Velezpěv.
Věnovaný J. L. Zvonařovi.
Zdráva budiž, naše matkomatka tónů,
země česká, v lůně modrých hor,
ježto zpěvem srdce miliónů
volá v jeden blahý lásky sbor;
kam pohledneš, všecko zpěvem dýše,
skvělý palác i došková chýše,
ve všech ňadrech stejný vlaje cit,
lásky žár a blahé čaky svit.
V zpěvu českém věčná leží síla,
v něm se snoubí dávný s novým čas,
i co v mraky budoucnost zakryla,
věští srdci vážný jeho hlas;
když se na hroby svých předků dívádívá,
Čech si z plného rád srdce zpívá
v duchu tuše, vlast že z popele
časem vstane k slávě přeskvělé.
[48]
Zvuč, varyto, nad dávnými hroby,
nad nimiž už hvozdy šelestí,
ze tmy svolej zašlé, krásné doby,
ve tmu zaklej vztek a neštěstí;
zatluč na zem, Záboj ať nám vstane,
korouhev ať slávy větrem vane,
s varytem stůj na ní český lev:
mužnost, síla, volnost – láska, zpěv!
Zdráva budiž naše matka tónů,
země česká v lůně modrých hor,
ježto zpěvem srdce miliónů
volá v jeden blahý lásky sbor;
bratr bratru srdce otvírejme,
mužně svobody a lásky dbejme
a tasíce pádný světla meč,
zpěvem vstupme v ctnou pro lidstvo seč!