Pod sosnou.

Alois Vojtěch Šmilovský

Pod sosnou.
Pod sosnou sedě mechatou, jež zbyla z dávných lesův, se dívám v jarní modrotu, jak v zlatu slunce plyne. Nad hlavou ze sna šepotá mi sosna staré zvěsti, a oko na skřivanu tkví, jenž v podnebesí zpívá. 81 Jest divno srdci, divno tak, že bych hned zaplakal si, zda radostí či žalostí, to nevím uhodnouti. I já chtěl býti skřivanem a vlasti jaro přinest, však zpěvy větry roznesly, a jaro ještě není. Leč vítr v divém spěchu svém zapomněl lecco vzíti, a mnohý popěv z duše mé se v útlých ňadrech ujal. Snad proto srdci divno tak, že smál bych se a plakal, kdy hledím v jarní modrotu, jak v zlatu slunce tone.

Kniha Básně (1874)
Autor Alois Vojtěch Šmilovský