Matičce vlasti.
Má matičko, má matičko,
ty krásná země česká!
což ty v mé duši přebýváš
jak myšlenka nebeská;
jak myšlenka, již pánbůh sám,
kdy světy ze tmy vzýval,
v náručí lásky otcovské –
v svatyni srdce skrýval.
Kdy v slunce záři majové
před mým se vznášíš okem:
tu hruď se hrozí rozskočit
přesladkým slastí stokem,
a srdci v citů zápalu
tak sladce jest, tak milo,
jako by tisíc andělů
veň bylo sestoupilo.
Však jak by kouzlem dotknuta
slast ve slzu mi taje:
vždyť z krve svaté kvésti zřím
tu lučiny, tu háje:
to z krve té, jíž předkové
tvé lůno pokropili,
když duši z prsou vznešených
pro tebe vypustili.
54
O! kdo jen sečte, matko má,
těch rekův dávné doby,
již z lásky k tobě veliké
si časné stlali hroby,
již, když už v prsou stydla krev,
zrak zvedše k nebes báni,
prosili se rtem zsinalým
pro tebe požehnání.
Prach z kostí jich snad větrové
kams za hory odvály?
čiČi jím kdes v divých pustinách
obživly mrtvé skály?
Ne, ruka boží z něho nám
anděla vykouzlila,
jenž mečem slávy chrání tě
na věky, matko milá!
O tisíc srdcí kdybych měl,
v oběť bych ti je nesl
a zrakem slastí ztopeným
u nohou tvých bych klesl
a zvolal bych: Z tvé náruči
je smrt mně slast nebeská...
o vezmi je, má matičko,
ty krásná země česká!
55