky dech...
Jak laň se honí za svým stínem
a po hře hlavu skládá v mech,
by údy spánkem posilnila:
tak duše má se unavila
a dosoudivši v sny se skryla...
Chlad, tmavo – a my dleli v ráji
přes pochyb hryzot sníce lásky báji,
a obětnice s láskou plamennou
na prsou mých se ňadra její dmou,
na ústech mých rty její vřelé lnou!
Neshasla hvězda, v tmavé vzešla noci,
též plamen její prudčeji se vzňal,
zdaž spásy nám jest, zdali nám pomoci
se žádný z obou více nezeptal,
a když se noc již k ránu klonila,
se láska teprv s sadem loučila.
Pán přijel večer z cesty daleké,
byl vesel, neb šly dobře obchody:
kdy k spánku léhal lože na měkké,
ptal paní se pln sladké lahody:
„Rci, duše, zdaž se tobě stýskalo
po celý čas ten, co jsem meškal v dáli?
Věz, srdce mé po tobě vzdychalo
a větrům, ježto k horám vály,
jsem tisíc pro tě svěřil pozdravení!“
„Ach!“ – lkala paní v studném uzardění,
jež muži kryla dobrá tma –
„ach, byla pro mne chvíle zlá;
jak růži, vadnoucí na rově,
mně smutno bylo mladé vdově!“ –
Jest dvanáct slyšet, neb na blízku věž.
Pán usnul, avšak paní hryzla lež,
jež nedala jí dlouho spáti –
a teprv kdy záslonou vnikal den,
se na skalené vkládal oči sen.
Muž vstana, k paní se obrátí
a hledě v lásce chvíli na ni,
dí: „Jak jsi krásná, moje paní!“
Pak s lože vstal a za svou prací šel;
ve dveřích ještě k ní se zahleděl
a vrátiv se ji poceloval v čelo,
a oko slastí se mu rozslzelo!
Pod suchým listím fialky již květou,
a čápi táhnou v teplé modrotě,
zvůr oživen již konipáskův četou
a háj odzpíval zimní mrákotě;
s hor splákl sněhy vlažný vítr jarní,
za pluhem k práci pějí mládci švarní.
V komnatě zastřené na loži bílém
dlí paní krásná, tiše rozjímá;
ne těžko hádat, co myšlenek cílem,
co její ňadra k žití rozdýmá.
Již stůně dlouho. Poctivý muž její
jí shání lékaře a snáší lík;
dí každý lékař: „Mějte jen naději,
jsem železný já smrti protivník!
Až jaro přijde, paní bude lépe,
dnes puls jsem spočet a ten hezky tepe.“
Leč naděj lékařův jest lichá vůně:
ač puls jde lépe, paní přece stůně!
Mať přišla paní. Děla „Pane synu,
vy snad mi nezazlíte pro pověru;
smrt dopustíli bůh, mít nechci vinu
nechť stará Háta navštíví mou dceru
já věřím, pane, v její čáry mnohé,
snad vrátí zdraví dceři mé ubohé!“ –
A Háta přišla téhož dne večerem,
přinesla divotvorné koření –
když byla s paní sama v temnu šerem,
k ní šeptmo vece: Nesu spasení!“
Vytáhši z ňader pěkný lístek bílý,
jej paní dala... V lístku divné síly,
kdy muž pak přisel, veselá jest paní
a za čas dlouhý opět měla spaní.
A k pánu praví Háta: „Pane, milý,
jen lázně, věřte, paní dají síly.
Do Teplic radím, tam ji odešlete
a růže opět v líci jejím vzkvěte.“ –
Pán lékařův se ptal; ti nereptali,
ba za moudrý ten nápad schválili,
a paní jela... V Teplicích čekaly
dvě oči, jichžto pohled zpanilý
vlil v ňadra její jarý život máje
a znova vznítil zhaslou hvězdu ráje.
Jest život lidský divná pohádka,
již děd za kamny vnukům vypravuje;
kus pravdy na něm a kus pozlátka,
kde chybí, logiku tam vášeň nahražuje. –
Jest v lázních krásno, neb tam pro zdraví
dle chuti mívá člověk zábavy.
Se procházeti, pilně píti vodu
lze doma, leč to nepomůže;
nad lík a vodu v síly těla shodu
tam vlévá společenství bůže. –
Při staré jedli, u skaliny v boru,
muž s paní pohroužen stál do hovoru,
a v rukou tiskna její ručky bílé
o věčné lásky věčné mluvil síle.
„Odejdi se mnou, ustrojím ti blaho...
a nemuč lichým strachem svědomí;
vším obsypu tě, co ti bude draho, –
věř, váhaní tvé bídu nezlomí!
Ty musíš jíti, nežilať jsi posud
u všedním proudu, tonouc bez slasti:
stůj o své vůli, slastný svítá osud!
Já urval tě dnů všedních propasti
a štěstím ovinu tvé bílé čelo:
má na věky buď, tak to nebe chtělo!“
–,Ach, dobrý muž můj zhyne bolestí,
kdy opustím jej, bídná zrádkyně;
jak uvalit na srdce neštěstí,
jež čisté lásky ke mně svatyně?!
Jsem bídná tak, že hrůza duši zmítá,
ach! vášně kletba do duše mně vryta!‘ –
„Že muže svého máš jen na paměti
a nedbáš řádu vlastních pocitů!
Či jako luna visíc v blankytu,
chceš na zem, blaho své, jen věčně z dálky zřeti?
Jest oběť pěkná, avšak málo blaží;
cit, jenž jak rosa pole, život vlaží,
kdy padá pro slabotu v povinnosti,
jest kletbou žití – příkladů máš dosti!“
–,Drahý, nediv se, v mých ňadrech volá hlas.
jenž umlká jen, aby znova káral zas;
jsem bídná, zabřednuvši přehluboko,
přec k hvězdě spásy zdvihám mdlé své oko.‘ –
„Tys žena divná... Nuže, nezbývá mi
než odejít a plahočit se v bolu;
kdy pochyb proud má hučet mezi námi
a láska mlčet – to nepůjdem spolu!
Naposled zítra ještě spatřím tebe,
co ze mne bude, věčné ví jen nebe!“
Noc krutou na to krásná paní měla.
Z počátku s očí řinul slzí proud,
pak ve bolestech žalně zaúpěla,
neb k cílí nespěl žádný umu soud.
Ach! marno myslit – každý ducha blesk,
jenž z pochyb mračen těžkých vyšlehl,
než v slova uzrál, schvátil srdce stesk
a útěchy kmit každý vášni podlehl.
O kruto, kruto, ptáčeti jak v hloží,
kdy nechce v duši živou padnout sen,
a člověk v noci, s bolem válče v loži,
proklíná, jenž má zítra vzplanout, den;
však krutší boj, kdy ve tvých leží rukou,
buď život volit, s hořkou spjatý mukou
a byť i v slzách ctnosti posvěcený;
neb život, jejž svět vážně odsuzuje,
jenž však, byť splýval jak po řece pěny,
kdy z jara v horách sněhu tají sklady:
dá srdci, co chce dle svobody vlastní;
v němž utíkají lidé citem šťastní
se světa kletbou v úkryt věčné vnady.
Ctnost květina jen pravá, v zátiší kdy květe,
kam zanesena z slunných proudův života;
neb neblažívá v pravdě, nýbrž spíše hněte,
kdy sází ji a pěstí citův prázdnota.
Nevzejde mír, kde vášní bují moc –
ach! paní krásná strašnou měla noc!
Již dávno vyschnul horký slzí proud
i ledový na čele uschnul pot,
však nedospěl ku konci umu soud
a hloubej vryl se v duši viny hrot;
sen nepřicházel k duši umučené,
ač v zoře hory rděly se růžené.
Tu rázem paní s lože svého vstala
a otevřevši ebenovou skřínku,
v níž lásky mnohou měla upomínku,
vzpod ukrytou v ní lahvičku vyňala.
Byl v láhvi prášek přejemný a bílý,
zdaž jed či lék, jen paní sama ví,
buď mdlému chtěla tělu dodat síly,
neb rázem žal svůj v hrob skrýti tmavý.
Ten prášek dala do sklenice vody
a jak v ní rozpouští se, zírala;
již rozplynul se... tu sklenici vody
třesoucí rukou ke rtům zdvihala,
již nápoj děsný k zsinalým rtům sklání...
v tom ranní z blízké věže zní klekání
tak líbezně, jak popěv skřivana
zní kmetu, jenž po jaru churav touží,
tak radostně jak zdaná ochrana,
když národ vrazi jařmem tvrdým souží!
I zachvěla se paní zpanilá
a jako kouzlem jata,
od retův sklenku vzdálila
a poklekši, se modlila.
Líc polila jí záře svatá,
zrak obrátil se k nebesům,
a v zbožně sladkém zapomnění
bol její seřítil se v rum,
a z duše prchlo hříšné chtění,
a duch se vzpřímil v důvěře.
V tom zaklepáno na dvéře,
a nečekaje dovolení
a slastí jedva dýše,
do jizby vstoupil tiše
muž její věrný. Na modlení
když spatřil drahou ženu svou,
tu nedbav pláště pocestného
ji sevřel do náručí svého
a líbal v srdce překypění
tu hlavu bledou, zpanilou.
„Hleď, ženuško, tak se mi stýskalo,
že nemoh jsem bez tebe být;
dnem nocí srdce tebe hledalo:
i přijel jsem tě domů vzít;
rci, duše má, chceš se mnou jít?“
A jako dítě v smích rozplynouc sladký
své ručky vine kolem šíje matky:
tak v chvatu děckem paní zpanilá
kol šíje muži ruce ovila
a skryvši hlavu svou na prsa jeho,
do pláče dala se usedavého,
a strhši závoj, jenž kryl její vinu,
vše vyznala mu...
Muž neklnul jí v hrozné této době,
leč v slzách zvolna přivinuv ji k sobě,
děl: „Nevím nic víc o tvém hříšném činu;
mé lásky slza, jenž tvé čelo kropí,
u věčné zapomnění, co se stalo, stopí!“ –
Za hodinu poštovská trubka zněla,
a paní s mužem z Teplic ujížděla.
Když kolem známého jí domu jeli,
u okna muže ubledlého zřeli.
On sebou trh – v tom slyšet střelnou ránu.
Paní se k muži stulila,
a třásla se, řeč ztratila,
a než dojeli na stanici,
mu v náručí zesnula v pánu.
Jest kousek to jen života,
co v mých jste verších četli,
ne fantasie mrákota.
Co přijde, povysvětlí
tu divnou, již jsem zapěl, věst.
Já muže znal: měl v těle čest
a jímal srdce moje
jednak pro libé mravy svoje,
jednak pro vážné smýšlení
o lidských srdcí spojení.
Byl v čase našem divný host
a leckdos smál se mu,
však já v něm viděl řídkou ctnost
a divil jsem se mu.
On muž ten, jenž byl kochal paní
a svým jenž povídáním
mne přiměl k veršův těchto, psaní.
I proklínal jen chvíli tu,
kde v prudkém víru pocitů
mu koule místo do čela
do stropu zrádně vletěla.
Však v tom i divný osud měl,
že drahná léta uplynula,
než náhodou se dověděl,
jak truchle paní zahynula.
V něm láska zatím uvadla
a mladá krev již vychladla;
však trvalý v něm utkvěl žal,
neb ženy více nepojal.
– „Chtě zprva s srdcem paní hrát,
jak peruť vlála mysli lehké,
jsem počal zvolna hry se bát,
uzřev, jak ženy srdce křehké
u vřelém lásky vzplanutí
i smělci úctu vynutí.
Já navždy s ní se spojit chtěl,
však u vášni jsem nevzpomněl,
že vina každé zvrátí blaho;
tak vše jsem ztratil, co mně bylo draho,
jen pro život jsem získal naučení,
že prudkost citu lidem bývá kletba,
kdy společenství svatých řádův nedbá,
kdy hráze trhá v bujném rozpěnění,
ač v právo k tomu chybí jemu víra:
onť v růžích rodí se a v trní zmírá!“
„Jsouť ovšem lidé a prý lidé šťastní,
jimž netřeba jest zkušenosti vlastní;
ti krásné tak a skvělé soudy snují,
dle svojí míry všecko přistřihují,
a svět jim za to úcty snáší koše,
že ctnostní jsou jen mravní ze rozkoše:
však nezasvětila jich život ctnost,
jíž máť jen práva trpká zkušenost.“ –
Tak vážně skončiv k nebi zvedl oko,
já v dumy duši tknutou vhroužil přehluboko...