Já jsem zlatý ženich.
na prsou mám řády,
deset let a pět let
byl jsem u armády.
Dopadám na nohu,
mám v ní starou kouli,
ta mne posud pálí,
když se mračna choulí.
Než to jen tak, – bolest
v hlavě mé jest větší –
dejte mně na vodku,
chce se mi do řeči...
A když budu v proudu,
jen se hodně smějte,
jenom do řeči mně
nikdo neskákejte;
neboť mám já šavli
a tou znám rubati. –
Což pak, nevíte už?
chtěl jsem povídati?
– „Že jsi míval bratra“ –
Ba, už v hrobě hnije
a černou krev z srdce
červ mu v zemi pije!
On mě lstivě ohnul
o mé celé jmění...
no to by mu, kmotři,
bylo k odpuštění;
však že mně odvedl
milou nad vše dražší,
to mi v nocích dlouhých
posud pokoj plaší;
to mně srdcem trhá,
to mi v mozku skáče, – –
nu smějte se, smějte,
sic se dám do pláče!
Miloval holoubek
pěknou holubičku,
přísahala k nebi:
„Budu tvou, Jeníčku!“
„Ty jsi první líbal
sladké moje líce,
nebude je líbat
nikdo jiný více.“ –
Radostí plakal
jako hloupé dítě...
když tě děvče hladí,
hochu, napálí tě! –
Což sklenička vyschla?
Znova ji nalejte,
jenom do řeči mně
nikdo neskákejte!
„Poslyš, mladší bratře:
bude vojna, bude,
který z nás bojovat
za císaře půjde?“
„Mladší jsem, chci jíti,
však dej slib mi jeden,
že ostřehneš milou,
až v boj budu veden.
Co je v statku jmění
vážím nevysoko,
leč mou nejmilejší
střez jak v hlavě oko.
Chciť já krev svou prolit,
chci se s Prusem bíti,
jenom slib, že na mne
nevstřeš zradných sítí,
když se budu bíti
za tě věrně v poli,
slib, že věren budeš,
staň se již co koli!“ –
Slíbil hory, doly –
o ten lhář! to hádě!
„Zatratiž mne, bratře,
když mne stihneš v zrádě.
Ochráním ti milou,
ochráním ti jmění.“ –
Když pomyslím na to,
žluč se ve mně pění;
Žluč se ve mně pění,
a klokotem vaří –
škoda každé slze,
když se štěstí zmaří!
Zlatý ženich mlčí,
najednou je krotký,
soused dí k šenkýři:
,Nalejte mu vodky.( –
„Nechte si svou vodku!
ta žal neuhasí,
když vám rozedrali
srdce černí ďasi!
Bolest je jak pára:
pomalíčku schladne,
promění se v kapky
a zas dolů padne;
do srdce vám spadne,
půdu jeho smáčí,
a nic nevzroste v něm
než trn a bodláčí.“ –
,Povídej jen dále!
Víš, jak přišels domů...( –
„Ticho, páni, ticho,
je už dávno tomu!
Oči zapadly mi
a hlava se bělá –
jako hrob je smutná
ta pohádka celá.
Pohádka? – Ne, pravda,
pravda je to živá:
však to byla svatba
jak vlk v poli divá.
Přišel jsem k zahradě.
Byla v ní má milá,
dětské košiličky
na slunci sušila.
V srdci mně to bodlo,
zachytím se hrušky –
„Čí jsou košiličky?“ –
– ,Naší jsou dcerušky.(
Taks mně v slibu stála? –
Ona zaplakala,
mokré oči zvedla:
,Odpusť!( ke mně lkala.
I mně oči zvlhly...
Běžel jsem do lesa,
proklínal tam sebe,
proklínal nebesa.
Celou noc jsem bloudil
v stínu temných stromů
bez myšlenek v hlavě
při rachotu hromů;
v mokrý mech jsem padl
a štkal jako dítě,
až mně ze snů zbudil
hajný na úsvitě.
Byl to starý známý,
pověděl mi všecko:
bratříček mne zradil,
jeho bylo děcko.
Jmění moje pobral,
když otec umíral,
a já v hladu, žízni
v boj se zaň ubíral;
kol mé nejmilejší
tajně pásma předl,
až slib zapomněla,
až ji k zrádě svedl;
za stolem s ní sedal
šťastně, v bázni boží,
v prachu pěkně dadal –
a já hlupák v hloží! –
Večer šel jsem k bratru.
Msta mně v prsou vřela
a pot horký kapal
s studeného čela.
V komůrce svítili;
já se k oknu kradu
s pistolí pod pláštěm,
v pomsty strašném hladu.
Ó žíznil jsem, žíznil,
po té krvi zrádné,
natáhl kohoutek
zticha k ráně pádné
a zřel do komory...
On tu s dcerkou klečí,
modlitby s ní říká –
milá pozdálečí;
dítě k Ježíšku má
očičky upjaté
a k modlitbě spíná
ručičky kulaté...
Slza na pánvičku – –
po ráně jest veta,
s pistolí do studně
a pak dál do světa! –
Bloudil jsem pak, bloudil,
až jsem do tmy přišel,
ve tmě byl jsem dlouho
nežli jsem z ní vyšel.
Přišel jsem v dům krásný,
všeho dost tam bylo,
jenže celý den se
nic tam nemluvilo.
A tam přelili mě
v samé ryzí zlato...
a pak ženichem jsem
stal se brzy na to.
Na prsa mně dali
tyto vzácné řády,
že jsem věrně sloužil
v bitvách u armády.
A tam byl jsem dlouho...
Pak jsem pokoj nedal,
že bych nevěstu rád
v světě sobě hledal.
Řekli: ,Jsi ze zlata,
můžeš, hochu, jíti( –
Mohl jsem už leckdes
řádné děvče míti;
ale ďasi vědí,
co se se mnou děje,
každá slíbí lásku
a při tom se směje;
a já nechci smíška,
já chci věrné sliby,
já chci míti ženu,
která nemá chyby;
radš ženichem zlatým
do smrti zůstanu,
než bych k oltáři ved
tak leckterou pannu.“
Odešel z hospody
pod hvězdičky zlaté,
v polích uložil se
v lože větrem sváté,
zahleděl se do hvězd
až mu přešly oči –
ach! jak divně osud
mnohým srdcem točí!