„Vstávej, dítě, den nastává,
do chrámu zve zvonů hlas.“ –
‚Kde jsou, otče, mé svíčičky?‘
„Tu jsou, vstávej, již je čas.“
Choré dítě s lože vstalo,
s těží jen se obléklo
a pak s otcem šlo do chrámu
a k oltáři přikleklo.
Mladý otec v slzách tone –
dítě kol se rozhlédá
a tulíc se k roditeli,
hlas bojácně pozvédá:
‚Otče, otče, jak tu jasno,
venku tma jak v soudný den!‘ –
„Venku toť života obraz,
jasno, krásno v nebi jen.“
‚Otče, slyš, jak s kůru pějí
žáci píseň truchlivou.‘ –
„Tak as dušiček z očistce
prosby k pánubohu lnou.“
‚Otče, což matičky naší
v očistci je dušička?‘ –
Otec v slzách: „Ach, ta hledí
na nás jistě s nebíčka.“
Dítě dál se netázalo,
svíčičku rozsvítilo
a, když knůtek dohoříval,
duši matky spatřilo.
‚Matko, matko, vem mě k sobě,‘
zaplakala sirota,
‚co tě v zemi zakopali
všudy žal a tesknota!‘
„‚Ach! i mně je,‘“ matka vece,
‚„smutno v nebi bez tebe,
popros boha, dítě drahé,
aby vzal tě do nebe!‘“
,Pane bože, vem mě k matce,
z siroby mne vyprosti,
bez matičky den celičký
uplývá mi v žalosti;
Otec jinou hledá matku,
nový žal mně nastane,
pane bože, vem mou duši,
k matičce mé kochané!(
Dobrý pánbůh smiloval se,
poslal smrti anděla,
a sirotka truchlá duše
matce v náruč letěla.
V sladkém lásky obejmutí
do nebe šly pospolu, –
otec s stupňů dítě zvédal – –
a již líbal mrtvolu.