Prvosenka.

Prvosenka.
U stolku mi těsno. Slunce svítí venku, zabloudím do sadu, najdu prvosenku. Mezi svadlým listím pod křovinou stála, jarním úsměvem se na mne pousmála. Utrh jsem ji ve snu, přinesl ji domů, uložil ji v knihu, v knihu připsal k tomu: „Žlutá prvosenko s hlavou nakloněnou, ach ty mého žití kmitáš temnou změnou! 36 Uvadneš tu v knize, v knize žití mého, jako zvadla první láska srdce mého.“ Více nenapsal jsem, a již slza v oku!... a přec uplynulo tolik, tolik roků, co jsem uložil si v knihu srdce svého první prvosenku mládí radostného!